The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Pavel Svítil (* 1955)

• narozen 20. října 1955 v Jihlavě

• v roce 1980 dokončil studium medicíny na Karlově univerzitě v Praze

• absolvoval základní vojenskou službu v době vojenské akce Krkonoše

• kardiologem na interním oddělení Nemocnice Jihlava

• mluvčím a koordinátorem Občanského fóra

• v roce 1990 kooptovaným poslancem Federálního shromáždění

• od roku 1991 primářem interního oddělení Nemocnice Jihlava

• od roku 2004 provozuje soukromou kardiologickou ambulanci

V době socialismu osmdesátých let Pavel Svítil slavil úspěchy jako kardiolog. Věděl ale, že jeho profesní růst je omezený, protože odmítá vstoupit do komunistické strany, s jejíž totalitní politikou nesouhlasil. Vnímal to jako velkou nespravedlnost, že lidé se stranickou legitimací měli navrch nad nestraníky. Když komunisté 17. listopadu 1989 udělali poslední přešlap brutálním zákrokem proti studentům, věděl, že musí přijít změna režimu. Stál ale před těžkým úkolem přesvědčit obyvatele Jihlavy, že se věci změní k lepšímu a že už se nebudou muset klanět žádnému červenému teleti.

Největší národní ostuda

Narodil se 20. října 1955 v Jihlavě do rodiny lékařů Miroslavy a Stanislava Svítilových v nesnadné době. Rodiče prošli těžkou válečnou i poválečnou zkušeností a v dobách stalinismu padesátých let žili v obavách z tvrdých represí. Prarodiče s velkým hospodářstvím ve Zvoli u Bystřice nad Perštejnem zase byli donuceni vstoupit do družstva. „Rodiče jako lékaři měli strach z řidičů sanitek, z aktivních zdravotních sester nebo zdravotnických pomocnic, kteří byli ve stranické buňce. Jako dítě jsem prožil opravdu velice schizofrenní život. S příbuznými, obzvláště na tom selském statku, se hovořilo otevřeně o tom, co jsou soudruzi straníci za lidi. Ale v Jihlavě, tam rodiče měli daleko větší strach,“ vysvětluje Pavel. Od dětství si tak utvářel jasně odmítavý názor k totalitní vládě komunistů.

Ve druhé polovině šedesátých let se politická a společenská situace postupně uvolňovala. Pavla hodně ovlivnila četba dříve zakázaných knih Josefa Škvoreckého nebo Alexandra Solženicyna, popisujících realitu diktatury komunistické strany. Rodiče vedli Pavla už od základní školy ke studiu jazyků, a tak se kromě povinné ruštiny naučil i francouzsky, německy a anglicky. Když se otevřely hranice, jezdil s nimi na dovolenou do zahraničí. Změny k lepšímu ale skončily smutnou zprávou o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, která je zastihla v Rumunsku. „Pro mě ale byla daleko větší ostuda rok 1969. Co tenkrát předvedli vrcholní představitelé, počínaje panem Dubčekem, panem předsedou vlády Černíkem, a hlavně ta masa stupidních esenbáků, milicionářů a nakonec i armády, to byla největší národní ostuda,“ vzpomíná Pavel na krvavé potlačení demonstrací při prvním výročí invaze, kdy ozbrojené složky na příkaz vrcholných představitelů moci zakročily proti vlastním spoluobčanům. Tím také skončily snahy o reformu systému, a ten tak začal opět přitvrzovat a normalizovat.

Nešlo neposlechnout rozkaz

Rok nato ještě Pavel neměl problémy s přijetím na gymnázium, ale brzy pocítil, že bude muset dělat určité ústupky, aby mohl dále studovat. „Chcete-li přežít a získat nějaké vzdělání, tak se musíte do jisté míry přizpůsobit. Říct si: ‚Tak já se jasně vyjádřím‘, a třeba i taková nepříjemná věc, ‚já nevstoupím do SSM‘, tak mi bylo jasné, že na gymnáziu odmaturuju a pak si dělej, co chceš, ale na vysokou školu nepůjdeš,“ vysvětluje Pavel. Po maturitě se mu s velkými obtížemi podařilo dostat na medicínu na Univerzitu Karlovu v Praze. Studium absolvoval v roce 1980, než se ale mohl naplno pustit do profesního života, musel na rok nastoupit základní vojenskou službu.

K silniční brigádě v Teplicích přišel Pavel jako lékař útvaru zrovna v době vojenské akce Krkonoše. Československá lidová armáda měla provést invazi do Polska v reakci na protesty Poláků proti komunistické vládě a na činnost odborového hnutí Solidarita. Začátkem prosince se do akce zapojilo přes 17 tisíc vojáků, část z nich už čekala u hranic, ale k invazi nakonec nedošlo a vojáci se vrátili ke svým posádkám. Pavel k brigádě přišel až po odvolání akce, ale pohotovost měli celý další rok a velitelé je připravovali na provedení invaze, že v Polsku budou muset střílet a v případě neuposlechnutí rozkazů budou souzeni podle válečného práva. „Tam si o tom můžete myslet, že je to svinstvo, že je to podraz, že je to úplná blbost, ale zažil jsem tam ten pocit, že s tím nemůžete nic dělat,“ vzpomíná Pavel.

