Jiří Světlík

„Třicátého dubna bylo poměrně ponuré počasí. To už k nám do Stadelheimu dorazili vězňové z pochodu smrti ve Steinu. Ty, co zbyli, nám dali na cely, takže já jsem byl na samotce s Pepíkem Liškou, taky Čechem, a toho 30. dubna jsme šli na vycházku. Na tom vězeňském dvoře byly vybetonované chodníky a na těch se chodilo v zástupu. Wachtmeister Schuster vždycky řval: ,Drei meter abstand halten.‘ Samozřejmě, když nás tam bylo několik set, tak se chodilo v houfech. Kolem dokola jsme byli obstoupeni bachařema se samopaly. Kluci říkali: ,Takhle to začínalo ve Steinu, pak do nás začali střílet.‘ Vyhlídka byla kouzelná. A najednou do té věznice začaly dopadat granáty. Jeden dopadl na střechu, srazil tašky a krov začal hořet. Bachaři začali okamžitě řvát: ,Všechno na cely!‘ A bylo vystaráno. Hasiči uhasili požár a dál se už nic nedělo. Přišel první máj. Ráno koukáme, všichni bachaři měli sundány hakenkreuzy z čepic i prsou. Říkali jsme si: ,Hele, nějak se to obrací.‘ Byl sčítací nástup ráno na chodbě a pan Oberwachtmeister Schuster řve: ,Wer meldet sich freiwillig zu schneeräumen?‘ (Kdo se hlásí dobrovolně odklízet sníh?) Pepík Liška říká: ,Pojď, přihlásíme se.‘ A já na to: ,Ty jsi vůl, ne? Teďka, když je to dobrovolně, tak nemusím, já na to nemám oblečení. Podívej se, do bot mi teče, nejdu.‘ No Pepík Liška šel. Asi za hodinu se vrátil a říká: ,Na hlavní bráně visí americký prapor.‘ A bylo.“

„Další záludnost byla v tom, že to bylo daleko domů. Přemýšleli jsme jak se dostat domů aspoň na neděli a já jsem to zkoušel. Tenkrát jezdili v Německu vlaky tzv. Fronturlauberzug, což byly vlaky pro válečné dovolence. Jezdil jeden vlak z Paříže do Přemyslu, ten vlak byl asi v deset hodin večer v Norimberku a měl na konci soupravy dva vagony pro civilní přepravu, osm vagonů měl pro vojenskou přepravu. Vlak přijel do Chebu od Marktredwitz, vlak měl lokomotivu na nesprávné straně, obrácenou na Františkovy Lázně, a na Plzeň se muselo jet na druhou stranu, a tak mu připojili jinou lokomotivu, právě k těm dvěma vagonům pro civilní přepravu. Tenkrát karoserie vagonu vypadala jinak, vchody do vagonu byly víc uvnitř té plošiny a zvenku byly dva tři schůdky. Přišel jsem na to, že je možné z té vnitřní strany otevřít dveře, které byly odvráceny od staniční budovy. Tam už byli Němci jako poleno. V Kozolupech nastupovala pohraniční kontrola, protože v Protektorátu, i když jsme byli součástí Říše, to bylo jinak, museli jsme mít propustky a já jsem ji samozřejmě neměl. Tak jsem vylezl na stupátko a dojel jsem na něm až do Plzně. Za čtrnáct dní jsem to zopakoval a zjistil jsem, že je zbytečné jezdit až do Plzně, že to stačí do Křimic. Pak už jsem byl tak oprsklý, že jsem začal vozit kamarády domů, protože na to stupátko jsme se dva vešli. Jednou došlo k tomu nejhoršímu, na baráku onemocněl Tonda Kořenský, který byl odněkud od Volyně, nevím přesně. Onemocněl těžkým zápalem plic. Závodní lékař mu povolil odjezd domů, ale měl horečky a nebylo možné, aby odjel, ale měl propustku přes hranice, tak jsem si řekl, že ho odvezu. Tehdy ten rychlík byl hodně plný a na té plošině, kam jsem ho v Norimberku položil, se mnou byli dva důstojníci německé armády. Blížili jsme se ke Kozolupům a já těm dvěma narovinu řekl, že nemám propustku, že musím z toho vlaku vylézt na plošinu. Řekli ,ja, gut, gut‘, vylezl jsem tedy na plošinu, pohraničníci přešli a ti dva důstojníci pak na mě zaklepali, ať už jdu nahoru, a v Plzni na nádraží mi pomohli Tondu vynést z vlaku, položili jsme ho na nádraží na lavičku, já jsem z telefonní budky zavolal sanitku, Tondu odvezli do nemocnice a já jsem poslal telegram jeho matce, protože měli hospodářství, na kterém zůstala jen matka s dcerou. Přijely k nám ještě ten večer, přespaly u nás v Plzni a druhý den šly za Tondou do nemocnice, ale musely se hned vrátit, kvůli zvířatům. Odjely a za tři hodiny Tonda umřel.“

