"My jsme byli v nebezpečí tom, že u nás… Říkalo se tomu ayuntamiento. To, když vám vtrhne do bytu dvanáct vojáků pod nějakým velením. Dostávají instrukce, že mají vyházet všechny knihy z knihoven, že tu knihovnu eventuelně můžou srazit dolů, že mají prohledat všechno možné, co bylo trochu podezřelé. Začali nám vyndávat matrace z pohovek a z postelí. A když jsme se ptali, co hledají, tak řekli: ‚Krev!‘, protože dostali udání, že jsme poskytli azyl nějakému raněnému funkcionáři Cora. To byla organizace, která se zabývala pozemkovou reformou. Krev nenašli, ale já jsem úplně ztuhla, protože krev můžete najít na posteli, na matraci, na prostěradle z mnoha důvodů. A zvláště, když máte děti, které mají neustále krvavá kolena nebo něco. Potom odešli a pak přišli znova. To zase se vrhli na dětský pokoj. Nevím, proč. A já jsem tam úplně do velkého proutěného koše na dno uložila pět malých knížeček pohádek, které vyšly v nakladatelství Antumalal, a to bylo nakladatelství Unidad Popular. A už jenom tohle by mě bývalo stálo možná vězení. Naštěstí to bylo tak zahrabané, takže je to začalo v podstatě nudit, vyndávat všechny ty opičáky a tak a nechali to být."
"Představte si, že když byl šíleně smutný, a když se ho Carlos zeptal, co mu je, tak mu řekl, že cizí vojska obsadila jeho zemi a že tam má manželku a děti. A protože Carlos věděl, o co jde, protože si Mapuche připadali jako, že jsou pořád obsazení cizí zemí, tak pochopil a říkal: ‚Zavolej rodinu k sobě. Támhle mám úhor, támhle mám kus pole. Budeme to spolu obhospodařovat.‘ A to Milana dohnalo málem k slzám, protože to je absolutně to maximum, co by mohl Mapuche, který žárlivě střeží své kousky půdy a pastvin, vůbec cizinci, i příteli, nabídnout."
"Ta cesta z Liběchova do Prahy byla opravdu memorable. To jsme jeli autobusem a ten autobus se nešťastně dostal do kolony ruských vojáků na cestě z Mělníka do Prahy. Ti vojáci byli ožralí a sestřelovali všechny cedule, co byly na telegrafních tyčích, a v jeden moment to obrněné vozidlo jelo kolem našeho autobusu. Šklebili se a ukazovali, napřimovali samopaly směrem do okýnek a šofér zařval: ‚Všichni pod sedadla!‘ A šlápnul na to a tu ubohou, nešťastnou karosu vyvezl z téhle kolony. A oni potom ještě za námi stříleli. Takže to bylo ještě na rozlučku, tahle scéna."
"Já jsem byla u babičky v Josefově a sháněli tam všechny Němce k vlakovému nádraží a bylo jich tam hodně. Seděli na kufrech a byli úplně zničení a babička šla k řezníkovi a koupila půl kila párků a dala si je do tašky. Šla se mnou k tomu nádraží a někoho zavolala. Přišla paní a babička jí tím plotem, těmi dráty, posílala jeden párek za druhým. Mně dala jednu nožičku, abych neotravovala, a nastrkala jí všechny ty párky skrz ten plot. Tak to je odpověď, protože babička mluvila německy a pohybovala se tam v obou těch skupinách úplně přirozené. Rozeznávala lidi dobré a špatné."
Jaroslava (Jarka) Stuchlíková se narodila 23. listopadu 1938 ve Zlíně. Otec Stanislav Šulc byl malířem, grafikem a ilustrátorem působícím ve Filmových atelierech Baťa ve Zlíně, později na pražském Barrandově. Jako trikař se v padesátých letech mimo jiné podílel na filmové pohádce Pyšná princezna. Babička z otcovy strany žila po druhé světové válce na vesnici u Dvora Králové nad Labem. Maminka byla přesvědčenou členkou KSČ, ale po zkušenostech s politickými procesy padesátých let své ideály postupně ztrácela. Po skončení druhé světové války se Šulcovi přestěhovali do Prahy. Jarka vystudovala Střední ekonomickou školu pro mezinárodní vztahy, která se zaměřovala i na výuku cizích jazyků. Po maturitě pracovala v Československých státních aeroliniích a později v Historickém ústavu ČSAV, kde se seznámila se svým pozdějším manželem etnografem Milanem Stuchlíkem. V rámci výzkumu kulturní a sociální antropologie podnikl Milan několik cest především do afrických zemí. V manželství s Milanem se Jarce narodili syn Petr a dcera Lída. V šedesátých letech rodina žila v Liběchově. Události roku 1968 prožíval Milan díky výměnnému pobytu v Chile, kde realizoval svůj terénní výzkum mezi Indiány Mapuche. V červnu následujícího roku za ním odletěla Jarka s oběma dětmi. Původně zamýšlený roční pobyt se vlivem nástupu normalizace prodloužil. V Chile Stuchlíkovi v roce 1973 zažili vojenský převrat a nástup Pinochetovy diktatury. Několikrát se jako cizinci ocitli v bezprostředním ohrožení života. Na přelomu let 1973 a 1974 se po mnoha peripetiích vrátili zpět do Evropy. Usadili se ve Velké Británii. Milan až do své předčasné a nečekané smrti v prosinci 1980 přednášel na Queen’s University v Belfastu. Po jeho smrti na téže univerzitě Jarka vystudovala portugalštinu a španělštinu. Řadu let vedla překladatelskou a tlumočnickou agenturu a spolupracovala s BBC. Je autorkou vzpomínkové knihy Indiáni, politici, plukovníci (1997), ve které se vrací k více jak čtyřem letům prožitým v Chile. V roce 2002 se trvale vrátila do České republiky, kde se z popudu přítelkyně Věry Šťovíčkové-Heroldové začala věnovat překládání knih (Chlapec v pruhovaném pyžamu, Ztracené město Inků a mnoho dalších). V roce 2023 žila v Praze.
Sloup zvaný Rehue, léčitelka machi vyběhne nahoru, bubnuje a léčí, Rehue je "odznak" před chalupou machi, všichni tak vědí, že tu bydlí léčitelka (vykuřování, zaříkávání či bylinky)
Sloup zvaný Rehue, léčitelka machi vyběhne nahoru, bubnuje a léčí, Rehue je "odznak" před chalupou machi, všichni tak vědí, že tu bydlí léčitelka (vykuřování, zaříkávání či bylinky)
Filmový štáb českého režiséra Jaroslava Šikla v mapučské rezervaci Coipuco točí na pozvání Allendeho agitku o cestě Chile k socialismu, výsledkem byl film Viva Chile (1971)
Filmový štáb českého režiséra Jaroslava Šikla v mapučské rezervaci Coipuco točí na pozvání Allendeho agitku o cestě Chile k socialismu, výsledkem byl film Viva Chile (1971)
Filmový štáb českého režiséra Jaroslava Šikla v mapučské rezervaci Coipuco točí na pozvání Allendeho agitku o cestě Chile k socialismu, výsledkem byl film Viva Chile (1971)
Filmový štáb českého režiséra Jaroslava Šikla v mapučské rezervaci Coipuco točí na pozvání Allendeho agitku o cestě Chile k socialismu, výsledkem byl film Viva Chile (1971)
