The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Zdeněk Susa (* 1942)

• narozen 25. října 1942 v Praze

• v roce 1966 promoval na lékařské fakultě

• podílel se na dění v Českobratrské církvi evangelické

• od 70. let měl kontakty s disentem

• šířil samizdatovou literaturu

• několikrát vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1990 spoluzaložil Křesťanskodemokratickou stranu

• v roce 2020 žil nedaleko Prahy

Zdeněk Susa je lékař, ale kromě svého celoživotního zaměstnání se věnoval a i v době natáčení v roce 2020 stále věnuje celé řadě dalších činností. Narodil se do evangelické rodiny a v církvi zůstal aktivní, působil jako evangelický kazatel a od dob normalizace i ve vedení Českobratrské církve. Od 70. let aktivně pomáhal šířit informace a samizdaty mezi jednotlivými složkami disentu a undergroundu. Je spisovatelem a věnuje se poutnictví, o kterém napsal řadu knih. Své i další knihy vydává ve vlastním nakladatelství.

Vítaly mě sirény leteckého poplachu

Narodil se 25. října 1942 v Praze Jaroslavu a Miladě Susovým. Oba Zdeňkovi rodiče pracovali v městské spořitelně v Rytířské ulici, kde se seznámili. Pojišťovny v tu dobu zaměstnávaly ženy jen jako slečny úřednice, takže po svatbě byla maminka propuštěna. „Zato ale pojišťovna dala našim k svatbě takové odstupné, že si za to pořídili vybavení domácnosti,“ líčí pamětník.

Zdeněk se narodil během druhé světové války. „První zvuk, který vítal moje narození, byly sirény leteckého poplachu,“ říká. Ohlašování náletů si pamatuje z konce války, i když byl ještě velmi malý: „Ten zvuk pro mě znamenal, že mě rodiče vyndali v noci z postýlky a přendali mě do fusaku a utíkali se mnou do sklepa sousedního domu. Tam pro mě už byla malá dětská židlička. Sirény mě netěšily, to byl zmatek, ale na židličku jsem se těšil,“ vypráví.

Jasně si pamatuje i největší nálet na Prahu v únoru 1945. Šel ten den s tatínkem na procházku do Stromovky, když se městem rozezněl poplach. Schovali se do sklepa nejbližšího domu, který opustili, až když bylo bezpečně po náletu. „Když jsme pak vyšli nahoru na Letnou, tak jsme viděli nad Prahou velký černý mrak,“ líčí Zdeněk Susa.

Nikdy jsem si nehrál s dětmi

Když byly Zdeňkovi čtyři roky, narodil se mu bratr Jan. Rodina vyrůstala v pražském Bubenči a později v Dejvicích. „Moje dětství bylo asi poněkud neobvyklé, protože já jsem si snad nikdy nehrál s dětmi. Spíš jsem chodil sám nebo později s malým bratrem a stačil jsem si,“ říká k tomu pamětník. Do školy nastoupil v Dejvicích v roce 1948.

Rodina neměla moc peněz, protože museli vyžít jen z tatínkova platu z pojišťovny. Otcovou skutečnou vášní však bylo kouzelnictví, kterým si přivydělával. Po válce otec onemocněl tuberkulózou a několik měsíců strávil v nemocnici. Po návratu domů se rozhodl věnovat už jenom kouzlení.

Otec vstoupil po konci války do komunistické strany. V roce 1948 poznal, že to byla chyba, ale tehdy už nemohl ze strany vystoupit. „Zahájil pasivní resistenci, omlouval se tuberkulózou a nechodil na schůze. Neměl z toho žádné výhody,“ konstatuje Zdeněk Susa. Rodina tak žila dál v chudobě a Zdeňkova maminka po nocích pletla svetry a různě se snažila rodině přivydělat.

Nemuseli jsme si dávat pozor na pusu

Susovi byli evangelická rodina a Zdeněk chodil ve škole na náboženství. Jako evangelík docházel i do společenství mládeže, kde se mu velmi líbilo. „Tam jsme si nemuseli dávat pozor na pusu,“ říká. Vstoupil i do Pionýra, protože tam šli všichni ze třídy. „Tenkrát ptáčky lapali tak, že je to organizace pro ty nejlepší děti.“ Brzy však zjistil, že Pionýr nenabízí žádné rozumné vyžití, a za srdce ho chytly knihy od Jaroslava Foglara. Po vzoru Rychlých šípů se toulal Prahou a hledal tajemná Stínadla.

Po základní škole nastoupil Zdeněk Susa na jedenáctiletku v Bílé ulici. Na konci 50. let Zdeňkův otec opět onemocněl tuberkulózou a Zdeněk ji tentokrát chytil taky. Celkem tři čtvrtě roku strávil v nemocnici, z čehož půl roku byl na dospělém oddělení v Prosečnici. „Tam jsem byl uprostřed světa dospělých, a to hodně urychlilo moje dospívání,“ říká.

