The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Suchánková (* 1933)

• narozena 15. února 1933 v Bánově

• pochází z pěti sourozenců

• zažila lokální válečné události a osvobození Bánova v roce 1945

• rodiče měli v Bánově hospodářství

• otec v 50. letech odmítl vstup do JZD, přišel o zaměstnání

• kvůli rodinné situaci nemohla studovat

• roku 1958 sňatek s Pavlem Suchánkem, vychovali čtyři děti

• manžel prožil v 50. letech vojnu na strážních věžích jáchymovského lágru

• pracovala jako dělnice, nejprve ve zbrojovce, později v JZD

• v roce 2023 žila ve Vlčnově

Psala se padesátá léta. Československo prožívalo přerod v socialistickou společnost, záhy po roce 1948 začala kolektivizace a znárodňování. Soukromé hospodaření mělo být brzy minulostí. Lidé byli přesvědčováni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), často pod pohrůžkou likvidace rodin, ztráty zaměstnání apod. Kolektivizace neminula ani obec Bánov na jihovýchodní Moravě, kde žila rodina Jankůjova. Bohumila Suchánková, rozená Jankůjová, si dodnes pamatuje delegaci, která chodila přesvědčovat tatínka ke vstupu do družstva. Když odmítl, přišel i o práci v kamenolomu. Sedmičlenná rodina se ocitla bez prostředků a Bohumila musela v 15 letech nastoupit jako dělnice do zbrojovky.

Doma jsme museli pomáhat odmalička

Bohumila Suchánková, rozená Jankůjová, se narodila 15. února 1933 jako druhá z pěti dětí rodičům Anděle a Václavu Jankůjovým. Rodiče pocházeli z Bánova, kde měli hospodářství, otec se živil také jako dělník při kopání výkopů a v místním kamenolomu.

Rodina byla věřící, otec sympatizoval s Agrární stranou. Život na vesnici se odvíjel ve znamení tvrdé fyzické práce. Děti doma odmalička pomáhaly a staraly se o mladší sourozence. Měli krávy, které jim pomáhaly při práci na poli, prasata a drůbež. K vlastním pozemkům si rodiče postupně pronajímali další pole. Nakonec obhospodařovali asi 20 měřic. Bohumila Suchánková si pamatuje, jak jim jako malým maminka ušila tzv. trávnice, kus látky s popruhy, do kterých sbírali trávu nebo loupali listy z řepy pro dobytek. “Chodili jsme pro morky na řebříček, to jsme sekali, se šrotem míchali, na mlýnku jsme mleli obilí pro kuřátka, aby to mohla lépe sezobat, bylo co dělat,“ vzpomíná.

Němci se usadili za humny

23. září 1938 byla vyhlášena mobilizace jako reakce na bezprostřední ohrožení Československa nacistickým Německem. Týkala se i strýce Bohumily Jankůjové, tatínkova bratra. Otec, který měl zdravotní potíže, povolán nebyl. O týden později ukončila naděje Československa mnichovská dohoda, postupující jeho pohraniční území Německu, a následná demobilizace. Mezi lidmi převládal pocit zrady. „Ti chlapi byli nešťastní, jak se vraceli domů, chtěli jít bojovat,“ vzpomíná Bohumila Suchánková. 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

V září roku 1939 Německo napadlo sousední Polsko, začala druhá světová válka. Ve stínu dramatických událostí nastupovala malá Bohumila do obecné školy v Bánově. Docházku záhy přerušil příjezd německých vojsk, obcí projíždělo množství vojenských vozidel. „Jezdili na motorkách přes Bánov a za humny – tam, jak býváme, tam se tomu praví Lúčky – měli něco jako parkoviště. Cvičili tam, jezdili, učili je na těch motokárách a to si pamatuju, že jak se chodilo do školy, nějak se muselo přestat. Furt jezdily kolony vojáků,“ vzpomíná.

Obecná škola v Bánově byla vícetřídkou. Docházela sem do čtvrté třídy. Ve škole se povinně učili německy. Jako malá cvičila Bohumila v místní Orelské jednotě. Mívali veřejná cvičení, při nichž chodíval průvod z kostela. Od roku 1939 vznikala tzv. kuratoria pro mládež, která měla činnost Orla a Sokola nahradit. Protože šlo o německou organizaci, nikdo se do ní příliš nehrnul. Po roce 1941 byla činnost obou spolků zakázána.

Proč ten rohlík nejíte s chlebem?

Přibývalo všudypřítomných německých nařízení, nesmělo se mlít obilí, provádět domácí zabíjačky bez povolení, potraviny byly na lístky. Probíhaly časté hospodářské kontroly. Počet zvířat museli lidé hlásit obci. Před kontrolami naštěstí místní vždy varoval starosta. Pro mouku je rodiče posílali do Nivnice. Četníci nekontrolovali děti tolik jako dospělé. Každý pobral obilí, kolik unesl. „Chodili jsme odmalička všichni přes lúčky a přes les do té Nivnice. Mlynáři se jmenovali Bártek a Pochylý. My už jsme humnama věděli, kde máme jít, šli jsme k němu, vyměnil nám to za mouku a mašírovali jsme domů,“ vzpomíná Bohumila Suchánková.

