The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Švecová (* 1935)

• 12. dubna 1935 se narodila na Volyni, ve vesnici Huleč Česká, okres Rovno

• 3. dubna až 5. května 1947 byla rodina repatriovaná do Čech

• dva až tři týdny trval pobyt ve sběrném táboře v Bochově u Karlových Varů

• 1. října 1947 bylo rodině přiděleno hospodářství v Kryrech

• v letech 1950 až 1952 se vyučila přadlenou v národním podniku Závody česané příze v Nejdku

• v letech 1950 až 1967 žila v Nejdku

• v roce 1967 se přestěhovala do Starého Plzence

• v letech 1967 až 1990 pracovala jako dělnice v místní Kovovýrobě

• v roce 1990 odešla do důchodu, žije ve Starém Plzenci

Na sklonku 19. století došlo k přesunu tisíců obyvatel Rakouska-Uherska nejen do oblasti Banátu v dnešním Rumunsku, ale i do Volyňské gubernie carského Ruska. V letech 1868 až 1880 jezdili po českých, moravských a slovenských vesnicích náboráři, aby rekrutovali nové osadníky a měli je k zásadnímu rozhodnutí: Na Volyni bude nejen levná a kvalitní půda – černozem - ale i dobré životní podmínky. Slibovali náboženskou svobodu pro katolíky a evangelíky, české školy pro jejich děti, osvobození od vojenské povinnosti a vlastní samosprávu obcí. 16 tisíc Čechů, Moravanů a Slováků se rozhodlo k tak odvážnému kroku do neznáma a nabídku jít za lepším přijalo. Byli mezi nimi i dědeček a babička Emílie Švecové, rozené Nouzové, narozené 12. dubna 1935.

Huleč Česká

Rodina tatínka Josefa Nouzy pocházela z Ledče nad Sázavou poblíž Havlíčkova Brodu, ale malý Josef se už narodil na Volyni. Jeho rodiče byli mezi těmi, kteří na dnešní severozápadní Ukrajině založili 650 českých vesnic skladbou a umístěním budov vypadajících téměř jako napodobení domova, který opustili. Název té, ve které žili Nouzovi – Huleč Česká - odpovídal blízké, už existující, Hulči Ukrajinské. Vesnice Huleč Česká byla mezi Volyňáky pojem – založilo ji 57 rodin pracovitých lidí, kteří si uchovali po celých 75 let, po které emigrace trvala, povědomí o svém češství. Doma se mluvilo pouze česky, vařila se převážně česká jídla, děti dostávaly česká jména. Fenomén českých vesnic na Volyni.

Rodina maminky Žofie pocházela z Pardubicka, na Volyň odešli ve stejné době jako její pozdější manžel, Josef Nouza. Žofiina rodina byla dobře prosperující, měli mlýn a slušně uživili svých sedm dětí. Na fotografii z roku 1914 vidíme městsky oblečenou, středostavovsky vyhlížející rodinu, zvláště mladší generace působí dojmem úspěšných a vzdělaných Čechů. Každá z dcer dostala věno, měla svoji truhlu s výbavou. Žofie se dožila 92 let, byla velmi pracovitá, ale život neměla lehký: porodila sedm dětí, z toho pět zemřelo v dětství na černý kašel, dospělosti se dožily pouze Ludmila a o dva roky mladší Emílie.

Huleč Česká, od roku 1945 známá pod jménem Gilča Druhá, byla na svou dobu značně vyspělá lokalita: domy byly výstavnější než ty ukrajinské, ve městečku byl evangelický kostel, kde kázal charismatický duchovní František Kašpar, Češi chodili do pravoslavného kostela, katolický v místě nebyl. České rodiny zakladatelů vesnice vytvořily z Hulče České jednu z nejvyspělejších obcí na Volyni. Zavedli pěstování chmele, vysázeli ovocné stromy, pěstovali obilí, kukuřici, tabák i cukrovou řepu. Postavili větrné a parní mlýny, ve vesnici byly dvě kovárny, běžné řemeslnické živnosti, tři obchody se smíšeným zbožím (jeden vlastnil strýc pamětnice, Emil Nouza, který svým neteřím nikdy neopomenul dát kousek čokolády nebo bonbón), tři hospody – centra zábav (tančila se tu i Česká beseda), slavností a ochotnických divadelních představení. V roce 1929 byl založen Sokol, jehož členové se nadšeně zúčastňovali dokonce sokolských sletů v Praze. O čtyři roky dříve si občané vesnice postavili Český klub. „Vesnice to byla pěkná. No, je to Ukrajina, rovina. Huleč byl dlouhá vesnice, měla klub, krásnou budovu, kde se prodávaly potraviny, byl tam velkej sál na taneční zábavy. Už tenkrát tam byly parkety, hrálo se tam divadlo. Já ne, já jsem byla na sport,“ vzpomíná Emílie Švecová na Sokol, kam chodila ráda cvičit, hrát volejbal a vybíjenou. „Na košíkovou jsem byla nějaká pomalá,“ dodává, ale zpívala taky v místním Hlaholu. Veřejná knihovna, dvě kapely, pošta s přístupem k telefonu, dva kostely a česká škola přibližovaly volyňskou realitu realitě české.

