The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Suchánková (* 1928)

• narozena 8. února 1928 v Topolné v okrese Uherské Hradiště

• vyrůstala v Napajedlech, měla čtyři bratry

• otec pracoval jako obuvník a zároveň obhospodařoval dva hektary polí

• pamětnice událostí spojených se zastřelením amerických pilotů v roce 1944

• zažila osvobození Napajedel rumunským vojskem v květnu 1945

• její otec byl v 50. letech donucen vstoupit do zemědělského družstva

• Marie chodila do klášterní rodinné školy, pak pracovala na městském úřadu

• od 60. let byla zaměstnána v kanceláři napajedelského učiliště

• po válce chodila do Sokola a je stále členkou obnovené jednoty v Napajedlech

„Tatínek přišel domů až ve tři hodiny ráno. S maminkou jsem na něj čekala. Lehl si v kuchyni na postel a říká: ‚Tak jsem jim to podepsal. Vyhrožovali, že jinak se může stát, že Jarek neudělá maturitu.‘ Tehdy jsem ho viděla poprvé plakat. Tekly mu slzy,“ vzpomíná Marie Suchánková na období kolektivizace zemědělství v Napajedlech v 50. letech. Její bratr Jaroslav studoval strojní průmyslovku ve Vsetíně, dobře se učil a rodičům záleželo na tom, aby dostudoval.

„Otec, podobně jako další zemědělci do družstva nechtěl. Dlouho společně odolávali přesvědčování. Svolávali je opakovaně do školy. Vedl to tamní ředitel, strašný komunista, kterému se říkalo kvůli šedivým vlasům Bílý ďábel,“ říká pamětnice. Její otec odevzdal do družstva krávy i pole, které obdělávali už jeho rodiče. „Zůstal nám záhumenek a tatínek šel pracovat do skladu dřeva. Do družstva vstoupili všichni.“

Dětství v práci a pospolitosti

Marie Václavková se narodila 8. února 1928 v Topolné, odkud pocházela její matka. Od útlého dětství žila v Napajedlech, kde měl rodiče její otec Josef Karas. Byl vyučený obuvník a byl zaměstnaný u tamního ševce. Kromě toho s manželkou pracoval na rodinném hospodářství. Patřily k němu dva hektary polí, dvě krávy, prase, slepice, kačeny. Marie měla čtyři bratry. „Rodiče nás vedli k práci a poslušnosti. Jako jediná holka jsem odmalička pomáhala mamince v kuchyni, ale také jsem chodila na pole,“ vypráví pamětnice.

Její bratři byli velmi zdatní pomocníci. „Když je tatínek učil kosit, říkal jim: ‚Dělat to v životě nemusíte, ale umět to můžete.‘ A oni uměli všechno. Na malých políčkách nebyly žádné traktory, všecko se dělalo ručně. Když byly žně, tatínek kosil, maminka posečené obilí odebírala. Kosili i dva nejstarší bratři, my mladší děti jsme jim odebíraly. Snažili jsme se rodičům co nejvíce pomáhat,“ vzpomíná. Vymlácené obilí odvezli k mlynáři a z vlastní mouky každý týden pekli čtyři pecny chleba.

Tatínek nás nikdy neuhodil

„Práce bylo pořád hodně, ale všichni jsme si pomáhali. Měli jsme vzácné rodiče. Dobře se o nás starali a byli hodní. Tatínek nás nikdy neuhodil, ani na nás nekřičel. Když třeba bratr Toneček házel cestou ze školy kamením a rozbil sousedům okno, ani tehdy nedostal. Tatínek zaplatil škodu a řekl Tonečkovi, ať už to nedělá. Podobně reagoval, když bratr Bedřich nedopatřením srazil jednu paní na zem a ona si vyrazila zub. Zaplatil zubaře a Bedřichovi domluvil, aby byl opatrnější,“ vypráví Marie.

Josef Karas si nehleděl jen svého hospodářství. Byl aktivním členem Sokola a v sokolovně trávili hodně volného času i jeho čtyři synové. Cvičili také na všesokolském sletu v roce 1948. Pamětnice se stala sokolkou až po válce. „Výjimečný byl tatínek také v tom, že nikdy nechodil do hospody a nepil alkohol. S panem Švejcarou dokonce založil spolek abstinentů. „Poprvé se napil při přípitku na mé svatbě. To mu bylo 53 let,“ líčí pamětnice.