„Tak potom jsem nastoupil samozřejmě do toho Jáchymova. A první moje působiště, který jako stálo za to, byl tábor Nikolaj. Ten byl pověstnej, to nebyl velikej tábor, tam bylo asi tak 800, maximálně 900 lidí. A chodili jsme na šachtu Eduard. Ta šachta byla vzdálená necelej kilometr. Šlo se kus po silnici a potom účelovou vozovkou až k té šachtě. To všechno bylo oplocený drátěným pletivem – i ta státní silnice, která šla z abrtamské křižovatky na Mariánskou, na Horní Jáchymov, tak ta byla taky oplocená. A za tím chodili ti bachaři se psy a vepředu bachaři se samopaly, za námi bachaři se samopaly. A aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsme nastoupili na tom nástupišti na táboře do pětistupů, pevně jsme se semkli, tělo na tělo, ve výši prsou nás ovázali drátěným lanem, kompletně celej ten blok těch těl až na sebe, a zamkli. A pochodem v chod. A to vypadalo, jako když pochoduje housenka. Protože ti lidi nemohli pochodovat najednou. Čekáte, až se noha před vámi uvolní. Takže necelej kilometr tý cesty na tu šachtu nám trval něco přes půl hodiny.“

„Každýmu se chtělo domů. Mně taky. Tak jsme jezdili domů. Ovšem způsob, jakým se jezdilo domů. Sednout do vlaku, to znamenalo na nejbližších hranicích průšvih, protože i za protektorátu ten protektorát byl od ostatního území Říše oddělen státní hranicí. A ta státní hranice byla střežena tak, jako je státní hranice střežena všude, teda teď už ne, ale jako byla střežená. Takže tam byla. Když jsme jezdili vlakem, to jsme jezdili do Norimberka, rychlíkem přes Cheb do Plzně. A tam se musela ta hranice v Kozolupech u Plzně přejít na druhou stranu. Chodit pěšky třebas v nepříznivým počasí se mi nelíbilo, tak jsem přemýšlel, dumal, dumal, až jsem vymyslel krásnej fígl, jak se přes ty hranice dostat v tom vlaku. A zase, šlo to jenom v jediným vlaku, kterej tam jel za celej den, to byl takzvanej Fronturlaubenzug, kterej vozil válečný dovolence na východní frontu a zpátky zase do Evropy. To byl vlak, kterej jezdil z Paříže do Přemyšlu. A jezdil přes Plzeň. A tam jsem vymyslel takový fígl, jak vylézt za jízdy na stupátko vagonu. Ovšem tenkrát vypadaly ty vagony jinak, než vypadají dneska. Dneska jsou dvířka vagonu v jedné linii s tou kostrou, karoserií vagonu. Ale to nebylo, tam byly dřív schůdky, a ty vchodový dveře do toho vagonu byly jako víc vevnitř toho vozu. Takže tam se daly ty dvířka povodevřít, tam se vlezlo na to prkýnko, na ten schůdek se vešli dva lidi. A šlo to jenom u prvního vozu za lokomotivou, protože přímo tam nastupovali ti policajti, kteří prohlíželi ty jízdní doklady těch lidí. A zase, byl to vlak pro válečné dovolence, čili všechno byli samí vojáci wehrmachtu, s výjimkou prvních dvou vozů, který byly určený pro civilní přepravu. V těch jsme se přepravovali a tam se prováděla ta pasová prohlídka. Já jsem tedy ze začátku jezdil jenom sem do protektorátu a zpátky se to muselo nějak udělat. Tam mi tenkrát pomohl jeden známej, kterej dělal v Plzni na policejním ředitelství, nějakej pan Knoboch, on potom po válce stal se z něj estébák, a dokonce, jak jsem byl informován, tak dost se špatnou pověstí. No a tenkrát za války mi pomohl. A on mi vystavil, po čase, po několika týdnech mi udělal propustku pro malý pohraniční styk. To znamená, že se mohlo na tu propustku jet přes hranice – do hloubky maximálně patnácti kilometrů – od Plzně do Stříbra. A tam dál už to nikdo nekontroloval. Takže já jsem se na tu propustku pro malý pohraniční styk dostal klidně do Donauwörthu. Jenom jednou mě kontrolovali, ale já jsem to už nějak vykecal.“

