The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdeněk Susa (* 1942)

• narozen 25. října 1942 v Praze

• v roce 1966 promoval na lékařské fakultě

• podílel se na dění v Českobratrské církvi evangelické

• od 70. let měl kontakty s disentem

• šířil samizdatovou literaturu

• několikrát vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1990 spoluzaložil Křesťanskodemokratickou stranu

• v roce 2020 žil nedaleko Prahy

Lékař a praktikující evangelík Zdeněk Susa od 70. let pomáhal šířit informace a samizdaty mezi jednotlivými složkami disentu a undergroundu. Je spisovatelem a věnuje se poutnictví, o kterém napsal řadu knih. Své i další knihy vydává ve vlastním nakladatelství.

Vítaly mě sirény leteckého poplachu

Narodil se 25. října 1942 v Praze Jaroslavu a Miladě Susovým. Jeho rodiče pracovali v městské spořitelně v Rytířské ulici, kde se seznámili. Pojišťovny v tu dobu zaměstnávali ženy jen jako slečny úřednice, takže po svatbě byla maminka propuštěna. „Za to ale pojišťovna dala našim ke svatbě takové odstupné, že si za to pořídili vybavení domácnosti.“

Zdeněk Susa se narodil během druhé světové války. „První zvuk, který vítal moje narození, byly sirény leteckého poplachu.“ Ohlašování náletů si pamatuje z konce války, i když byl ještě velmi malý. „Ten zvuk pro mě znamenal, že mě rodiče vyndali v noci z postýlky a přendali mě do fusaku a utíkali se mnou do sklepa sousedního domu… Tam pro mě už byla malá dětská židličky. Sirény mě netěšily, to byl zmatek, ale na židličku jsem se těšil.“

Jasně si pamatuje i největší nálet na Prahu v únoru 1945. Šel ten den s tatínkem na procházku do Stromovky, když se městem rozezněl poplach. Schovali se do sklepa nejbližšího domu a ten opustili, až když bylo bezpečně po náletu. „Když jsme pak vyšli nahoru na Letnou, tak jsme viděli nad Prahou velký černý mrak.“

Nikdy jsem si nehrál s dětmi

Po válce přibyl do rodiny mladší bratr Jan. Rodina vyrůstala v pražské Bubenči a později v Dejvicích. „Moje dětství bylo asi poněkud neobvyklé, protože já jsem si snad nikdy nehrál s dětmi. Spíš jsem chodil sám nebo později s malým bratrem a stačil jsem si.“ Do školy nastoupil Zdeněk Susa v Dejvicích v roce 1948.

Rodina neměla moc peněz, protože museli vyžít jen z platu tatínka v pojišťovně. Otcovou skutečnou vášní však bylo kouzelnictví, kterým si přivydělával. Po válce otec onemocněl tuberkulózou a několik měsíců strávil v nemocnici. Po návratu domů se rozhodl věnovat už jenom kouzlení.

Otec po válce vstoupil do komunistické strany. V roce 1948 poznal, že to byla chyba, ale v ten moment už nemohl ze strany vystoupit. „Zahájil pasivní resistenci, omlouval se tuberkulózou a nechodil na schůze. Neměl z toho žádné výhody.“ Rodina tak žila dál v chudobě, matka po nocích pletla svetry a různě se snažila přilepšit rodinnému rozpočtu.

Nemuseli jsme si dávat pozor na pusu

Susovi se hlásili k Českobratrské církvi evangelické a Zdeněk chodil ve škole na náboženství. Chodil i do společenství mládeže, kde se mu velmi líbilo. „Tam jsme si nemuseli dávat pozor na pusu.“ Zdeněk vstoupil i do pionýra, protože tam šli všichni ze třídy. „Tenkrát ptáčky lapali tak, že je to organizace pro ty nejlepší děti.“ Brzy však zjistil, že pionýr nenabízí žádné rozumné vyžití a za srdce ho chytily knihy od Jaroslava Foglara. Pod dojmem četby Rychlých šípů se toulal Prahou a hledal tajemná stínadla.