Kdybych něco vyprávěla, tak mi to nikdo neuvěří, že to tak bylo

Nouzovi neměli hlad nebo bídu, dařilo se jim celkem dobře: oba rodiče byli extrémně pracovití, tatínek Josef, vyučený kovář, uměl ledasco spravit, se vším si věděl rady, byl i muzikální, hrál na klarinet v místní kapele. Maminka pekla chleba, pracovala na poli, společně hospodařili na deseti hektarech: „Nás jako děti taky vedla k práci.“ Češi hospodařili úplně jinak než místní obyvatelé, dřeli na poli, neznali nic než těžkou dřinu. Pozvedli tu oblast. Ludmila a Emílie pásly husy u potoka, krávy na loukách, staraly se o slepice a krůty, pomáhaly při česání chmele. „Měli jsme velikou kuchyň s dřevěnou podlahou. Maminka vařila český jídla, vepřový se peklo, kynutý knedlíky moc nedělala, když tak ovocný nebo bramborový. Že jsem jako dítě měla hlad, to ne. V jídle jsem si nevybírala, co se dalo na stůl...“ vzpomíná na své dětství Emílie Švecová a dodává: „Kamarádky? S nikým jsem nebyla rozhádaná tak jak děti. Ale moc na hraní jsme neměly čas. Měly jsme míč, panenky to ne, ale nějaká hadrovka se někde vyskytla.“ Ve vesnici se objevilo dětské kolo, děti si ho mezi sebou půjčovaly, i Emílie se naučila vesele se na něm po Hulči České prohánět.  

Nouzovi si mohli dovolit zaměstnávat vzdálenou příbuznou, Helenu Dlouhou. Pomáhala s dětmi a v domácnosti a u Nouzových sloužil i její bratr Jaroslav jako čeledín. Po vypuknutí druhé světové války totiž Jaroslav vstoupil do Svobodovy armády, byl zraněn v bitvě u Dukly, zajat Němci, ale podařilo se mu utéct a dočasně najít úkryt u Nouzů. Svůj příběh vyprávěl pro Paměť národa.

Ve škole se mluvilo česky, ale taky polsky, ukrajinsky nebo rusky (včetně němčiny za války) podle toho, kdo byl v tu dobu na Volyni u moci. „Doma jsme mluvili česky, ale s takovými výrazy, je to i dneska znát,“ říká Emílie Švecová. Sousedi si pomáhali, obzvlášť za války, kdy muži museli narukovat do sovětské armády. Dělili se – při zabíječkách nebo když se upekl chleba, Nouzovi pekli ten nejlepší v celém okolí, jako první se zanesl sousedům. Po chlebu se rovnou v rozpálené troubě pekly buchty a nakonec sušily křížaly. Všechno jídlo bylo z domácích zásob, také se nakládaly okurky na slanokyselo a do velkých sudů zelí. „Pořád bylo co dělat.“ Z vánočního cukroví se pekly jen pracny a vánočky, na víc nebyl čas, a v zimě se jezdilo k příbuzným do vedlejších vesnic na saních tažených koňmi, a aby nezmrzli, balili se do kožešin.

