Zdeňka Štýblová

„A tak tatínek, že půjde ke kamarádovi do Šakvic, že on tam má řeznictví a hospodu, že on nás tam nějaký den nechá. Byli jsme tam u něho ale dva dny, jenomže tam od té Pálavy se pořád vracela fronta. U teho strýca bývali důstojníci ruští. On řekl té paní, té hospodyni, že kolem třetí Rusi budou znova útočit na Pálavu, aby šli do sklepa. A maminka neměla nic pilnějšího, jak mě poslat do hospody. Tatínek s tem strýcem tam pomáhali. Tak maminka mě poslala, aby šli do sklepa, že to důstojníci vzkazujou, jenomže tam byli druzí zase důstojníci a ti jich neuvolnili. Tatínek řekl: ‚Běž za maminkou.‘ Tak já jsem běžela na ten statek k nim, jenomže oni mezitím šli do sklepa a vrata zamkli. Teď začal nálet, začali z Pálavy, začali bombardovat, a já jsem zostala na ulici. Tak jsem se skrčila mezi vrata a plakala a křičela. No, co jako děcko patnáctiletý... Takže jsem tam prožila ještě jednu frontu, velkej nálet. Mně se to zdálo věčnost, ale to vám ještě musím říct: maminka to v tem sklepě nevydržela, a když jsem se nevracela, tak odemkla vrata a mě tam našla za vratama. Tak mě vzala do teho sklepa, ale k večeru už se to Rusům podařilo dostat se až na tu Pálavu a už to potom bylo lepší.“