Po základní škole nastoupil Zdeněk na tehdejší jedenáctiletku v Bílé ulici. Na konci 50. let Zdeňkův otec opět onemocněl tuberkulózou a Zdeněk ji tentokrát chytil taky. Celkem tři čtvrtě roku strávil v nemocnici, z čehož půl roku byl na dospělém oddělení v Prosečnici. „Tam jsem byl uprostřed světa dospělých, a to hodně urychlilo moje dospívání.“

Držel jí bajonet na těhotném břiše

Po návratu do školy Zdeněk odmaturoval a rozhodl se jít studovat medicínu, kam byl přijat a v roce 1960 na fakultu nastoupil. Hned v prvním ročníku mu nabízeli  vstup do komunistické strany. Zdeněk se vymlouval, do strany ho lákali i později, ale neúspěšně. V roce 1961 se na maškarním plese seznámil s Marií Krčilovou, kterou si později vzal.

Marie pocházela z rodiny Moravcových, kteří sehráli významnou roli v atentátu na Heydricha. Mariina teta Marie Moravcová pomáhala organizovat úkryt pro parašutisty v Resslově ulici. Velká část rodiny zemřela během heydrichiády a Mariina maminka přežila prý jen díky tomu, že onemocněla chřipkou v době, kdy u Moravců zatýkali a do bytu výjimečně nedorazila. „Její maminka byla v té době těhotná a v továrně byla šťára. Německý voják jí po celou dobu té prohlídky držel bajonet na tom těhotném břiše, kde byla moje budoucí žena.“

Byl jsem jedním z prvních otců u porodu

Na medicíně se Zdeňkovi dařilo a v roce 1966 úspěšně odpromoval. Dva dny po promoci se oženil a se ženou očekávali narození dcery. Zdeněk musel tedy hned hledat zaměstnání. „Hledal jsem místo, kde by bylo místo s bytem pro rodinu. Všude bylo bydlení jenom ve svobodárnách.“ Nakonec se mu podařilo takové místo najít ve Františkových Lázních, kde sháněli lékaře v lázeňském ústavu pro revmatologická postižení.    

Pracoval tam na brigádě a po nějaké době mu nabídli místo v nemocnici v pražské Krči jako zástup za mateřskou dovolenou. „Dcera se narodila, když jsem pracoval v Thomayerově nemocnici. Žena rodila tam, takže jsem byl asi první z otců, co mohl vidět dítě po porodu.“ Poté se mu nedařilo najít v Praze jisté místo, tak se s rodinou raději vrátili do Františkových Lázní, kde získal pozici kardiologa. „Lázeňské lékařství je praxe spíš společenská než lékařská.“

Z Vídně nás jelo nějak míň

Zdeněk s rodinou zůstal ve Františkových Lázních tři roky a zapojil se do místního evangelického sboru. Místní farář Lubomír Líbal ho požádal, aby za něj občas zaskočil v kostele jako kazatel. „Medicína je pro mě psychosomatická. Tělo a duše jsou propojené a ovlivňují se.“ Zdeněk se tak věnoval občas i kazatelství, a to často i v němčině, která v pohraničí stále fungovala jako druhý jazyk.

V nemocnici působil Zdeněk jako vedoucí kulturního oboru v ROH a organizoval výlety a akce pro zaměstnance. „Po okupaci jsem organizoval výletu do Budapešti a Vídně. Tam jeli celé rodiny zaměstnanců a z Vídně zpět nás jelo nějak míň.“ Rok předtím odjel Zdeněk s manželkou na dovolenou na Rujánu a dceru Markétu nechali u rodičů v Praze. Vrátili se 20. srpna domů, Zdeněk jel do práce a manželka vyzvednout Markétku k rodičům. „Ráno jsme šel do práce a v ulicích byly tanky.“

Pacienti v lázních panikařili, protože se náhle nemohli vrátit kvůli okupaci domů. Zdeněk byl pověřen, aby s nimi o situaci komunikoval a uklidnil je. S kolegy také chodili po městě a přemalovávali nápisy a šipky kvůli zmatení okupační armády. Zdeněk vzpomíná, že lidé okolo nich doufali, že znovu přijde americká armáda a osvobodí území, které v roce 1945 patřilo do jejich zóny. 

Někdo musí něco přenést do lepších časů

Ještě v roce 1969, kdy se dalo poměrně snadno vycestovat, se Zdeňkovi a jeho ženě povedlo obstarat si pozvání do Švédska, kam v roce 1968 emigrovali jejich přátelé. Ti měli zkušenost se životem v utečeneckém táboře. Susovi se rozhodli pro návrat domů. Měli ostatně doma dceru a další potomek byl na cestě. „Říkali jsme si, že tu někdo musí zůstat, že někdo musí něco přenést do lepších časů.“

Po roce 1968 emigrovalo do zahraničí hodně lékařů, takže se v Praze uvolnila nová místa. Po třech letech ve Františkových Lázních se tedy Zdeněk s rodinou stěhoval opět do Prahy a nastoupil na oddělení intenzivní péče v nemocnici na Strahově. Nějakou dobu žili s dvěma dětmi u rodičů ve dvoupokojovém bytě a složitě se snažili najít bydlení.