Smrt bratra Tonečka

V roce 1936 postihla rodinu tragédie. Desetiletý Antonín utonul v řece Moravě. „Čekali jsme tehdy na chmelnici u mlátičky, až na nás přijde řada. Kluci odběhli k řece a Toneček se utopil. Hledal ho i zdatný plavec Emil Spiro, který už zachránil mnoho tonoucích, ale chlapce nenašli. Tatínek měl tu noc sen, ve kterém mu Toneček řekl, kde ho najde. Sotva se rozednilo, půjčil si loďku, a i když mu ostatní říkali, že je to marné, nedal se odradit a na místě označeném ve snu dvakrát hrábl a Tonečka vytáhl. Měli jsme ho doma až do pohřbu. Maminka se z toho úplně sesypala,“ vypráví Marie.

Živou vzpomínku má na kroupovou kalamitu v roce 1938. „V naší části Napajedel to rozbilo všechny střechy. Kroupy byly veliké jako dlaň a vážily i přes půl kilogramu. Byla jsem tehdy sama doma s mladším bratrem Jarkem. Naši byli na poli. Brečeli jsme strachy schovaní pod kůlnou. Protože postižených bylo více, byl pak problém sehnat tašky na opravu.“

Němci přijeli na motorkách

Dne 15. března 1939 obsadila Československo německá armáda. „Padal déšť se sněhem a my děti jsme utíkaly do města podívat se na Němce, kteří přijeli na motorkách se sajdkami. Srocovali se před poštou,“ vzpomíná. Pamatuje si na situaci, kdy se otec odmítl zapojit do odboje. „Pan Orlíček z Hřbitovní ulice přišel k nám a přemlouval otce, aby se dal k partyzánům. Tatínek odpověděl, že má svou rodinu, o kterou se musí starat, a že to nemůže riskovat. Odehrálo se to u nás v kuchyni, my děti jsme byly u toho. Otec jednal vždycky přímo,“ vysvětluje.

Marie chodila do školky i školy do kláštera. Soukromou školu provozoval řád Milosrdných sester svatého Kříže. Pokračovala tam i na rodinné škole pro dívčí povolání. Řádové sestry studentky učily vedle všeobecných předmětů také vaření nebo šití. V roce 1944 dostala Marie, která byla vzornou studentkou, nabídku pracovat na městském úřadu.

Den začínal pochodem Hitlerjugend

„Starostou byl tenkrát mlynář Janiš, ale byl pouze figurkou. Městu velel místostarosta Langer, který byl Němec. Když vždycky ráno městem pochodovali a bubnovali členové Hitlerjugend, kteří obsadili zámek, místostarosta na ně spokojeně shlížel z budovy radnice,“ říká pamětnice, která nastoupila v podatelně.

„Chodila jsem také vypomáhat do zásobovacího oddělení, které mělo na starosti potravinové a oděvní lístky pro obyvatele. Vzpomínám si, že dospělí měli nárok na osminku mléka na den, děti na tři čtvrtě litru. Když někdo zabíjel prase, normální příděl nedostal. Lístky na maso se mu musely odstřihnout,“ vysvětluje. Dodává, že z každé zabijačky se muselo odvádět pět kilo vyškvařeného sádla.

Lidé za války běžně zabíjeli prase i načerno. „I my jsme každý rok zabíjeli. Protože maminka toho vždycky strašně moc rozdala, chovali jsme dvě prasata, to druhé tajně. Nikdo to na nás nikdy nežaloval. Lidé si pomáhali si a řekli si taky, když chodily kontroly. Aspoň u nás Pod Kalvárií to tak bylo,“ říká Marie.

Američtí letci v márnici

Dne 14. října 1944 nouzově přistál na poli zvaném Amerika v lokalitě Napajedel Prusinky poškozený americký bombardér Boeing. Desetičlenná posádka se ve dvou skupinách rozutekla do lesa. Zanedlouho na místo dorazili němečtí vojáci a také gestapo. Při pročesávání lesa brzy objevili první skupinu, která se vzdala. Jeden gestapák dva Američany na místě zastřelil. Historiky podrobně zmapovaná událost se vyšetřovala jako vražda. Oba letci byli totiž zastřeleni z krátké vzdálenosti zezadu, což odporovalo úmluvám o zacházení se zajatci.

