The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Styblíková (* 1934)

• narozena 7. března 1934 v Pardubicích Františkovi a Růženě Kosinovým

• oba dědové se účastnili první světové války

• děda Kosina byl truhlář a výrobce kulečníků

• pamětnice zažila několik náletů na Pardubice

• otec onemocněl tuberkulózou

• v roce 1948 rodina zrušila firmu na kulečníky

• pamětnice vystudovala hospodářskou školu a nastoupila do podniku Tesla

• v Tesle byl umělecký soubor, kde se potkala s Pavlem Landovským

• vdala se v roce 1953, v období znehodnocení úspor v důsledku měnové reformy

• po mateřské dovolené nastoupila roku 1970 jako účetní do kulturního domu

Malá Věra si u svého stolku malovala, když se ozvaly sirény ohlašující nálet. Honem všichni běželi do sklepa, kde už pod nohama ucítili chvění. „Začal se mi třást žaludek, klepaly se mi nohy a cvakaly zuby. Já jsem nevěděla, co se děje a co bude, ale byla jsem bez sebe hrůzou, a to bylo moc ošklivé.“

Podobných náletů zažila Věra Styblíková v Pardubicích během druhé světové války ještě několik a vždycky měla hrozný strach. Válečné vzpomínky ale zahrnují i nucené „hajlování“ před školním inspektorem nebo nedostatek jídla. Židovští sousedé se vytráceli a jejich jména pak Věra nacházela na pamětní desce židovského hřbitova. Konec války znamenal euforii, jejíž konec pro pamětnici definitivně nastal až v době měnové reformy.

Babička nedokázala snést nářek vězňů

Věra Styblíková se narodila 7. března 1934 v Pardubicích Františkovi a Růženě Kosinovým. Měla ještě o šest let mladší sestru. Děda František Kosina byl truhlář a výrobce kulečníků. Jeho dílna se nacházela ve starobylém domě na Pernštýnském náměstí, odkud pocházejí nejranější Věřiny vzpomínky. Děda s babičkou Annou zde měli i suterénní byt. Bydleli vedle soudní budovy, kde v roce 1939 začali Němci vyslýchat a mučit zatčené. Babička nevydržela poslouchat křik a sténání a zemřela na mrtvici. Otec učil na takzvané pokračovací škole praktické předměty a matematiku a zároveň pracoval v dědově dílně. Maminka se celý život starala o děti a domácnost.

Druhá babička z matčiny strany se jmenovala Barbora Krejčí, rozená Kacafírková, a pocházela z Nasavrk. Její muž Josef Krejčí pracoval jako lesní na Dubině v Pardubicích. Dubina, dnes velké sídliště, byla dříve rozsáhlým lesem, který děda Krejčí spravoval. Bydleli v hájovně a měli čtyři děti, z nichž nejmladší byla Věřina maminka. Babička Barbora se dožila sta let a pamětnici ovlivnila zásadním způsobem. Malá Věra ji vyprovázela na staré město do kostela. Krásný a povznášející průběh mší na ni silně působil a víra se stala její souputnicí po celý život.

Stařenky byly milující, laskavé a neúnavně se staraly o rodinu. „Obě moje babičky měly skutečně upracované ruce, na to se pamatuji, obě byly zvyklé od rána do večera pracovat,“ vzpomíná Věra.

Kulečníky pro východní Čechy

Oba dědečkové bojovali v první světové válce. Otec Věrce vyprávěl své dětské zážitky z této doby, například jak čekali několik hodin ve frontě na chleba a někdy se na ně ani nedostalo. Načerno kupovali pytle s uhlím. Jednou táhli naložený dvoukolák a jeden z pytlů se protrhl a všechno se vysypalo ven. Jelikož za nimi šel zrovna český četník, byli zděšení, protože nevěděli, jestli jim uhlí nevezme nebo nebudou muset platit pokutu. Ale četník se rychle otočil a odešel. Když se děda Kosina vrátil z války, vyučil se truhlářem a založil dílnu. „Dělal starostu obce truhlářské. Chodili za ním truhláři z okolí a říkali: ‚Dneska máme poradu,‘ a probírali, jak se chová každý truhlář, jestli dělá dobrou práci,“ vypráví pamětnice.