„Jak jste tedy prožíval přímo ten pád komunismu? Jestli potom to změnilo vaši situaci? 1989.“ „Pád komunismu prožíval... Prosím vás, uvědomte si, že v té době už jsem byl penzista, to už mi bylo pětašedesát let a ta divokost, ta už vyprchala dávno.“ „Jestli vás to aspoň potěšilo?“ „No, samozřejmě jsme chodili zvonit klíčema, samozřejmě jsme chodili na náměstí každej den, to je jasný. No ale už... No tak nějaká legrace byla. Taky se zamazávaly různý nápisy nebo se psaly jiné nápisy zase. Některým tady ve čtvrti zasloužilejm osobám třeba vápnem na chodník, to se tak psalo. Ale všechno to proběhlo v klidu, my nejsme divoši, který by na to šli s kudlama. To ne.“

„A měl jsem mít soud u Vrchního zemského soudu v Mnichově, v prosinci, já nevím přesně, asi 20. nebo 22. prosince 1944. A tak mě předtím převezli do Mnichova na Stadelheim, to je taková trestnice asi velikosti, jako je v Praze Pankrác, prostě větší ústav. A tam jsem čekal na ten soud. A přišel den předtím nálet, kterej zplanýroval Mnichov hodně. A ten Justiční palác vyhořel do základů. Takže se druhý den nemohlo konat přelíčení. Ovšem Němci, důkladní Němci dávali spisy do krytů, aby nepřišly k nějaké úhoně. Takže spisy se neztratily, jenom ta soudní budova byla na maděru. A potom už to opravili natolik, že se mohlo ve sklepích tý budovy pokračovat v činnosti toho soudu dál. Takže tam byly ve sklepích udělaný kanceláře, soudní místnosti. A tam jsem měl mít soud 4. dubna 1945. V té době stáli Američani na Rýnu a Rusové uzavírali kleště okolo Berlína. Takže mohlo to dopadnout špatně. Ale hloubkaři likvidovali provoz na železnicích, takže svědkové z toho Donauwörthu nemohli přijet. Když mi pan státní návladní přednesl obžalobu, tak se předseda soudu zeptal, jestli se cítím vinen. Já jsem říkal: ‚Ne, unschuldig, ganz unschuldig.‘ Takže co měli dělat, měli mi to dokázat, dokázat mi to nemohli, tak se poradili a řekli, že se přelíčení odročuje na neurčito, a odešli. A ten policajt, to byl takovej docela obyčejnej policajt, co chodili ty Schupo, s tou přilbou z toho papundeklu, jako ještě východoněmecký policajti měli takovou přilbu. Tak ten mi povídá: ‚Z toho jsi venku.‘ A šli jsme zase zpátky na Stadelheim.“

