PhDr. Jaroslav Šturma

„Jednou, když jsem takhle vyšetřoval nějaké malé dítě ve své pracovně, tak tam najednou bez zaklepání vtrhla Jiřinka Šiklová a měla v rukou balík papírů, protože to bylo v její povaze, zásobovala nás různými samizdaty a různou literaturou, ale tentokrát vtrhla, hodila mi ty papíry na stůl a říkala: ,Rychle to někam schovej!‘ A já než jsem se zorientoval, nevěděl jsem, o co jde, dítě bylo taky takové trochu vyplašené, co tam sedělo, nevědělo, co se děje, tak jsem ty papíry vzal, strčil jsem je do psacího stolu do šuplíku k nějakým psychologickým testům a ona dodala: ,A mě schovej taky.‘ Tam byla knihovna, skříň, za kterou byl volný prostor, ve kterém stál fíkus, ten jsem odstrčil, odtáhl od zdi, ji jsem strčil za to a teď tedy nastal závod s časem spočívající v tom, že já tam měl to dítě a ona tam byla schovaná za tím fíkusem, paní doktorka Šiklová. A já jsem čekal, co přijde, jestli někdo vrazí další. Skutečně po nějaké době bez zaklapání někdo vlezl do místnosti a říká, ptá se, nějaký muž tam nakoukl: ,Vy tady někoho máte?‘ Říkám: ,Ano, jak vidíte, mám tady dítě, vyšetřuji, potřebuji, abyste odešel, nemůžete nás při tom rušit.‘ On tedy odešel a teď nastaly nervy, kdo to déle vydrží.“

„To byl vlastně film kritický k tomu, co tehdy znělo společností, tedy kolektivní výchova. Rodina se zdála něčím podezřelým prostě proto, že do ní nebylo tak vidět. To bylo soukromé hájemství a režim tehdy toužil mít všechno pod kontrolou. A byla představa, že když se těch dětí chopíme hned odmalička, tak je budeme moci formovat k obrazu nové socialistické společnosti. Musím se přiznat, že dodnes s tím filmem pracujeme, když například připravujeme zájemce, žadatele o osvojení dětí nebo o pěstounskou péči, tak jim na úvod také tento film často promítáme, a že tedy to téma je samozřejmě dosud živé. Uvědomuji si také, jak tehdy mnoho těch věcí muselo být ve filmu řečeno jenom naznačeně. Třeba kritika jeslí tam byla taková diskrétní.“

„Nicméně chtěli ty děti, byly asi tři děti v rodině, chtěli je z rodiny odejmout údajně s cílem výchovně je zachránit, dát je do dětského domova. A byli jsme tam dva, stáli jsme dva proti sobě, ještě jiný znalec, lékař, který se rozhodně vyslovil pro to, že mají být odebrány z rodiny, protože jinak budou deformovány. A já jsem stejně jednoznačně, ale opačně, vystoupil s tím, že ty děti jsou, jak jsem se přesvědčil, silně citově navázány na své rodiče a odejmout je z rodiny bude pro ně znamenat trauma, s odkazem právě na práce doktora Matějčka o psychické deprivaci a tak dále. Vím, že to tehdy dopadlo špatně, že byly odebrány a že mě to mrzelo, protože citové pouto mezi dítětem a rodiči je nade všechno, je pro mě něčím prioritním. Vím, že jsem si i říkal, jak jsem ještě za ně mohl jinak bojovat... Nedalo se. Byly i takové situace a momenty.“

„Na druhém stupni to bylo tak, že přišla paní učitelka, přeji jí všechno dobré, jestli je ještě naživu, taková svazačka, která snad i naznačila, že si dala takový závazek, že mě převychová. Dělala to vhod i nevhod, ve třídě před dětmi, o samotě, zvala si otce, rodiče do školy včetně takových těch výhrůžek: ,Máte šikovného kluka, ale chcete-li mu prospět, nebraňte mu v postupu na studium a přestaňte ho vychovávat nábožensky.‘ Mám dojem, že měla nějaký závazek, možná spojený s odměnou, to nevím. S otcem se rozešli s tím, že on jí nechal Bibli. V diskusích, u toho jsem nebyl, mu argumentovala takovými těmi lacinými, předsudečnými argumenty o tom, co je v Bibli za bludy, jak je to nevědecké. Připustila, když on jí řekl: ‚Četla jste to vůbec?‘ tak připustila, aby jí nějakou přinesl, myslím, že pak už přestala, už to asi vzdala.“