Nouzovi bydleli v domku s malou předzahrádkou, kam zasázeli květiny, větší zahrada za domem sloužila k pěstování zeleniny, cukrové řepy a máku, za ní byl ovocný sad s jabloněmi, stromy s třešněmi a ořechy a poblíž i malá chmelnice. „Na Volyni se nepilo pivo, vařila se samohonka z cukrový řepy. Tvrdej dryák. Pivo si nevzpomínám, že by bylo,“ vypráví pamětnice.

Dětství prožila Emílie na Volyni. Děti byly celý den na dvoře, ale za kuchyní měly komůrku s postelemi: „Tam jsme byly schovaný. V noci přišli banderovci. To byli vlastně Ukrajinci. Chtěli jídlo, chleba, s banderovci to bylo špatný,“ říká i po tolika letech s obavou v hlase pamětnice. V rodině se traduje, že se dospělí báli banderovců víc než nacistů. Okrádali je, vyrabovali zásoby. Tatínek babičky Žofie, vážený mlynář, byl banderovci postřelen a v důsledku špatné zdravotní péče a komplikací zemřel na otravu krve.

Emílie jako dítě prodělala černý kašel, ve vysokých horečkách viděla černé čápy, asi vnímané jako přízrak konce, ale uzdravila se, na rozdíl od svých pěti starších sourozenců.

Tři Hulče

„To byla Huleč Česká, pak Huleč Ukrajinská a pak osada a tam Židi. S Čechama se stýkali, byli s nima zadobře. Když přišli Němci, tak utíkali, aby je schovali. Nebylo to jednoduchý.“ Když maminka náhodou objevila v seně schovaného muže, vzala ho domů a dala mu najíst. „Oni nechtěli obtěžovat. Oni taky špatně dopadli. Ukrývání Židů? Nevím o tom, ale že jsme je nešli udat, to teda nešli, aby je Němci zabili. To ne, “ odpovídá na otázku Emílie Švecová a pro sebe tiše dodává: „Kam se ti Židi poděli?“

Na Volyni se během války děla strašná zvěrstva: vypálení a vyvraždění Českého Malína Němci, volyňský masakr, kdy ukrajinští nacionalisti vraždili Poláky, etnické čistky na mnohonárodnostním území, otevřená genocida Židů…

Souběžně s boji na východní frontě se stále víc volyňských Čechů hlásilo do tzv. Svobodovy armády, do 1. československého armádního sboru. Své velitelství měl v Rovně, okresním městě Hulče České, a před bitvou v Dukelském průsmyku volyňští Češi tvořili až 42% členů sboru. Z Volyně se hlásily celé rodiny odhodlané bojovat, celkem 12 000 lidí, z toho 600 žen, které procházely stejným výcvikem jako muži a sloužily především jako telegrafistky, ošetřovatelky, radistky nebo i kuchařky.

Rodiny volyňských Čechů byly rozsáhlé, mnohačetné: na fotografii z roku 1938 vidíme všechny příbuzné pamětnice a její sestry (jsou to holčičky v bílém sedící na zemi vlevo), kteří se sešli před odjezdem Věry Touškové, sestry maminky Žofie, do Kanady. Na fotografii lze napočítat 86 členů rodiny. S Věrou se už nikdy ti, co zůstali doma, neviděli, až s další generací, která přijela na návštěvu Československa v roce 1973.  

Po roce 1945 už patřila celá Volyň, včetně polské části, do Sovětského svazu. Vzkvétající kulturní a spolkový život, výhody, které byly přislíbeny Čechům na Volyni, pospolitost české komunity, to vše bylo ohroženo, ba se i rozpadlo v nových politických podmínkách. Nouzovi si tenkrát říkali: „Taky jsme tenkrát měli odejít do té Kanady.“

Zpátky do Čech po 75 letech

Po usilovném několikaměsíčním jednání mezi Stalinem a prezidentem Benešem se Stalin uvolil, že Čechy a Slováky, žijící v 643 obcích na Volyni, propustí. Svoji roli zde jistě také hrály jejich zásluhy během druhé světové války. Odjet se rozhodli téměř všichni – 34 000 lidí, ačkoli v té době nevěděli, co se stane s jejich majetky, dojednávání ještě nebylo uzavřené. Z Volyně se odjíždělo mezi lednem a květnem 1947, na Nouzovy vyšlo pořadí až v dubnu. Několik rodin zůstalo, ale otec Josef Nouza byl rozhodnut odjet: odmítal kolektivizaci, nucené včleňování do kolchozů, absenci individuální svobody. „Rádi jsme jeli, už to tam ovládal Sovětský svaz, komunistická propaganda,“ dodává Emílie Švecová.