Později v dílně začal pracovat i Kosina mladší a společně vyráběli luxusní kulečníky pro celé východní Čechy a částečně i pro Moravu. Zelené sukno se dováželo z Anglie, mramor z Itálie, koule byly ze slonoviny. Malá Věra někdy jezdívala s otcem, když jel například někam spravit roztržené sukno. S láskou vzpomíná: „Děda byl zamilovaný do motorek, a tak si zamlada pořídil amerického ‚indiána‘. Ale když později potřeboval rozvážet kulečníky, tak vrátil indiána firmě Kolben a Daněk a za to si vzal Pragu Piccolo a to bylo jeho milované auto.“ Děda Věru brával v neděli odpoledne do sokolovny na loutkové představení s Kašpárkem. „Já jsem tam seděla, ani jsem nedutala,“ s úsměvem vzpomíná pamětnice. A děda si dal v klidu a pohodě „jedno“ a viržinko. Do sokolovny chodili i oba rodiče, hráli ve skupině Tamburaši. Věra cvičila od září 1946 až do zrušení Sokola.

Nešlo říct: To dělat nebudu

Na začátku války se Kosinovi s dcerou odstěhovali z domku v Okružní ulici u nemocnice do činžovního domu v Jiráskově ulici naproti sokolovně. Auto museli dát do garáže, kde mělo být trvale k dispozici Němcům. Přečkalo zde celou dobu války. Po válce se Kosinovi stěhovali zase zpět. Domek patřil Otakaru Kosinovi, bratrovi dědečka. Otec se o strýce do jeho smrti staral, a proto mu strýc nemovitost později přenechal.

Věra vzpomíná na jednu skutečnost, kterou uvádějí i mnozí další pamětníci té doby. Když přišli Němci, hnali se hned do koloniálů, cukráren a uzenářství. Všichni věděli, že v Německu není mnoho co jíst, a němečtí vojáci to svou nenasytností potvrzovali.

Věra chodila od roku 1940 do dívčí obecné školy na starém městě a po válce do měšťanky tamtéž. Do školy za války chodili němečtí inspektoři a děti musely zdravit nejen povstáním, ale i vzpažením pravé ruky, tedy nacistickým pozdravem. „Nebyly s tím problémy, protože jsme byli zvyklí učitele poslouchat a v tu dobu nešlo říct: ‚To já dělat nebudu.‘ My jsme věděli, že doba není jednoduchá a že nám to, že budeme ukáznění, může i zachránit život,“ vysvětluje pamětnice.

V divadle plném Němců

Byt, ve kterém bydleli, byl rozdělený a v jedné části bydlela vdova se svou maminkou. Pracovala v továrně Kapo, kde se vyráběl perník, a po večerech nebo v neděli odpoledne chodila do divadla, kde dělala šatnářku. Občas s sebou Věru vzala.

„Divadlo bylo plné Němců, v lóžích seděli důstojníci s těmi jejich ‚Brunhildami‘ a dole byli vojáci. A já doteď cítím pach těch šedozelených uniforem. Prý do nich přidávali kopřivu, nevím proč. Ale mně to nevadilo, já jsem měla oči jen pro to jeviště. Divadlo byla moje velká láska.“ Pamětnice s divadlem skončila až v současné době kvůli zdravotním problémům, jinak se mu věnovala celý život. Dalším významným koníčkem byla hudba. Přestože její rodiče byli hudebníci, pamětnice na žádný nástroj nehrála. „Zpívám si ráda, ale jen když mě nikdo neslyší. Nebo malé vnučce Marjánce, to jsou jediné chvíle, kdy si zpívám.“

Bombardéry letěly nad Pardubicemi

Nejhorší byly nálety a pamětnici také nejvíce utkvěly v hlavě. „Měla jsem vedle postýlky připravený kufříček, tam byly nejnutnější věci, kapesník, náhradní ponožky, už nevím, co mi to tam maminka připravila, ale hlavně jsem se musela naučit nasazovat si plynovou masku. Když začaly sirény houkat, vzala jsem si na krk masku, do ruky kufříček a šla jsem do sklepa a čekala jsem, co bude.“

První nálet se odehrál kolem deváté hodiny večer. Všichni běželi do sklepa, kde společně nálet přežili. Datum náletu na Paramo (Pardubickou rafinerii minerálních olejů) si zapamatovala dodnes, bylo to 24. srpna 1944. Tehdy byla na prázdninách u rodinných známých ve Ždánicích.