Vařily se polévky, jednoduchá jídla, nejoblíbenější pochoutkou byly pro Bohumilu a její sourozence knedlíky přelité povidly a posypané skořicí, které jedli jako děti z jedné mísy. Rodiče občas chodívali na trh do Uherského Brodu, kde místní pekař prodával dobré rohlíky. Občas dětem nějaké donesli. Když se na ně jednou vrhly, pravil tatínek vyčítavě: ‚Taký dobrý rohlík sa jí samý?! Proč to nejíte s chlebem?!‘ Žili skromně, ale díky hospodářství hlad neměli.

Odboj v Bánově

Husté zalesnění v okolí Javořiny umožňovalo vyhnout se se znalostí terénu strážným a celním hlídkám při přechodu protektorátní hranice. Z dostupných zdrojů je zřejmé, že mnoho lidí v letech 1939 až 1940 přecházelo na území Slovenska právě přes tento okres. Koncem roku 1939 odcházelo mnoho mladých mužů ilegálně přes hranice do Francie a Anglie, kde se připojovali k nově vznikajícím vojenským jednotkám. Mezi nimi i 12 mladíků z Bánova, kteří se chtěli přidat k československému odboji ve Francii. Válku jich přežilo pouze deset.

Josef Bublík odešel ze Slovenska přes Maďarsko na Balkán, do Sýrie, Libanonu, odsud do Francie a poté do Anglie. V průběhu roku 1941 se zde začala připravovat speciální operace v týlu nepřítele. Absolvoval několik sabotážních a výsadkových kurzů. Parašutista a příslušník výsadku Bioscop, s nímž seskočil 27. dubna 1942 v křivoklátských lesích, padl společně s účastníky atentátu na Heydricha v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze dne 18. června 1942. Úkrytu v Praze předcházelo prozrazení na Moravě, kde navštívil bratra žijícího ve Zlíně a přiblížil se i k rodnému Bánovu. Dalším místním odbojářem, působícím na západě, byl František Janča, v Anglii přidělený k bombardovacímu letectvu. Padl jako radiotelegrafista při náletu na Emden v březnu 1942. Třetí významnou obětí odboje se stal občan Josef Borák, ilegální pracovník KSČ, který byl 13. ledna 1943 popraven v Berlíně.

Ke konci druhé světové války se oblast stala útočištěm pro partyzány, kteří se vraceli nebo utíkali po porážce slovenského povstání. Díky sousedství se Zlínskem a zalesnění celé oblasti vznikaly partyzánské oddíly, později začleněné do I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. V září 1944 se objevily v pohraničí vyhlášky podepsané K. H. Frankem, které oznamovaly, že smrtí bude potrestán každý, kdo neoprávněně překročí nebo překročit se pokusí německo-slovenské hranice protektorátu. Němci posílili v oblasti policii a zřídili v Uherském Brodě Einsatzkommando, které zasahovalo proti partyzánům ve Starém Hrozenkově, Boršicích u Blatnice, Korytné, Míkovicích, Bánově a v Bystřici pod Lopeníkem.

Osvoboditele vítali šeříky, pak zjistili, že kradou

V dubnu 1945 se válka pomalu chýlila ke konci. Muži z obce hledali mezi sklepy jednotlivých domů úkryt, který by vydržel bombardování. Našli jej kousek od domu Jankůjových. Sklep zpevnili a v každém z plotů, rozdělujících zahrady za domy, vylomili několik šraněk, aby se lidé mohli dostat do krytu rychleji. Bohumila s rodinou zde strávila posledních 14 dní války. Dědeček s panem starostou obhlíželi situaci dalekohledem z ochozu věže kostela a měli tak zprávy o postupu sovětských a rumunských vojáků, kteří se blížili k Bánovu. Otec zůstal v domě, kde se usadili němečtí vojáci s tankem. Dům si vybrali pro jeho vysoký vjezd. Poručili si, aby jim otec ohřál vodu do plechové vany, ze které pak pro zábavu stříleli do zdí domu. Bánov se dočkal osvobození 27. dubna 1945. Při závěrečných bojích padlo v okolí obce 12 sovětských vojáků a 26 Rumunů.

Toužebně očekávaný příchod osvoboditelů neproběhl zcela podle představ místních obyvatel. Zarazilo je, jak zubožení vojáci jsou, lidem brali hodinky a kola, ačkoliv ani jedno neuměli používat. Rodiny před nimi schovávaly dcery. Euforii z konce války ale nic přebít nemohlo. Sousedé v Bánově schovávali část války sovětského vojáka, který uprchl z koncentračního tábora. Cizího muže na zahradě sousedů si brzy všimly i děti Jankůjovy. Soused si je zavolal a vysvětlil, že o tom nesmí nikomu říct, Němci by mohli vypálit celý Bánov. Vasil, jak se muž jmenoval, se dožil ve zdraví konce války. Poté jej sousedé doprovodili do Prahy, kde se měl přihlásit. Údajně byl okamžitě zastřelen za to, že se nepřipojil k armádě a skrýval se.