Držel jí bajonet na těhotném břiše

Po návratu do školy Zdeněk odmaturoval a rozhodl se jít studovat medicínu, kam byl přijat, a v roce 1960 na fakultu nastoupil. Hned v prvním ročníku mu byl nabízen vstup do komunistické strany. Zdeněk se vymlouval a vstup mu pak nabízeli ještě víckrát, než to vzdali. V roce 1961 se na maškarním plese seznámil s Marií Krčilovou, kterou si později vzal.

Marie pocházela z rodiny Moravců, kteří sehráli významnou roli v atentátu na Heydricha. Mariina teta Marie Moravcová pomáhala organizovat úkryt pro parašutisty v Resslově ulici. Velká část rodiny zemřela během heydrichiády a Mariina maminka přežila jen díky tomu, že onemocněla chřipkou v době, kdy u Moravců zatýkali a do bytu výjimečně nedorazila. „Její maminka byla v té době těhotná a v továrně byla šťára. Německý voják jí po celou dobu té prohlídky držel bajonet na tom těhotném břiše, kde byla moje budoucí žena,“ líčí Zdeněk Susa.

Byl jsem jedním z prvních otců u porodu

Na medicíně se Zdeňkovi dařilo a v roce 1966 úspěšně odpromoval. Dva dny po promoci se oženil a se ženou očekávali narození dcery. Zdeněk musel tedy hned hledat zaměstnání: „Hledal jsem místo, kde by bylo místo s bytem pro rodinu. Všude bylo bydlení jenom ve svobodárnách,“ říká. Nakonec se mu podařilo takové místo najít ve Františkových Lázních, kde sháněli lékaře v lázeňském ústavu pro revmatologická postižení.   

Pracoval tam na brigádě a po nějaké době mu nabídli místo v Thomayerově nemocnici v pražské Krči jako zástup za mateřskou dovolenou. „Dcera se narodila, když jsem pracoval v Thomayerově nemocnici. Žena rodila tam, takže jsem byl asi první z otců, co mohl vidět dítě po porodu.“ Poté se mu nedařilo najít v Praze jisté místo, tak se s rodinou raději vrátili do Františkových Lázní, kde získal pozici kardiologa. „Lázeňské lékařství je praxe spíš společenská než lékařská.“

Z Vídně nás jelo nějak míň

Tentokrát zůstal Zdeněk s rodinou ve Františkových Lázních tři roky a zapojil se do místního evangelického sboru. Místní farář Lubomír Líbal ho požádal, aby za něj občas zaskočil v kostele jako kazatel. „Medicína je pro mě psychosomatická. Tělo a duše jsou propojené a ovlivňují se,“ říká Zdeněk. Věnoval se tak občas i kazatelství, a to často i v němčině, která byla v pohraničí druhým jazykem.

V nemocnici působil Zdeněk Susa jako vedoucí kulturního odboru v ROH a organizoval výlety a akce pro zaměstnance. „Po okupaci jsem organizoval výlety do Budapešti a Vídně. Tam jely celé rodiny zaměstnanců, a z Vídně zpět nás jelo nějak míň,“ líčí. Rok před výletem do Budapešti odjel Zdeněk s manželkou na dovolenou na Rujánu a dceru Markétu nechali u rodičů v Praze. Domů se vrátili 20. srpna, Zdeněk jel do práce a manželka jela vyzvednout Markétku k rodičům. „Ráno jsem šel do práce a v ulicích byly tanky,“ vzpomíná.

Pacienti v lázních panikařili, protože se náhle nemohli vrátit kvůli okupaci domů. Zdeněk byl pověřen, aby s nimi o situaci komunikoval a uklidnil je. S kolegy také chodili po městě a přemalovávali nápisy a šipky kvůli zmatení okupační armády. Zdeněk vzpomíná, že lidé okolo nich doufali, že znovu přijde americká armáda a osvobodí území, které v roce 1945 patřilo do jejich zóny. „Museli jsme si hledat způsoby, jak žít alespoň ve vnitřní svobodě.“

Někdo musí něco přenést do lepších časů

V roce 1969, kdy ještě nenastala tuhá normalizace, se Zdeňkovi a jeho ženě povedlo obstarat si pozvání do Švédska, kam v roce 1968 emigrovali jejich přátelé. Skutečně se jim povedlo vyjet a ve Švédsku strávili nějaký čas s kamarády, kteří tam žili v utečeneckém táboře. „Cesta zpátky byla tvrdá, to jsme hladověli a přejížděli jsme v noci, kde jsme spali ve vlaku,“ vypráví Zdeněk. Všichni očekávali, že ve Švédsku zůstanou, ale oni měli doma dceru a čekali druhé dítě, takže o emigraci neuvažovali. „Říkali jsme si, že tu někdo musí zůstat, že někdo musí něco přenést do lepších časů.“