Zrovna obědvali švestkové knedlíky. V poledne se začaly ozývat rány kladivem na kolejnice zavěšené na stromech, což bylo znamení, že se blíží nálet. V domě žádný sklep nebyl, tak pan Beneš vzal svoji paní a Věru a běželi pod obrovský rozkošatělý topol. „Viděli jsme, jak od Pardubic jde letka bombardérů do hůry, ty stroje se stříbrně leskly. Pamatuji se, jak ty bombardéry hučely. Vznesly se, udělaly otočku a snesly se nad město. Začalo to dunět a za chvíli se nad Pardubicemi vznášel úplně černý dým. V tu chvíli jsem dostala hrozný strach, měla jsem tam rodiče a malou sestru.“

Byl to obrovský nálet, ale rodina Kosinových naštěstí přežila. Jiní žáci to štěstí neměli. „Když jsme přišli v září do školy, tak některá místa v lavicích byla prázdná, byla to místa našich mrtvých spolužaček.“

Kozí mléko

U Benešových, kterým Věra pásla husy, nouzí tolik netrpěla. K svačině mívala chleba s husím sádlem. Ale jinak bylo jídla málo a zhusta za nic nestálo. V podstatě na všechno byly lístky. Na chleba se mazal umělý tuk, umělý med či marmeláda z ovoce a řepy. Mléko, pro které Věra chodila na Karlovinu, bylo bledé, odstředěné a bez chuti.

Ale přece jen se našla výživná pochoutka, kterou pamětnice měla relativně často. Maminka se přátelila s chovatelkou koz, která bydlela v Hradišti na Písku pod Kunětickou horou. Pravidelně za ní na kole jezdila pro bandasku kozího mléka. „Přijela k mostu, kde byla německá hlídka, která začala všem lidem prohlížet tašky. Koukli třeba nějakému pánovi do tašky, kde měl brambory. Chyba! Buď si to sebrali, nebo tam byli takoví, co ty brambory vysypali na zem a těma vojenskýma botama je rozšlapali. Kozí mlíko jim nevadilo, takže se mamince vždycky podařilo s tím v pořádku dojet domů.“

Během válečných let z Pardubic mizeli židovští sousedé. Věra vzpomíná: „Děda měl dílnu v ulici Na Třísle a tam bydlela taková menší paní, Židovka, a jednou přišla za dědou, že potřebuje jehlu a nit. Říkala, že se jí utrhla hvězda a že tak přece nemůže chodit. Tak ji vzal domů, aby si tu hvězdu přišila. A to bylo naposledy, co jsem tu paní viděla.“ Vedle v domě měl ordinaci stomatolog, velmi laskavý pán. Jednoho dne zmizel, dostal se do transportu. „Jeho jméno jsem pak našla na desce na židovském hřbitově v Pardubicích,“ hořce podotýká pamětnice.

Firma na kulečníky zanikla

Po válce pamětnice nastoupila do měšťanky a poté v letech 1949–1951 vystudovala hospodářskou družstevní školu. Její původní idea byla ta, že v rodinné firmě převezme obchodní záležitosti, nicméně už dávno před nástupem věděla, že tato myšlenka je odsouzena k zániku. Děda Kosina byl v roce 1948 už starý a na práci v dílně nestačil. Firma se proto zrušila a nářadí a všechno ostatní se prodalo. Děda zemřel v roce 1954. Za dva roky po něm odešel i jeho syn, František Kosina mladší.

Po ukončení školy všechny absolventy hned rozdělili do podniků, chyběli totiž vzdělaní pracovníci různých oborů. Věra nastoupila jako účetní do pardubické Tesly, bývalé Telegrafie. Brzy si tu našla manžela. Znali se pouhé tři měsíce, když její budoucí muž nastoupil na vojnu. Nicméně měli štěstí, že vojnu mohl strávit v Pardubicích u železničního pluku. Hned po jeho návratu v roce 1953 se vzali.

