Ing. Pavel Štrobl

„Vlastně ty věci se tak jako skládaly v mém životě. Viděl jsem, že i v Lubnici, že ti, kteří měli dobré posudky a šli s režimem, tak na tom byli dobře. A ti, kteří nešli, tak na tom byli hůř. I když já si nemůžu stěžovat, že jsem se měl nějak zle. Pak jsem přišel na střední školu a pak hlavně i na vysokou. Ale už na střední škole jsem věděl nebo jsem měl pocit, že tady až tak velkou perspektivu nemám. A myslím si, že někdy tak už kolem maturity... Protože strýc vyprávěl, že tam mohl zůstat, a když kolikrát se sešla rodina a trochu něco popili a vyprávěli a tak jako se uvolnili... a i najednou bylo vidět, že i mnoho dalších lidí, se kterými jsem se setkal, začalo, že ten Západ je stejně lepší než ten socialismus, že my jsme tady svázaný, že jsme tady za železnou oponou, vyprávělo se plno vtipů. A mně se pak najednou začala vkrádat do mysli myšlenka, že prostě uteču.“

„Byl jste v Pionýru?“ – „Ze začátku jsem nebyl, pak jsem – myslím na rok nebo dva – do Pionýru vstoupil. Pak se stala taková příhoda, spíš úsměvná. Já jsem měl nějakou chřipku nebo rýmu a museli jsme někde vystupovat, v nějakém kulturním domě, jak vždycky ti pionýři zpívali budovatelské písničky. A když to skončilo, tak já jsem si zapomněl doma kapesník a ten pionýrský šátek byl takové plátno, tak jsem si ho sundal a musel jsem se vysmrkat. Jedna spolužačka to na mě řekla. Pak jsem ve škole myslím dostal i nějakou důtku kvůli tomu. A byl hrozný křik. Pak jsem tam myslím přestal chodit, pak už si vůbec nepamatuji, jak to s tím Pionýrem dopadlo.“