Po prověrkách na začátku 70. let byl Zdeňkův šéf z nemocnice propuštěn a celé oddělení zaniklo. Zdeněk Susa nastoupil do nemocnice na Karlově náměstí. Po čtyřech letech musel však místo opustit. „Určitě se o mě vědělo moje angažmá v církvi a asi se i vědělo, že jsem v první ročníku medicíny odmítl vstoupit do KSČ.“ Po propuštění se Zdeněk snažil zajistit si místo lékaře v rozvojových zemích, ale po nějaké době výběrové řízení utichlo a on získal místo na plicním oddělení v nemocnici na Veleslavíně, kde skončilo více lékařů nepohodlných normalizačnímu režimu. 

Aby nebyli izolováni

V lednu 1978 se Zdeněk seznámil s textem Charty 77. S prohlášením rozhodně souhlasil, ale po poradě s manželkou se rozhodli nepřipojit svůj podpis. V tu dobu už bylo jasné, že signatáři jsou tvrdě pronásledováni a oni v tu dobu měli již tři děti a život celé rodiny závisel na Zdeňkově platu. „Řekli jsme si, že když nepodepíšeme, tak se musíme maximálně snažit, aby ti lidé, co to podepsali, nebyli izolováni.“

Zdeněk se přes různé známé se postupně napojil například na lidi okolo Dany Němcové nebo Ivana Martina Jirouse. V tu dobu vyučoval zdravotní sestry a jednou z jeho studentek byla Jana Hlavsová, dcera Dany Němcové. Ta jednou onemocněla a do školy nedorazila. „Vypravil jsem se k nim. Otevřela mi krásná žena, to byla Dana Němcová. Mezi dveřmi jsem jí řekl, že jsem učitel Jany, a že se jdu zeptat na její zdravotní stav.“

Nechali mě dusit ve vlastní šťávě

Tak se dostal do rodiny Dany Němcové a brzy se stal rodinným lékařem a zároveň spojkou na jiné disidenty. „V takovém svém příslovečném žlutém kufříčku jsem měl tlakoměr, fonendoskop, orazítkované recepty a vždycky nějaké tiskoviny, které jsem mezi těmi skupinami vyměňoval.“ K Němcovým docházel každou středu a jednou byl i svědkem zatčení Dany Němcové. „Zazvonil jsem a neotevřel mi nikdo z rodiny, ale mužíček v zelené uniformě. Chtěl vědět, kdo jsem… Pustili mě a nechali mě asi týden dusit ve vlastní šťávě a pak mě předvolali do kachlíkárny v Bartolomějské k výslechu.“

Během výslechu se ho příslušníci Státní bezpečnosti (StB) snažili donutit ke spolupráci. Využívali typickou metodu hodného a zlého policisty. „Já jsem slušný člověk a odpovídám na slušně položenou otázku. Když na mě někdo řve, tak neodpovídám, to neumím.“ Ke spolupráci Zdeňka nedonutili, ale na výslechy byl pak zván nadále.

Taizé nás nadchlo

V roce 1978 se Zdeňkovi a jeho ženě podařilo vycestovat do západní Evropy. Cestou navštívili ve Francii křesťanské společenství v Taizé, které se jim velmi zalíbilo a jeho myšlenky pak pomáhali šířit i v Československu. „Byla to nesmírně zajímavá věc. Obrovsky jsme si to užili a Taizé nás nadchlo.“ Během normalizace působil Zdeněk i ve vedení evangelického seniorátu, kam byli stále častěji voleni laici, protože kněží často přicházeli o souhlas. I kvůli angažmá v církvi si vysloužil zájem StB. 

Na konci 70. let působil Zdeněk jako lékař Václava M. Havla – otce budoucího prezidenta Václava Havla. Pravidelně docházel k němu do bytu. „On to vždycky pojal jako společenskou událost. Vítal mě sklenkou becherovky a dával mi číst svoje paměti. On byl úžasnej.“ Když se v roce 1979 stav Václava Havla staršího zhoršil, tak ho Zdeněk přijal na svoje oddělení na Veleslavíně, kde zemřel. Později se pak Zdeněk díky Daně Němcové seznámil i s jeho synem Václavem Havlem.