Po válce Bohumila vystudovala měšťanku v Uherském Brodě, chodívali pěšky za každého počasí. Když se odpoledne vrátila domů, na stole ležel vzkaz od rodičů, ať jim přijde pomoci na pole. V té době začala zpívat v bánovském pěveckém sboru, později zpívala i na svatbách.

Otec přišel o zaměstnání, živila celou rodinu

V roce 1948 se komunisté dostali k moci. Brzy začalo znárodňování, kolektivizace, politické procesy s odpůrci režimu. Lidé, kteří do komunistické strany po útrapách druhé světové války vkládali naděje, přicházeli o iluze. Jihovýchodní Moravy se dotkla kolektivizace zcela zásadně. Brzy po nástupu komunistů přišla za otcem delegace z národního výboru, aby podepsal vstup do družstva. Jankůjovi měli většinu polí propachtovaných. Otec se tedy zprvu bránil tím, že nepatří mezi velké zemědělce. Do jednotného zemědělského družstva (JZD) jej chtěli získat pro jeho zkušenosti se zvířaty. Když odmítl, vyhrožovali, že ho zničí. Záhy přišel i o práci v kamenolomu.

Bohumila musela z měšťanky nastoupit jako dělnice do uherskobrodské zbrojovky a živit rodinu. „Dělalo se na fréze, a abych víc vydělala, dělala jsem na dvou, od jedné chodila ke druhé. Na tři směny – ranní, odpolední, noční. Když jsem došla z noční, v sedm ráno jsem dojela autobusem, honem jsem si šla lehnout. Bylo poledne a tatíček křičel, že už musím být přespaná, že už spím od rána, celého půl dne!“ Matka, která pracovala pro družstvo, dostávala pouze symbolickou mzdu. „Mamička chodila do družstva, celý týden chodili sbírat kamení a dostali 170 Kčs, tak na co to bylo?“

Manžel strávil dva roky jako voják v Jáchymově

Roku 1956 se seznámila se svým budoucím mužem Pavlem Suchánkem. Do Bánova jezdil na muziku. Začali spolu chodit, Pavel záhy odešel na dva roky na vojnu. Po výcviku v Malackách jej převeleli do Jáchymova k útvaru vnitřní stráže, kde sloužil na strážních věžích uranového lágru. Vrátil se vyhublý a ve zbědovaném stavu. Psychický a fyzický nápor a pobyt v neustálé zimě se podepsaly na jeho zdraví, trpěl na bolesti zad. Roku 1958 se brali. Jejich svatbě předcházelo zabavení hospodářských zvířat Jankůjových do JZD. V rodině bývalo zvykem, že když se někdo ženil nebo vdával, zabíjelo se prase. Bohumila se bez něj musela obejít. Najednou neměli ani mléko do kávy. Vsadila si tehdy Sportku a vyhrála 450 Kčs. Sousedka už pro ni měla domluvenou koupi kozy, aby měli alespoň nějaké mléko. Musela však ještě doplatit 30 korun.

V dalších letech se jim narodily čtyři děti. Upravili si část domu u rodičů v Bánově. Pavel Suchánek pracoval na stavbě v Ostravě, později se nechal zaměstnat v podniku Lidová tvorba. Když děti povyrostly, nastoupila Bohumila Suchánková do místního JZD jako ošetřovatelka k býkům. Děti chodily do náboženství, do Pionýru je zapsat nikdy nenechali, ač je kvůli tomu ředitel předvolal do školy. Těžká práce v družstvu se pravděpodobně podepsala na jejím zdraví. Ve 45 letech se jí po příchodu z práce udělalo špatně. Stihla ještě zavolat na souseda, zda by ji neodvezl do Brodu na pohotovost. V nemocnici pobyla tři týdny. Měla náběh na infarkt. Po návratu už nemohla dělat stejnou práci, nakonec ji přeřadili na jinou pracovní pozici v rámci družstva.

Tati, už to prasklo!

Do důchodu odešla v roce 1987. O dva roky později přišla sametová revoluce. „Potom, jak zvolili Havla, tož my ještě naproti s kamarádkou jsme stejně staré. Pamatuju, jak naši tatínci vždycky říkali: ‚Už aby to prasklo!‘ Chtěli, aby vláda padla. Večer jsme šly na hřbitov a každá jsme u svého hrobu pravila: ‚Tati, už to prasklo, už není komunismus!‘ Donedávna žila v rodném Bánově, zdravotní potíže ji přiměly přestěhovat se k dceři do blízkého Vlčnova, kde žila obklopena rodinou i v době natáčení v roce 2023.

 

https://is.muni.cz/th/onr76/Obyvatele_Uherskobrodska.pdf

https://is.muni.cz/th/skgge/