Cesta do Čech trvala měsíc. „Z Hulče do Zdolbunova to se jelo koňma. Tatínek brečel, bylo mu 49 let nebo kolik, co tam vybudoval, všechno musel... My jsme chtěli,“ vzpomíná Emílie, které bylo tenkrát 12 roků. Jeli vlakem v dobytčácích, ve zvláštním vagónu si vezli krávu a koně (o toho otec po příjezdu přišel, což těžce nesl). Cestou vlak zastavoval kvůli častým kontrolám. Otec vystoupil a odložil si uspořené peníze na spojnici mezi vagóny, aby byly v bezpečí, ale vlak se rozjel, peníze spadly na koleje a už se k nim nemohl nijak dostat. Do Čech tedy přijeli bez peněz.

V shromažďovacím středisku v Bochově u Karlových Varů zůstali asi měsíc. Od ministerstva sociální péče dostali všichni repatrianti poukázky na obuv a ošacení a bylo jim určeno místo, kde budou žít. Měli nahradit vystěhované sudetské Němce v téměř prázdných vesnicích na Lounsku, Žatecku a Rakovnicku. Jako volyňští Češi si Nouzovi směli svůj budoucí domov vybrat – muži jezdili po okolních vesnicích a rozhodovali se. V rodině se traduje, že pro Josefa Nouzu byly podstatné stodoly a chlívky a ne dům samotný, a tak se Nouzovi nastěhovali do skromného domku s jednou velkou a jednou malou místností, zato se dvěma stodolami, prádelnou a studnou, v Kryrech na Lounsku. Dál chovali slepice, husy a prasata, políčka dostali výměnou za pole na Volyni. „Lída měla konečně klidný spaní,“ říká Emílie o sestře, „nemusela se bát banderovců.“

Po roce 1948 bylo zase všechno jinak. Kolchozům neunikli ani v Československu, Nouzovi přišli o veškerý majetek včetně krávy a polí. Maminka Žofie musela pracovat v družstvu, odmítala jít do kravína nebo slepičárny, tatínek Josef dal přednost práci na pile. Zemřel v Podbořanech v nemocnici, příliš brzy, v roce 1965. „To byla bída na tom poli, odměna za tu práci nebyla žádná. Kryry byly pěkný místo, až na to, že to je pohraničí. Ve škole mě bavil zeměpis i dějiny, něco jsem se chtěla dovědět, ale musela jsem pást krávy,“ vzpomíná Emílie na nový domov a dodává: „Lída byla šikovná, po ní se mi stýská, byla pořádná, musela mít v okně kytky. Zůstala v Kryrech, pracovala ve školce s dětmi. V Čechách to bylo klidnější, ten život, ale maminka si na Kryry nezvykla.“

Emílie nešla studovat, ale vyučila se v Přádelnách v Nejdku. Tam se seznámila se svým mužem Aloisem Švecem, vdala se a po několika letech se přestěhovali do Starého Plzence. „Jsem ráda, že jsem se toho pohraničí zbavila. Muž byl hodný, byl taky z chudý rodiny, já jsem majetek neměla žádnej. Celej život jsem pracovala, nečekám, kdo mi co dá. Ale mám hodný děti, kde můžou, tak pomůžou.“ Alois Švec zemřel brzy, roku 1992.

Ani Emílie, ani její sestra Ludmila se nikdy nezajely do místa svého dětství podívat. Až Lídina dcera se o rodinné kořeny zajímá: navštívila Huleč Českou, prošla všechna místa spojená s životem rodičů a prarodičů, dál udržuje spojení s Volyní i tím, že se zúčastňuje srazů volyňských Čechů.

Na dotaz, jakou práci v Plzenci dělala, mi Emílie Švecová řekla: „Pilovala jsem pilníkem, nebyla jsem soustružnice, žádný odborný práce sem nevykonávala. Vždyť já vůbec nevím, jak jsem žila.“ A jestli cestovala? „Jedenkrát z Nejdku na dovolenou do východního Německa. U moře, děti byly malé. Ani nechci věřit, že to byla pravda. Žádnej ráj na zemi, kdepak.“