Z celoživotních úspor se stalo kapesné

Na jaře roku 1953 proběhla měnová reforma. „Veškeré úspory zablokovali, takže jsme nemohli nic vybírat. Byla určena částka v hotovosti, kterou jsme vzali, a v Tesle v kanceláři jsme za ni dostali peníze v nové měně,“ vysvětluje Věra Styblíková. Platy se snížily, ceny naopak zvýšily.

Z celoživotních úspor se vmžiku stalo kapesné. Zboží obecně podražilo a mnohé se ani nedalo sehnat. Věřina svatba proběhla v listopadu toho roku. Když si chtěla koupit látku na svatební šaty, musela mít poukaz vystavený na národním výboru se zdůvodněním, bez toho by jí látku neprodali. To samé platilo pro prstýnky. V Chrudimi sehnala klobouček a jinde zase boty. Nebylo snadné se na svatbu vybavit podle svých představ.

„Nepřicházelo vůbec v úvahu, že by rodiče šetřili na svatbu, neměli z čeho! Ani můj muž, ani já jsme neměli ani korunu,“ vzpomíná Věra. Po občanském obřadu na národním výboru šli pěšky ke svatému Bartoloměji. Tam už na ně čekal farář, který je oddal církevně. A tím svatba skončila. Nekonala se žádná hostina, protože rodina neměla peníze na jídlo.

Do komunistické strany pamětnice nikdy nevstoupila, ostatně ji nikdy neoslovili. Nicméně o komunistech měla své mínění. V továrně přišla do styku se všemi druhy zaměstnanců, bylo jich zde šest tisíc. Viděla, jak jsou mnohé ženy vulgární slovem i chováním. A nejčastěji z těchto kádrů se rekrutovaly nejkovanější soudružky. Manžela se snažili bezvýsledně získat do strany dvakrát. Z její rodiny nebyl v komunistické straně nikdo. Normalizační prověrky se Věře vyhnuly, protože v té době byla doma s dětmi.

V patrovém domku po strýci se tísnili. Dokonce z toho důvodu museli čekat s narozením druhého dítěte. V přízemí v jedné místnosti žila pamětnice s manželem a dcerou, v dalším pokoji maminka s otcem. V posledním pokoji bydlela maminčina neprovdaná sestra Marie. V patře měli přidělené nájemníky, rodinu s dětmi. Když otec v roce 1956 zemřel, domek si rozdělili na tři díly. Požádali na národním výboru o náhradní byt pro nájemníky, ale těm se odejít nechtělo. Platili tu velmi nízký nájem a o nic se nemuseli starat. Trvalo dalších pět let, než se vystěhovali.

Pavel Landovský byl výborný kamarád

Pamětnice milovala divadlo. V pardubické Tesle byl založen hudební a taneční soubor, do kterého se také přihlásila. V Tesle se mimo jiné vyučil Pavel Landovský, jenž v tomto souboru zpíval. „Mám na něj ty nejlepší vzpomínky. Landovský byl jeden z výborných kamarádů, k nám ženám a děvčatům se choval opravdu hezky. Byl galantní a slušný a byla s ním veliká legrace.“

Jednou byl soubor pozván, aby na venkovských dožínkách předvedl, co umí. „Skončilo představení a Landovský zjistil, že na dvorku stojí malá motorka, a tak s nejlepším zpěvákem Otou Stejskalem na tu motorku sedli, rozjeli to a skončili v kozím chlívku. Koza vykukovala, na ně se shůry sypalo seno a my jsme z toho byli uchechtaný,“ se smíchem vypráví pamětnice. Později se jejich cesty rozešly a už se nikdy nepotkali.

Děti mají studený odchov

Pamětnice v Tesle pracovala až do roku 1963. Když čekala druhou dceru, rozhodla se, že se do práce nevrátí, a stala se ženou v domácnosti. „Chtěla jsem se starat o děti, to bylo prvořadé. Ale nedostávala jsem od státu ani halíř, mateřskou jsem pobírala asi jen dva měsíce.“ Manžel měl pouze malý příspěvek na děti. Doma setrvala dalších sedm let, protože si přála prožít s dětmi jejich dětství. Nicméně obstarat živobytí v tehdejších podmínkách nemuselo být úplně nejsnadnější. Topilo se pouze v kuchyňských kamnech, příděl uhlí byl totiž jen dvacet metráků uhlí a tři kola dříví.

