"Já jsem tady byla jednou v roce 1987, v Piešťanech. Potřebovala jsem s nohama do lázní. Žádost jsem posílala přes nějakou agenturu, ono to prošlo a já jsem dostala vízum. Nejdříve jsem odjela do Prahy, kde jsem byla u manželovy sestry, potom jsem jela do Bratislavy a do Piešťan. Tam jsem zjistila, že mi chybí v pase výjezdní doložka. Přemýšlela jsem, jak je možné, že ji nemám, ale pak jsem se na to vykašlala. Na druhý den bylo StB tam. Zamkli mě do pokoje, nesměla jsem s nikým mluvit, chtěli ode mě spolupráci. Vydržela jsem to, pořád jsem chtěla, aby mě spojili s americkým konzulátem. Oni odmítali, že dokud jim neřeknu to a to... Já říkám, proč se mě ptáte, já vím, že všechno víte. Taky věděli všechno. Zpočátku za mnou přišel jeden Slovák a začal se mě vyptávat, co dělám v Americe. Já jsem mu nechtěla říct, že učím v téhle škole, protože to byl pro ně strašák, že. Tak jsem řekla, no učím češtinu. ´Prosím vás, kdo se tam učí češtinu?´ Já jsem řekla, ´A, to byste nevěřil.´ Snažila jsem se takhle nějak a on mně řekl nakonec, ´podívejte se, já vím, kde učíte!´ Říkám, ´tak proč se mě pro Kristovy rány ptáte?!´ A potom se mě už vyptával na takový hovadiny, kdo s kým spí a takový blbosti, tak jsem říkala, ´tak podívejte se, na tohle já vám odpovídat nebudu, protože to já nevím, mě to nezajímá a já to nevím.´ No ale jsem si tam vysloužila pěknej nervovej šok, protože jsem tam pak přišla k doktorce, ta mě dávala válium. Byla velice vstřícná, ta paní doktorka, já jsem jí řekla, o co jde. No ale ta výjezdní doložka mi furt chyběla. ´A bez výjezdní doložky nemůžete odjet.´Já jsem říkala, ´jak to, že nemůžu odjet? Já mám americký pas. A já můžu odjet aj bez výjezdní doložky, ale já bych ju chtěla.´ ´My vás nepustíme bez výjezdní doložky.´ Byl to problém, řekli mně, že se musím dostavit den před odletem na policejní ředitelství. Já jsem měla strach, že mě skutečně nepustí. On mě tam teda zavedl, k policejnímu náčelníkovi. Říkala jsem, že mě zavřou, že to snad není pravda tady toto. Já jsem se tak strašně bála. A skutečně, policejní náčelník mě přijal. A tam v rohu u okna stál ten jeden estébák, oni si na mě zavolali Čecha a potom ještě jednoho. A byli tam dva. Oni šli na to takhle, taková krásná baba, páni moji, no nešli bysme radši do baru… no bylo to hrozný, bylo to hrozný. Já jsem tam ztratila, já nevím kolik kilo a kolik nervů. Jestli mám ty nervy v kýblu, tak na tom velký podíl mají tady ti chlapi, nevím, jak se jmenovali. Policejní náčelník se mnou mluvil, ´Paní Strednanská, my máme vaši výjezdní doložku, samozřejmě. Tady ju máte.´ A viděla jsem, jak nenávidí toho chlapa, co tam stál. Ten nepromluvil ani slovo. Ten už si se mnou vyříkal všecko, když mě tam zamkli v tom pokoji. A policejní náčelník byl strašně ochotnej, ´kdybyste potřebovala něco, zavolejte mi, já vám velmi rád pomůžu, šťastnou cestu.´ A já jsem odešla, já jsem nevěřila, že jdu."