Po roce 1968 emigrovalo do zahraničí hodně lékařů, takže se v Praze uvolnila nová místa. Po třech letech ve Františkových Lázních se tedy Zdeněk s rodinou stěhoval opět do Prahy a nastoupil na oddělení intenzivní péče v nemocnici na Strahově. Bohužel se jim nepodařilo zajistit byt, a tak nějakou dobu žili s dvěma dětmi u rodičů ve dvoupokojovém bytě a složitě se snažili najít bydlení.

Po prověrkách na začátku 70. let byl Zdeňkův šéf z nemocnice propuštěn a celé oddělení zaniklo. Zdeněk Susa nastoupil do nemocnice na Karlově náměstí. Po čtyřech letech musel však místo opustit. „Určitě se o mně vědělo moje angažmá v církvi a asi se i vědělo, že jsem v prvním ročníku medicíny odmítl vstoupit do KSČ,“ líčí. Po propuštění se Zdeněk snažil zajistit si místo lékaře v rozvojových zemích, ale po nějaké době výběrové řízení utichlo a on získal místo na plicním oddělení v nemocnici ve Veleslavíně, kam se uchylovalo více lidí podobného smýšlení.

Aby nebyli izolováni

V lednu 1978 se Zdeněk seznámil s textem Charty 77. S prohlášením rozhodně souhlasil, ale po poradě s manželkou se rozhodli svůj podpis nepřipojit. V tu dobu už bylo jasné, že signatáři jsou tvrdě pronásledováni, a oni v tu dobu měli již tři děti a život celé rodiny závisel na Zdeňkově platu. „Řekli jsme si, že když nepodepíšeme, tak se musíme maximálně snažit, aby ti lidé, co to podepsali, nebyli izolováni.“

Zdeněk se začal seznamovat s disidenty a začal spolupracovat s různými lidmi. Stal se jednak součástí církevního disentu, a přes různé známé se postupně napojil i na lidi okolo Dany Němcové nebo Ivana Martina Jirouse. V tu dobu vyučoval zdravotní sestry a jednou z jeho studentek byla Jana Hlavsová, dcera Dany Němcové. Ta jednou onemocněla a do školy nedorazila. „Vypravil jsem se k nim. Otevřela mi krásná žena, to byla Dana Němcová. Mezi dveřmi jsem jí řekl, že jsem učitel Jany a že se jdu zeptat na její zdravotní stav,“ vypráví Zdeněk Susa.

Nechali mě dusit ve vlastní šťávě

Tak se dostal do rodiny Dany Němcové a brzy se stal rodinným lékařem a zároveň spojkou na jiné disidenty. „V takovém svém příslovečném žlutém kufříčku jsem měl tlakoměr, fonendoskop, orazítkované recepty a vždycky nějaké tiskoviny, které jsem mezi těmi skupinami vyměňoval,“ říká. K Němcovým docházel každou středu, a jednou byl i svědkem zatčení Dany Němcové. „Zazvonil jsem a neotevřel mi nikdo z rodiny, ale mužíček v zelené uniformě. Chtěl vědět, kdo jsem. Pustili mě a nechali mě asi týden dusit ve vlastní šťávě a pak mě předvolali do kachlíkárny v Bartolomějské k výslechu.“

Během výslechu se ho příslušníci Státní bezpečnosti (StB) snažili donutit ke spolupráci. Využívali typickou metodu hodného a zlého policisty. „Já jsem slušný člověk a odpovídám na slušně položenou otázku. Když na mě někdo řve, tak neodpovídám, to neumím,“ konstatuje Zdeněk Susa. Ke spolupráci ho nedonutili, ale na výslechy byl pak zván i kvůli dalším aktivitám.

Taizé nás nadchlo

V roce 1978 se Zdeňkovi a jeho ženě podařilo jako zázrakem vyjet do západní Evropy. Cestou navštívili ve Francii křesťanské společenství v Taizé, které se jim velmi zalíbilo a jeho myšlenky pak pomáhali šířit i v Československu. „Byla to nesmírně zajímavá věc. Obrovsky jsme si to užili a Taizé nás nadchlo,“ líčí. Během normalizace působil Zdeněk i ve vedení evangelického seniorátu, kam byli stále častěji voleni laici, protože kněží často přicházeli o souhlas. Kvůli církevní činnosti docházel pamětník na další výslechy na StB.

