Emílie Švecová

* 1935

  • „Byla to taková vesnice a měla takovou budovu, takovej klub, kde se prodávaly nějaký potraviny nebo co se tam prodávalo. Byl tam velkej sál, kde byly zábavy, taneční. No, ale to byl krásnej dům. Už tenkrát to mělo parkety. A taky tam byl Sokol, chodilo se tam cvičit a tam já jsem chodila ráda. Třeba na bradla, kruhy. Taky se tam hrávalo divadlo, ale já jsem asi na to divadlo moc nebyla. Já jsem byla spíš na sporty, i když jsem se nestala mistryní světa. Kde lítal míč, tam jsem byla já. Nějakou tu vybíjenou jsem hrávala, taky volejbal jsem hrála a taky košíkovou. Ale na košíkovou jsem byla pomalá.“

  • „Co jsem chtěla říct. Huleč: tak to se říkalo Česká Huleč, pak byla Ukrajinská Huleč a pak tam byla ještě taková osada, kde byli Židi." "A ti žili separátně? Zvlášť?" "Ale s Čechami se stýkali. Dyť, Ježíši, kdepak, já to nemohu vykládat. Já mám největší strach z války. No, protože potom, když tam přišli Němci, tak ti Židi, protože s Čechami byli zadobře, tak utíkali k Čechům, aby je schovali." "A schoval je někdo?!" "To nebylo jednoduchý. Oni nevěděli a dělali jako, že neví. Jednou naše maminka šla do stodoly pro slámu, nebo pro co, a jak píchla vidlema, napíchla Žida. No jo, tak co s Židem? Tak nic. Dalo se mu najíst a on potom... Oni ti Židi nechtěli obtěžovat. Oni taky špatně dopadli.“

  • „No, byl pracovitej, byl vyučenej kovářem. To je těžká řeč. To tak bylo, každej byl něčím vyučenej a měl taky pozemek. Měl nějaký to pole, nevím, jestli jsme měli 10 hektarů. To nebyl žádnej majetek. Byl pracovitej, byl šikovnej, všechno si udělal sám. Snad bych taky mohla říct, že nás jako děti taky vedl k práci. Já jsem měla moc pracovitou maminku.“

  • Full recordings
  • 1

    Ve Starém Plzenci, 21.06.2024

    (audio)
    duration: 01:17:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kde lítal míč, tam jsem byla já

Emílie Švecová v roce 1947
Emílie Švecová v roce 1947
photo: archiv pamětnice

Emílie Švecová se narodila jako Emílie Nouzová 12. dubna 1935 v České Hulči na Volyni do rodiny českých emigrantů. Její předkové emigrovali z Čech na dnešní Ukrajinu v 70. letech 19. století. Emílie měla šest starších sourozenců, z nichž se dospělého věku dožila pouze její sestra Ludmila a ona. Nouzovi měli hospodářství, což znamenalo, že museli všichni, včetně dětí, tvrdě pracovat. Válka zanechala v Emílii dodnes hrozné vzpomínky, pamatuje si na noční návštěvy skupin banderovců, na strach, který v ní vyvolal tragický osud hulečských Židů. Dva roky po konci války se rodina rozhodla reemigrovat do Čech. Odjeli vlakem s ostatními volyňskými Čechy. Po měsíci jízdy byli krátce ubytovaní ve sběrném táboře v Bochově u Karlových Varů, než si vybrali a oficiálně jim bylo přiděleno hospodářství po odsunutých Němcích. V Kryrech u Loun část rodiny Nouzových stále žije. Po skončení základní školy se Emílie v Nejdku u Karlových Varů vyučila přadlenou a pracovala v místních Závodech česané příze. Aktivně sportovala, hrála volejbal a stolní tenis. Po svatbě se přestěhovala do Starého Plzence, kde bydlela i v době natáčení v roce 2024. Pracovala jako dělnice v plzenecké Kovovýrobě až do odchodu do důchodu.