Letci byli pochováni na hřbitově v Napajedlech. Nejprve leželi v tamní márnici. Pamětnice je tam viděla. „Šla jsem s dalšími dětmi pozdě večer na hřbitov a do márnice jsme nahlížely. Vysazovaly jsme jeden druhého na ramena, abychom lépe viděly. Leželi na pitevních stolech. Jeden byl černoch, druhý byl bílý,“ vypráví Marie. Vzpomíná, že jejich hroby pak byly každý den plné květin, i když Němci hřbitov hlídali.

S kamarádem také vyvolávala snímky trosek letadla, které se mu podařilo nafotit. „Měla jsem je dlouho doma, ale asi je dala do muzea,“ říká. Těla Američanů byla exhumována a převezena na spojenecký válečný hřbitov ve Francii. V Napajedlech mají pomník. Pietní místo na kopci Kalvárie zase připomíná partyzány, které tam gestapo popravilo těsně před osvobozením.

Rumuni se zastavili před naším domem

Napajedla byla osvobozena 2. května sovětskými a rumunskými jednotkami. Při bojích s ustupují německou armádou bylo toho dne zabito několik vojáků a také asi pět civilistů. Mezi nimi muzikanti, kteří chtěli hudbou přivítat osvoboditele. „Rumuni přijeli na koních a jedna skupina zastavila před naším domem. Tatínek se jim musel postarat o koně, dát jim žrádlo a vodu. Jeden voják s puškou v ruce přišel za maminkou do kuchyně, dal jí nějaké potraviny a řekl, aby jim uvařila. Byla jsem celou dobu s ní. Voják nás chodil kontrolovat. Dopadlo to dobře. Rumuni se najedli a odjeli. Byli jsme šťastní, že je po válce,“ vypráví.

Na konci války utrpěla menší škody napajedelská radnice. „Asi čtrnáct dnů před osvobozením jsme museli budovu uvolnit okresnímu hejtmanovi z Uherského Hradiště, který byl Němec. Společně s dalšími muži utíkal před frontou. Vegetovali na naší radnici více než týden. Zabrali kancelář starosty, kde udělali nepředstavitelnou spoušť. Toho rozbitého skla! A všude po zemi se válely orlíčky utržené z těch jejich uniforem. Společně s ostatními zaměstnanci jsme se hned dali do úklidu. Pak začal tajemník hledat obraz prezidenta Beneše. Nakonec jsme zjistili, že byl po celou válku v rámu na svém místě v zasedací místnosti, jenom byl přelepený Hitlerem,“ popisuje pamětnice.

Lidem dnes chybí skromnost

Po válce volil její otec lidovce. S komunisty, kteří po převratu v únoru 1948 nastolili totalitní režim, se dostal do sporu na začátku 50. let, když se odmítal zapojit do kolektivního hospodaření. Nakonec podlehl nátlaku, odevzdal své pole do družstva a začal pracovat ve skladu dřeva. Marie se v roce 1948 vdala, narodily se jí dvě děti. S manželem postavila v Napajedlech dům. „Bylo to náročné. Nebyly peníze, nebyl materiál. Stavěli jsme tři roky,“ říká. Od roku 1960 pracovala v kanceláři napajedelského učiliště. „O politiku jsem se nestarala. Nebyla jsem ve straně, ale neměla jsem kvůli tomu problémy. Jako nestraník jsem po roce 1968 nemusela ani k prověrkám. Doba byla složitá, ale měla jsem oporu v rodičích. Dobrá rodina je nejdůležitější ze všeho. A jsem šťastná, že jsem vždycky brala život takový, jaký je,“ říká.

Na otázku, jak prožívala listopad 1989, kdy po čtyřiceti letech padl komunistický režim, odpověděla: „Ulevilo se nám. Na druhé straně si nemyslím, že komunisté dělali jen špatné věci. Dobré pro lidi bylo třeba zdravotnictví nebo školství bez školného,“ míní. Svět se podle ní během jejího života změnil k horšímu. „Kdysi jsme žili úplně jinak. Když o tom vyprávím mladým, říkají, že je to jako z pravěku. I když nebylo bohatství, mezi lidmi bylo více lásky. Dnes jsou modlou peníze, a to nepovede k ničemu dobrému. Lidé by měli být skromnější a pracovitější.“