Jindřich Suchánek

„Palachův týden, tam jsem strávil tři dny, to bylo takové nejdramatičtější. Bydleli jsme u Alenky Šenkyříkové a jejího manžela Ladi V Jirchářích. Šli jsme se na to podívat.“ - „To bylo tedy v roce 1989?“ - „Ano. V lednu ke 20. výročí Palacha. Tak se sešli lidé u koně a bylo tam pět, deset tisíc lidí. Přicházely ty davy. Policajti udělali chybu, že do nás vlítli. Takže ty davy se přesouvaly, vodní děla do toho, hvízdání, pískání. To byla taková veřejná demonstrace. Zatýkání, mlácení, tam byly ty obušky. My jsme měli dobrý přehled, protože jsme stáli někde na hraně Jindřišské a Vodičkovy, tak jsme viděli ty davy policajtů. To všichni viděli, tak se to přesouvalo jinam. Tak zas ti policajti jinam. Tak zase jiní jinam. Samozřejmě se tam dostali, pozatýkali tam spoustu lidí. Trvalo to dvě tři hodiny, začínalo to v 17 hodin. Na druhý den jsme tam šli zase a byl tam dvojnásobný počet lidí.

„Kardinál Tomášek se zachoval dobře. My jsme k němu jezdili díky Elišce Kovalové, která byla ve vesničce, kde on sloužil. Jako jediná chodila ke svatému přijímání právě k němu. Takže on si ji už jako čtrnáctiletou zapamatoval. Ona za ním jednou za rok jezdila jako za svým duchovním otcem a vždycky nás vzala s sebou. Tři, čtyři jsme s ní jeli do Prahy vlakem v roce 1986, 1987. Referovali jsme mu, co se děje v podzemní církvi na Olomoucku. On to strašně rád poslouchal. Vždycky nám pustil nahlas tranzistorové rádio, Helenu Vondráčkovou, Michala Davida. On naschvál ladil toto. Nahlas to pustil, říkal: ‚Aby ti, co nás poslouchají, měli aspoň hezký zážitek.‘ A my jsme si povídali. A vždycky když mluvil o Kristu, tak ztlumil rádio a nahlas: ‚Za Kristem běžte!‘ Zase to pustil. To byla formace. Nejvyšší představitel církve pouštěl rádio, aby nás neslyšeli estébáci. To formuje člověka, tyto věci.“