Zdeněk Švéda

„Štěpán Macek měl bunkr ještě na Olšanským, jak teče potok na pozemku Valouchových, a pak ještě jeden bunkr tady v lese. Obdivoval jsem jeho ženu Annu Mackovou, rozenou Joklíkovou, že mu tam v noci nosila potraviny. V Olšanech byl nějaký Lamberger a ten byl vedoucí hospodářství nebo dopravy. Chodil na hon, jak je kopec Rozsocha, a vyrážel jen v době, kdy byl klid, aby partyzáni věděli, že se mohou pohybovat. A když tam nešel, tak věděli, že se nic neděje. Češi byli potvory. Třeba v Olšanech byl četník, českej člověk mu dal udání a on to zametl.“

„12. května bylo troje povětří. Jedno odpoledne, jedno večer v osm hodin a třetí v noci o půl jedenácté. A to poprvé do našeho baráku švihlo. To byste nevěřil, dvacet metrů dlouhý dům a celý hořel. Strýc Josef byl v Bušíně a v domě byl akorát strýc František, dědeček Josef, máma a já. Vzbudili mě, ať běžím k sousedům Mackům. V té záři už nešlo poznat, co hoří. Štěpán Macek pak vlétl do chlíva a vypustil jen jednu kravičku s telátkem a víc už nešlo. Děda zachránil nějaký peřiny a šuple hodil do sklepa. Když jsem se vrátil od Macků, tak už do domu nešlo vlézt. Už to celé hořelo. Sám jsem zažil, že do toho ještě jednou švihl blesk. Jako byste hodil petrolej do ohně. Zůstal jsem tam bosý jen v krátkých kalhotách a košili. Druhý den mě chlapci Rýznarovi oblékli.“