„Dostali jsme první cyklostyl, že jsme mohli tisknout nějaké tiskoviny. Hlavně jsme kopírovali věci, co přišly z Prahy. Přišly nějaké materiály, nějaké pokyny, ne instrukce, ale hlavně publikovatelné věci těm lidem pro porozumění, že musí také v těch městech, továrnách, školách něco dělat, aby se to trochu pohnulo. Což bylo složité, ono se dobře stojí na Václaváku, dobře se nakonec jde i k té kašně, ale říct v práci: ‚Podívejte se, vy svůj post opustíte, protože máte rudou knížku.‘ – ‚Vždyť já jsem nikomu nic neudělal.‘ Tenkrát byla filozofie: nejsme jako oni. Proto o listopadu nerad říkám, že to byla revoluce. Revoluce musí být radikální a teoreticky mít i nějaké oběti na obou dvou stranách, neříkám třeba na životě. Ten samet byl humánně v tom okamžiku přijatelný a obdivuhodný. Z dlouhodobé perspektivy to asi tak úplně na sto procent dobře nebylo. Tehdy to bylo jediné řešení, takže jsme založili Občanské fórum a začali přebírat instituce.“
„Mezitím jsme pendlovali mezi Prahou, Brnem, protože byla různá koordinační centra, a ještě jsme museli být tady v Jihlavě. Takže to bylo tak, že Pavel Novák jezdil nejvíc, já s ním, když to šlo, a museli jsme si to rozdělit. Nemůžete být všude, nemůžete být tady, v Praze a v Brně. Do toho jsem pletl furt svoji práci. Myslím si, že můj podíl na tom v Jihlavě byl, že jsem vystupoval jako mluvčí nebo koordinátor. Že jsem tu veřejnost přesvědčoval z očí do očí. Zvali mě tam, kde to hořelo: ‚Tak přijeď.‘ Říkám, dostal jsem se do situací, kterým jsem vůbec nerozuměl. Ale tak jsem tam musel stát na obecných zásadách, o co se vlastně jedná. Že to opravdu bude nový režim, svým způsobem nová struktura společnosti. A že hlavně už to nebude záviset na tom, kdo má nějakou stranickou knížku a kdo nemá. Což bylo takové základní, že to uvolní energii těch lidí. Vždycky jsem prezentoval, že každý bude moct své schopnosti uplatnit a prokázat a nebude k tomu potřebovat žádné klanění se červenému teleti a projednávání se soudružkami z vrátnice.“
„Nafasoval jsem dokonce i pistoli, ale bez nábojů, protože bych se z ní asi evidentně zastřelil. Ale na vojně si o tom můžete myslet, co chcete, ale oni vám pohrozí. Zaprvé nastoupí vojenská kontrarozvědka, ze kterých má každý strach, i když možná zveličený. A pak vám řeknou, že začne platit vojenské právo, což se rovná stannému právu. Tam můžete skončit velice rychle, když nesplníte rozkaz. Já si myslím, že ta celá armáda, kdyby se pohnula, tak by se samozřejmě pohnula. Dopadlo by to asi špatně, protože mužstvo bylo zoufale netrénované. Tam si o tom můžete myslet, že je to svinstvo, že je to podraz, že je to úplná blbost, ale zažil jsem tam ten pocit, že s tím nemůžete nic dělat. Kdo má o frčku víc, tak vydá rozkaz a mě přesadí z dvanáctsettrojky škodovky do UAZ a na hranicích mi dají zdravotnický SKOT, což byl osmikolový obrněný transportér s červeným křížem, a pojedete dál.“
Pavel Svítil se narodil 20. října 1955 do rodiny lékařů Miroslavy a Stanislava Svítilových. Od rodičů přebíral jasně odmítavý postoj k totalitní vládě komunistické strany, která příbuzným na venkově vzala hospodářství. Rodiče ho vedli ke studiu jazyků, a když to opět bylo možné, hodně cestovali do zahraničí, než se pro ně v 70. letech hranice znovu zavřely. Kvůli kádrovému posudku měl Pavel problémy s přijetím na medicínu na Karlově univerzitě v Praze, ale nakonec se mu podařilo vystudovat. V roce 1980 musel absolvovat základní vojenskou službu v době akce Krkonoše, kdy ho připravovali na invazi do Polska. Po návratu do civilu nastoupil jako kardiolog na interním oddělení Nemocnice Jihlava. Přes své úspěchy měl omezený profesní růst, protože vždy jasně odmítal členství v komunistické straně. Brutální zákrok proti studentské manifestaci 17. listopadu 1989 vnímal jako poslední přešlap komunistů a jejich kolabujícího systému. Postavil se za změnu režimu a jako mluvčí Občanského fóra v Jihlavě se snažil přesvědčit lidi o špatnosti protekční stranické politiky. Byl kooptovaným poslancem do Federálního shromáždění, kde působil do parlamentních voleb v červnu 1990. Poté se vrátil do nemocnice a stal se primářem interního oddělení Nemocnice Jihlava. V roce 2004 odešel do soukromé sféry, kde provozuje kardiologickou ambulanci.
