„Černobílá grafika je královna a já pořád říkám, že se k ní vrátím; pak mi to ale nedá a nějakou barvu do litografie dosadím. V době, kdy jsem začal sám dělat i tisknout litografie, jsem měl rád azurovou modř, kterou mi tenkrát dokonce přisuzovali. Svému kamarádovi, mladému holandskému básníkovi Boudewijnu Büchovi, jsem totiž dodával grafiky do básnických sbírek v bibliofilském vydání nebo i k reprodukci a v jedné básni nebo zamyšlení Boudewijn píše o Suchánkově modři, tedy o jeho oblíbeném odstínu v mých litografiích. Tato pověstná modrá začala s Chopinem: žil jsem v Mariánských Lázních, kde se konají chopinovské festivaly, udělal jsem Chopinův portrét černou barvou a azurovou modrou a ta kombinace se mi zalíbila. Potom se mi ale modrá vytratila… Dnes ji používám velice zřídka, jako základ dávám olivovou zelenou a fialovou a myslím, že v této barevnosti jsem se nechal ovlivnit secesním uměním. Olivovou zelenou a fialovou někdy doplním cihlovou červenou, musím ale přiznat, že mi všechno vychází intuitivně, že mne vede tisk: teprve když udělám soutisk dvou barev, rozhoduji se, jakou dám jako třetí. Obyčejně dělám čtyři barvy, někdy pět.“
„Jednou mi Sudek povídá: ,Mladej pane, jestli chtěj, tak přijdou v úterý večer, to já vždycky pouštím nějakou hudbu.‘ Sudek měl totiž čtyři druhy oslovení: starým pánům říkal vašnosto, mladým mladý pane, slečnám fešando a dámám paničko. A mladý pán ochotně přišel. Naučili mne, jak se na Sudka dozvonit, protože měl místo zvonku dva drátky, o kterých jsme věděli jen my zasvěcení – a když se drátky spojily, přišla jeho sestra otevřít. Sudek seděl na štokrleti a pouštěl nám z gramofonu klasickou, hlavně barokní hudbu, kterou jsem dřív neznal; z Vivaldiho, Telemanna nebo Bacha jsem byl úplně nadšený. Takže Sudek mě naučil poslouchat klasickou hudbu, ale nejen to, také k němu chodili skvělí lidé; poznal jsem tam například malíře Karla Vysušila a Andreje Bělocvětova.“
„Nejdříve jsem dělal černobílé litografie, později jsem začal zkoušet barevné soutisky. V tvůrčím procesu bylo vždy přítomné napětí a cestu od původní kresby k definitivnímu tisku halí velké tajemství, litografické barvy jsou totiž transparentní, takže pokud tiskneme čtyři nebo pět barev, vznikají tóny tím, že se barvy tisknou přes sebe. Za svůj osobitý výraz vděčím jednak tomu, že když jsem dělal například krajinu, vracela se mi do ní figura, já jsem sahal do své představivosti a vytvářel si kompozice podle svého, přičemž mne fascinovaly spirála a ulita, takže přírodní náměty v mém podání vyznívaly jinak než za studií, jednak litografii jako technice, která celý tento proces podpořila. Když si vezmu do ruky pero, můj rukopis nikdy nevystoupí tolik, jako dostanu-li kámen a pohovořím si s ním. Legendární tiskař Václav Vejvoda říkal, že kameny mají duši, a já s ním musím souhlasit v tom, že kámen je skutečně zvláštní materiál: zpočátku před ním mívám trému, a než udělám první tah, skoro se toho bojím, pak se ale mezi námi začne odvíjet rozhovor – a někdy mi kámen i pomůže. Třeba když tuš zasychá a je správně naředěná, udělá strukturu, která vypadá náhodně, ale já už s těmito efekty dokážu pracovat. Svému způsobu práce říkám ovládaná náhoda: náhodě vedu ruku, ale stejně nikdy nevím, jak bude soutisk vypadat; nechávám se překvapit výsledkem.“
Akademický malíř Vladimír Suchánek, narozen 12. února 1933 v Novém Městě nad Metují, je pokládán za mistra barevné litografie a předního českého grafika druhé poloviny 20. století. Po maturitě na gymnáziu v roce 1951 dostal z politických důvodů zákaz studia na vysokých školách, a nastoupil proto jako pomocný dělník do vysočanské továrny Aero. Po roce byl přijat ke studiu výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Po absolvování druhého ročníku přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze do grafické speciálky prof. Vladimíra Silovského. Studia dokončil roku 1960. Od sedmdesátých let byly jeho litografie vystavovány v evropských galeriích, které prezentují moderní českou grafiku. Do roku 2016 uspořádal sto sedmdesát samostatných výstav v České republice i v zahraničí a zúčastnil se téměř tří set výstav, mimo jiné mezinárodních bienále grafiky. Svými pracemi je zastoupen ve sbírkách Národní galerie v Praze a v řadě dalších veřejných a soukromých sbírek. V letech 1995 až 2015 působil jako předseda Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Roku 1997 byl jmenován členem Evropské akademie věd a umění, o devět let později obdržel státní vyznamenání Medaile Za zásluhy III. stupně. Zemřel 25. ledna 2021.
