Jiří Stuchlý

„Přezdívek bylo plno. My jsme neměli oddíl, ale jídelní lístek. Tam byl Preclík, Žemlovka, Sádlo, Máslo, Chleba a podobné. Každý kluk si něčím tu přezdívku zasloužil. Přišel kluk, místo, aby měl táborové věci v ruksaku, tak přišel s obrovským kufrem. Tak byl okamžitě Kufr. Byl tam kluk, který pořád chodil v čepici Čedok, tak byl Pepa Čedok. Byl tam kluk, kterému trvalo všechno strašně dlouho a všechno zmrvil, tak byl Případ. A takové podobné přezdívky. Nebo chlapec přišel za náma, že nemůže chodit do oddílu, protože se stěhuje. ,Kam se stěhuješ?’ – ,Do borůvky.’ – ,Kde to je, prosím tě? Borůvka?’ To nebyla borůvka, to byla Hrabůvka. Povídám, ‚prosím tě, tam sedneš na tu a tu tramvaj, klidně tady můžeš přijet, můžeš chodit dál.’ Ten byl šťastný jak blecha. Ovšem od té doby byl Borůvka. A tak prostě kluci přicházeli k přezdívkám.“

„Mezi rokem '69 a '70 se nedělo nic, to jsme byli skauti. V 70. roce přišla takzvaná normalizace, tak jsme se museli přeorientovat a být v tom smyslu, že jsme se stali pionýry. Pokud se týče naší práce, tak se nedělo nic, ale byli jsme prostě už pionýři. To byla jediná a hlavní změna.“