Zdeněk Streubel

Asi v roce 43 byl totálně nasazen, nebo 42, teď já už to nevím, no tak on občas přijel, i z těch brdskejch lesů. A jináč jsem byl s maminkou sám, no, jsem byl jedináček, no.

„Co bych vzkázal? Aby to dělali se stejným zápalem jako my, s takovou tou skautskou čistotou, dodržováním všech skautských zásad a zákonů a aby poznávali přírodu a užívali si jí jako my, protože to, co jsme prožili na těch skautských táborech, bylo to nejkrásnější, co jsme v životě prožili. Já osobně vzpomínám i na zážitky s klubem Mladého hlasatele v době války, když to bylo všechno špatné, tak my jsme byli v té své klubovně a žili jsme si tím krásným skautským životem. To nejkrásnější je dodržet ty skautské zásady, protože v tomhle světě, kde si lidé navzájem hodně lžou a nechovají se k sobě pěkně, ty skautské ideály jsou něco, co by se mělo obnovovat, co by se mělo dodržovat.“

Mě chtěli taky vyhodit. V 72. přišla druhá vlna, přišlo to do městského výboru strany v Polici, a že musím jít prostě makat, manuelně. Že učit nesmím.

„Jednoho dne přijeli na tábor z polické radnice a tajuplně nám předali asi dvě pistole nebo nějaký samopal. Já jsem se divil, že nám to svěřilo do rukou. Bylo prý nebezpečí werwolfů, ti měli těmi místy zrovna procházet, tak abysme se měli čím případně bránit. Naštěstí jsme je nakonec vůbec nepotřebovali.“

A založili jsme, podle Mladého hlasatele, klub, který se jmenoval - krásnej název, Ochránci polických stěn. Takže my jsme vlastně, jak jsme měli nějaký volno, soboty, neděle, nebo takhle i odpoledne, tak jsme říkali tomu výpravy a chodili jsme, prochodili jsme všechno.

No, ale měl jsem zase štěstí. Protože ředitel gymnázia byl kámoš, Honza Holý, a ten prostě dva z nich vzal do gymplu. Na svý triko. A prosadil si to. Když potom ale chtěli jít na vysokou, tak byl konec, tak se nedostali.

„Pamatuji si na slavný výrok ministra školství Zdeňka Nejedlého: ,Nedovedu si představit československou mládež bez junáků.‘ A za dva měsíce Junáka zakázali.“

Táta tady měl práci už, v Polici nevím, co by dělal. No a samozřejmě, my jsme v Polici bydleli v jedný cimře, chudá rodina, a tady nás čekal pěknej byt, po Němcích, že jo.