Na konci 70. let působil Zdeněk jako lékař Václava M. Havla – otce budoucího prezidenta Václava Havla. Pravidelně docházel k němu do bytu. „On to vždycky pojal jako společenskou událost. Vítal mě sklenkou becherovky a dával mi číst svoje paměti. On byl úžasný.“ Když se v roce 1979 stav Havla zhoršil, přijal ho Zdeněk Susa na svoje oddělení ve Veleslavíně, kde zemřel. V roce 1989 se pak pamětník díky Daně Němcové seznámil i s jeho synem Václavem Havlem.

Sepsali jsme jeden z prvních protestů

Změny, které přinesl rok 1989 vnímal Zdeněk samozřejmě s nadšením. „Zprostředkovávali jsme setkávání východních a západních Němců v Čechách,“ říká. Když vyšla petice Několik vět, tak ji nejen podepsal, ale také se zapojil do jejího šíření: „Několik vět jsem měl v tašce a sbíral jsem podpisy.“

V listopadu probíhal zrovna synod Českobratrské církve na Vinohradech, kde byl v tu dobu i Zdeněk. „Tam přiběhli mladí lidé z Národní třídy a říkali nám, co se stalo. Okamžitě jsme sepsali protest, musel to být jeden z prvních protestů proti těm událostem,“ vypráví. Díky tomu, že vedení církve mělo zrovna zasedání, odhlasovali rychle společnou reakci.

Odpustit mohu tomu, kdo se kaje

Po sametové revoluci se toho najednou dělo velmi mnoho. Zdeňka oslovili katoličtí přátelé, aby s nimi založil novou křesťanskou politickou stranu. Tak vznikla okolo Václava Bendy Křesťanskodemokratická strana a Zdeněk byl na prvním sjezdu zvolen místopředsedou. „Velmi brzy jsem poznal, že o politické praxi nemám představu. Zjistil jsem, že bych se musel stavět proti Václavu Bendovi, a to jsem nechtěl, protože jsem k něm měl úctu,“ líčí.

Z politiky tak Zdeněk Susa časem odešel a strana, kterou spoluzakládal, se rozpustila mezi ODS a KDU-ČSL. Rozhodl se věnovat více církevní činnosti a od roku 1991 působil jako synodní kurátor. „Náš úkol byl v podstatě provést církev tou změnou.“ Církev se také musela vyrovnat s vedením, které často s režimem kolaborovalo. Když se jméno nějakého představitele objevilo ve svazcích StB, tak si je nové vedení zvalo, aby o tom s nimi mluvili. Zdeněk podotýká, že ti významnější o rozhovor nestáli, a dodává: „Odpustit mohu tomu, kdo se kaje.“

Po revoluci měl taky konečně možnost dodělat si habilitaci, ve které mu režim bránil. „Jako lékař jsem dostal dopis, že se mi omlouvají, že jsem byl zjevně omezován z politických důvodů a abych se vrátil na fakultu a habilitoval,“ vypráví. Konečně tak mohl začít učit i mediky. Zdeněk Susa působil mimo jiné jako plicní konzultant Václava Havla, o kterém říká: „Václav Havel byl člověk, který se prostě uměl normálně chovat.“

Nemusím se ničeho bát

Kromě svojí další činnosti píše Zdeněk i knihy. Už od 70. let ho fascinovalo téma odsunutých Němců a napsal o tom několik knih. Po revoluci ho pak Pavel Tigrid pozval, aby se podílel na česko-německé deklaraci. „Poněkud kuriózní výsledek toho byl, že jsem jel do Koreje jako zástupce německé delegace, abych jim vyprávěl o smiřování, aby se mohli připravit na eventuální smiřování mezi Jižní a Severní Koreou,“ líčí.

Od roku 1980 bydlel s rodinou v chalupě ve Středoklukách, kterou za pomoci mladých křesťanů opravili. „Každou sobotu přijížděl autobus mladých lidí, nikdy jsem nevěděl, kolik jich přijede.“ Tam založil Zdeněk nakladatelství, kde do dnešní doby (2021) vydal asi 130 knih: „Můj ediční program je takový, že vydávám knihy, o kterých si myslím, že by měly vyjít, ne ty, co mají potenciál být úspěšné.“

Mimo jiné vydává Zdeněk Susa i svoje knihy, jež se většinou věnují další jeho vášni, kterou je poutnictví. Podnikl už mnoho poutí po Evropě a o svých zážitcích napsal řadu knih. „Myslím, že od první poutě do Santiaga jsem jiný člověk, než jsem byl předtím,“ říká. I dnes (2021), kdy je mu téměř 80 let, je velmi aktivní v mnoha oblastech. Na závěr svého vyprávění dodává: „Největší moje jistota je, že jsem v dobrých Božích rukou, takže se nemusím ničeho bát.“