Okamžitě jsme sepsali protest

Změny, které přinesl rok 1989 vnímal Zdeněk samozřejmě s nadšením.  „Zprostředkovávali jsme setkávání východních a západních Němců v Čechách.“ Když vyšla petice Několik vět, tak ji nejen podepsal, ale i se zapojil do jejího šíření. „Několik vět jsem měl v tašce a sbíral jsem podpisy.“

V listopadu probíhal zrovna synod Českobratrské církve na Vinohradech, kde byl v tu dobu i Zdeněk. „Tam přiběhli mladí lidé z Národní třídy a říkali nám, co se stalo. Okamžitě jsme sepsali protest, musel to být jeden z prvních protestů proti těm událostem.“ Díky tomu, že vedení církve zrovna mělo zasedání, tak rychle odhlasovali společnou reakci.

Odpustit mohu tomu, kdo se kaje

během hektických porevolučních dnů Zdeňka oslovili jeho katoličtí přátelé, aby s nimi založil novou křesťanskou politickou stranu. Tak vznikla okolo Václava Bendy Křesťanskodemokratická strana a Zdeněk byl na prvním sjezdu v březnu roku 1990 zvolen místopředsedou.  „Velmi brzy jsem poznal, že o politické praxi nemám představu. Zjistil jsme, že bych se musel stavět proti Václavu Bendovi, a to jsem nechtěl, protože jsem k něm měl úctu.“

Z politiky tak Zdeněk časem odešel a strana, kterou spoluzakládal, se rozpustila mezi ODS a KDU-ČSL. Rozhodl se věnovat více církevní činnosti a od roku 1991 působil jako synodní kurátor. „Náš úkol byl v podstatě provést církev tou změnou.“

Bylo potřeba nějakým způsobem vyrovnat se s předrevolučními představiteli evangelické církve, poznamenané kolaborací s komunistickým režimem. Když se jméno nějakého představitele objevilo ve svazcích StB, tak si je nové vedení zvalo, aby o tom s nimi mluvili. Zdeněk podotýká že ti významnější o rozhovor nestáli. „Odpustit mohu tomu, kdo se kaje.“

Po revoluci měl Zdeněk taky konečně možnost dodělat si habilitaci, ve které mu režim bránil. „Jako lékař jsem dostal dopis, že se mi omlouvají, že jsem byl zjevně omezován z politických důvodů a abych se vrátil na fakultu a habilitoval.“ Konečně tak mohli začít učit i mediky. Zdeněk Susa působil mimo jiné jako plicní konzultant Václava Havla. „Václav Havel byl člověk, který se prostě uměl normálně chovat,“ vzpomíná na prvního porevolučního prezidenta.

Nemusím se ničeho bát

Už od 70. let Zdeňka fascinovalo téma odsunu Němců a napsal o tom několik knih. Po revoluci ho pak Pavel Tigrid pozval, aby se podílel na česko-německé deklaraci. „Poněkud kuriózní výsledek toho byl, že jsem jel do Koreje jako zástupce německé delegace, abych jim vyprávěl o smiřování, aby se mohli připravit na eventuální smiřování mezi jižní a severní Koreou.“

Od roku 1980 bydlel Zdeněk s rodinou v chalupě ve Středoklukách, kterou za pomoci mladých křesťanů opravili. „Každou sobotu přijížděl autobus mladých lidí, nikdy jsme nevěděl, kolik jich přijede.“ Tam založil Zdeněk nakladatelství, kde do dnešní doby vydal asi 130 knih. „Můj ediční program je takový, že vydávám knihy, co si myslím, že by měli vyjít, ne ty, co mají potenciál být úspěšné.“

Mimo jiné vydává Zdeněk i svoje knihy věnované fenoménu poutnictví. Podnikl už mnoho poutí po Evropě a o svých zážitcích napsal řadu knih. „Myslím, že od první poutě do Santiaga jsem jiný člověk, než jsem byl před tím.“ I v době natáčení rozhovoru v roce 2020 zůstával Zdeněk Susa velmi činorodým člověkem. Své vyprávění pro Paměť národa uzavřel krédem: „Moje největší jistota je, že jsem v dobrých božích rukou, takže se nemusím ničeho bát.“