Věra Styblíková

„Na začátku války jsme bydleli v Jiráskově ulici, to byl rozdělený byt, protože bytů bylo málo, tak byl byt rozdělený. A s námi tam bydlela paní, která byla vdova, měla u sebe ještě maminku. Pracovala v továrně Kapo, kde se vyráběl perník, a ta byla v té ulici Palackého, co je dneska k nádraží. No a večer chodívala nebo v neděli od tří hodin chodívala do divadla dělat šatnářku, aby si ještě přivydělala. A tak mě vzala s sebou v neděli ve tři hodiny, šly jsme do divadla a mě tam vepředu takhle opatrně postavila k těm lóžím, abych někomu nepřekážela, a tam se dávaly operety. A to byly operety Na tý louce zelený, Táta dlouhán a podobné. No, jenže v tu dobu, že jo. Divadlo bylo plný Němců, v lóžích seděli důstojníci s těma jejich ‚Brunhildama‘ a dole byli vojáci. A já doteď, když bych se nadechla, tak cítím pach těch šedozelených uniforem. Oni říkali, že byly dělaný... že do nich byla přidávaná kopřiva, nevím proč. Ale celý divadlo páchlo šedozelenými uniformami. Ale mně to nevadilo, já měla oči jen pro jeviště.“

„A vím, že maminka jednou na tom kole přijela k mostu, co byl přes Labe, a tam už byla nějaká německá hlídka, a ta německá hlídka začala všem těm lidem prohlížet tašky. Koukli nějakému pánovi do tašky, vezl si tam brambory. Chyba! Buď si to sebrali, anebo tam byli takoví, který ty brambory vysypali na zem a těma vojenskýma botama je rozšlapali. Kozí mléko nepili, takže jim nevadilo, takže se mamince vždycky podařilo s tím v pořádku dojet domů.“