„Když jsem přišel z kriminálu domů. Jako první věc jsem musel mít občanský průkaz. Abych dostal občanský průkaz, protože jsem byl voják, tedy ne aktivní voják, ale voják v záloze, tak jsem musel mít vojenskou knížku. I odebral jsem se na vojenskou správu a žádal jsem o vydání vojenské knížky. Předložil jsem propouštěcí papíry. Tam byla nějaká ženská, ta se na to podívala a volá: ‚Soudruhu! Soudruhu majore!‘ Tak soudruh major přišel, koukal na to, koukal na mě, vzal si ty papíry, neřekl nic a šel pro jinýho. Přišli dva. ‚Vy jste byl zavřenej?‘ Říkám: ‚Ano.‘ – ‚A za co jste byl zavřenej?‘ Já říkám: ‚No za špionáž, to tam máte napsaný.‘ – ‚Za špionáž?‘ Teďka člověk viděl úplně, jak jim to kroutí v těch hlavách vojenskejch, jak ten zelenej mozek se točí. Říká si: ‚Ty vole, špion, a my si ho vezmeme do armády. My si ho do tý armády musíme vzít, protože není východisko.‘ – ‚A to jste dělal tu špionáž ve prospěch cizí moci?‘ Já říkám: ‚Ano.‘ – ‚A jaký?‘ Já povídám: ‚No Američanů.‘ Tomu jednomu div nevypadly falešný zuby. Tak zase se šli radit. ‚Přijďte zejtra.‘ Tak jsem tam přišel zejtra, dostal jsem vojenskou knížku, dál jsem se o nic nestaral. Nikdy nikdo mě nepovolal na žádný vojenský cvičení, jako by se mě to netýkalo. Když mi bylo 60, vojenskou knížku jsem odevzdal. A když bylo po převratu v roce 1989, tak mi jeden známej říká: ‚Kamaráde, ty tam máš napsanej vojenskej útvar, kterej vůbec neexistoval.‘ Protože mi tam museli něco napsat, tak mi tam udělali zařazení: pěchota, střelec atd. A vojenský útvar číslo to a to, to vůbec nebyl. Dovedete si představit, špiona by si vzali do armády.“

„Můžu se ještě zeptat? Co jste dělali? Jak jste se těm lidem (vězňům v lágrech na Slavkovsku) snažili pomoct? Jak jste to organizovali?“ „Samozřejmě, že ti lidi tam připravovali taky útěky. A v tom jsme teda nejeli. Ale jak říkám, hlavně jsme se snažili jim pomoct s navázáním spojení, snažili jsme se proniknout na ty šachty. I když já přímo ne. Ale zase jiní lidi, který tam dělali, a přes ně. A hlavně se jednalo, jak říkám, o potravinovou pomoc a o spojení s domovem – dopisy atd. Ale za to mě neodsoudili, mě odsoudili za vyzvědačství. Já jsem řádně odsouzenej špion.“ „A jak na vás přišli?“ „Zase, jak je víc lidí, je to vždycky špatně, protože se tam něco promáčkne. Ovšem my jsme se snažili, tedy alespoň já jsem se snažil, zachovávat nějaký konspirační systém. To znamená, maximálně tři lidi aby o sobě věděli, a jenom jeden z nich mohl mít na další trojku spojení. Ano, tak to bylo. Ale ne všichni to tak měli a byli taky hlupáci, který si dělali poznámky. A jeden z těch chlapců bydlel s kamarádem a ten kamarád momentálně přišel na nápad, že by mohli vykrást prodejnu Jednoty, která byla v tom baráku, ve kterým bydleli. Tak to udělali. A stačil ten nejjednodušší systém, přišli policajti se psem a ten pes je zavedl o patro vejš. Tam jim udělali prohlídku a u tohodle kluka našli nějaký ty poznámky. A už to jelo. Tak ho předali Státní bezpečnosti a ti ho měli nejdřív měsíc v plné parádě a něco z něj vytloukli. Tak už to potom jelo, to už se nedalo zastavit. Nakonec nás stálo u soudu šest. Byli jsme skupina. A já jsem byl samozřejmě vedoucím protistátní skupiny, protože jsem byl už předtím osvědčenej darebák, poněvadž to se počítá do toho. Když něco někdo udělá proti Hitlerovi, tak potom samozřejmě dělá i proti Stalinovi, to je logický. Uvědomte si, že spousta lidí, který byli zavření za komunismu, už měli předtím něco - taky odboj protinacistickej. To šlo jedno s druhým.“

„Cestoval jsem prvním vlakem, který jel z Českých Budějovic do Plzně. Do té doby vlaky nejezdily tak daleko. Přejížděly sovětsko-americkou demarkační čáru, která byla u Nezvěstic. Tam se přijelo, Američané prohlédli vlak, vypracovali soupis všech cestujících. Kdo neměl propustku s povolením přejezdu, nebo koho neuznali, vyndali z vlaku. ,Žádné bavení, přes čáru k nám do Ameriky nepojedeš, synku.‘ Všechny ostatní si sepsali, sedli do džípu a jeli na velitelství americké armády do Rokycan vyžádat povolenku pro vlak. Za hodinu se vrátili zpět a vlak mohl odjet do Plzně. Bylo po válce, lidé byli nepřátelé. Já měl štěstí, že jsem měl americký pas, mohl jsem projet.“