V zimě tedy žili v podstatě jenom v kuchyni. V ložnici spali všichni spolu, teple oblečení a pod péřovými duchnami, jinak se spát nedalo. „Měli jsme v místnosti třeba deset stupňů a na záchodě jsme k ránu škrabali jinovatku ze zdi. Moje děti mají studený odchov,“ podotýká pamětnice.

Do Pardubic přijela polská armáda

V létě 1968 byla dcera Věra na letním táboře ve východním Německu. Seznámila se zde s polskou dívenkou Bášou a pozvala ji na zbytek léta do Československa. Jenže 21. srpna přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Ráno najednou přišel manžel, podával mi tranzistorák a řekl: ‚Poslouchej!‘ Ve mně by se krve nedořezal a muž povídal, že bude třetí světová válka,“ se smutkem vypráví pamětnice. Jenže co teď s Bášou? Její rodiče o ni měli velký strach, ale Styblíkovi se ji báli pustit na dlouhou cestu v nejisté situaci.

Nicméně po několika dnech, kdy se nic nedělo, se ji rozhodli dopravit domů. Věřina tchyně měla takzvanou režijní legitimaci, její manžel pracoval na železnici a on a jeho rodina měli dopravu vlakem zdarma nebo za velmi nízkou cenu, a tak dívenku dopravili domů, do města Kielce.

Ideový pracovník měl své pero vždy připravené

Věru minuly normalizační prověrky, protože byla s dětmi doma. Sice se v roce 1970 vrátila do práce, ale jen na čtyři hodiny. Na plný úvazek nastoupila až v roce 1978 do Parku kultury a oddechu, a to už se prý o ničem nemluvilo. Manžela se prověrky také netýkaly, v komunistické straně nebyl a Charta 77 je úplně minula. Ani nevěděli, že něco takového existuje. 

Když pamětnice pracovala v Parku kultury a oddechu, objevila se tu chartistka Jarmila Stibicová a ptala se na post učitelky jazyků. Odpověď z vedení zněla, že by tu mohla pracovat pouze jako uklízečka.

V osmdesátých letech s pamětnicí v kanceláři seděla Anna Nová, manželka krajského ideového pracovníka. Schvaloval například uvedení nových divadelních her či repertoár folkového festivalu Svojšický slunovrat. Řídil se prý hodně podle své ženy, když se to líbilo „Anině“, tak hru nebo píseň povolil. „Anina říkala, že má manžel na stole ořezanou sadu tužek, probírá se seznamy a škrtá. Ona byla jednodušší a dělala jen jednoduchou práci, kde nemohla nic zkazit.“

Nechodila jsem na náměstí, protože člověk nikdy neví

Věra Styblíková v roce 1988 odešla do důchodu. „Rok 1989 v podniku už jsem měla jen z doslechu. Kádrová pracovnice se prý ztratila, ostatní, kteří se zkompromitovali, odešli jinam nebo do předčasného důchodu.“ Manžel pamětnice pracoval v pardubické Tesle v úseku, kde se vyráběly vysílačky do vojenských aut. Kvůli tomu nemohl cestovat do zahraničí, ani do zemí socialistického bloku. Postavili si tedy v Brozanech chatu a do cizích krajů vyjeli až po revoluci.

Pamětnice se revolučního dění neúčastnila, čekala, co bude dál. „Nepatřila jsem mezi ty, kteří chodili cinkat na náměstí, protože jsem si říkala, že člověk nikdy neví. Najednou se objevili cizí lidi, kteří k nám začali promlouvat, a já jsem nevěděla, kdo to je.“

Ale přece jen změnu režimu vnímala pozitivně. Poměry se uvolnily, člověk mohl říkat, co chtěl, a mohl cestovat, s manželem se poprvé podívali za hranice a k moři. Nicméně se staly také věci nepěkné, například kuponová privatizace, tunelování. „Každý věděl, jak to dopadlo, špatně, někteří lidé přišli o všechny peníze.“

Dříve pamětnice chodila k volbám, ale příliš se zklamala a už nevolí. „Když vidím ty šachy maty, tak se mi to vůbec nelíbí, mně může říkat, kdo chce, co chce, a stejně nevěřím, nemám důvěru,“ rezolutně namítá Věra Styblíková. Říká, že za nejdůležitější považuje křesťanské zásady a víru v Boha.