Nesmyslnost zákroku proti studentům na výročí nacistického teroru

Pavel nastoupil jako kardiolog na interním oddělení Nemocnice Jihlava. Velký profesní úspěch slavil, když jeho pacient jako druhý v Československu podstoupil transplantaci srdce a žil dalších třicet čtyři let. Pavel ale věděl, že nehledě na své schopnosti má omezený profesní růst, protože omítá vstoupit do komunistické strany. Více se však bál chvíle, kdy to začne mít vliv na vzdělání jeho dětí. V nemocnici se přátelil s doktorem Čestmírem Hofhanzlem, který mu nosil samizdatové tiskoviny, v nichž si přečetl i eseje Václava Havla. V létě roku 1989 mu také přinesl petici Několik vět. „To nešlo nepodepsat. Vždyť tam byly normální požadavky na základní lidské svobody, jako svobodné volby a pluralitní společnost. Že to nebude furt ti lepší lidi s červenou knížkou a pak ti ostatní,“ vysvětluje Pavel. Tehdy také jako lékař a tlumočník vyjel na turné s folklorním souborem Vysočan za železnou oponu. Po návratu ho naplnila deziluze, protože v Československu, na rozdíl od dalších zemí východního bloku, se poměry neměnily k lepšímu. Jeho děti zde nečekalo nic dobrého, a tak se rozhodl emigrovat.

Naplnit své rozhodnutí však už Pavel nestihl. Manželka mu 17. listopadu telefonovala do práce, že v rakouské televizi ukazují záběry z brutálního zákroku proti studentské manifestaci. Bylo to na výročí padesáti let od tvrdých represí nacistů proti vysokoškolákům, které jeho otec jako student v Praze zažil. Stejně jako Pavel, i další lidé to považovali za poslední kapku totalitní moci komunistů. V pondělí 20. listopadu vzal kolegy z práce a jeli do Prahy. „Vylezli jsme z metra C nahoře u Václava. Teď jsme viděli samé lidi, tak jsme vysadili Alici na ramena a říkáme: ‚Alice, jsou tady nějací lidé?‘ Ona říká: ‚No je to plné.‘ To mi spadl kámen ze srdce a říkám: ‚Tak toto se snad ani nedá pokazit,‘“ vzpomíná Pavel na první velkou demonstraci, kde se sešlo více než sto tisíc lidí. Už nešlo jen o řádné vyšetření zákroku ze 17. listopadu. Ekonomický systém se hroutil a lidé chtěli konec vlády komunistů a uspořádání svobodných voleb. Ale v menších městech byla situace jiná, a když se Pavel vrátil do Jihlavy, viděl v lidech nedůvěru ke změnám.

Sametový převrat nebyl revolucí

O dva dny později Pavla zavedl Čestmír Hofhanzl do bytu Jaroslava Svobody v Husově ulici, kde se sešli s evangelickými duchovními manželi Petrem a Danielou Brodskými, s politickým vězněm Pavlem Novákem a s dalšími disidenty. Vydali první prohlášení vyzývající komunisty k diskusi s demonstrujícími lidmi. Brzy nato jel Pavel do Prahy do koordinačního centra Občanského fóra (OF), kde dostali různé letáky, cyklostyl na jejich rozmnožení a pokyny, co je potřeba dělat. V Jihlavě založili OF a snažili se přesvědčit lidi, aby se připojili ke generální stávce a podpořili změnu režimu. Pavel se stal mluvčím Občanského fóra a jezdil na setkání s lidmi do továren a okolních obcí, kde se snažil prolomit nedůvěru lidí a přiblížit jim, co se s novým režimem v jejich životě změní. „Že už to hlavně nebude záviset na tom, kdo má nějakou stranickou knížku a kdo nemá. Což bylo takové základní, že to uvolní energii těch lidí. Vždycky jsem prezentoval, že každý bude moci své schopnosti uplatnit a prokázat a nebude k tomu potřebovat žádné klanění se červenému teleti a projednávání se soudružkami z vrátnice,“ popisuje Pavel.

Lidé nakonec podpořili změnu režimu a komunisté postupně opouštěli politické funkce. „Tenkrát byla filozofie: nejsme jako oni. Proto o listopadu nerad říkám, že to byla revoluce. Revoluce musí být radikální a teoreticky mít i nějaké oběti na obou stranách, neříkám třeba na životě. Ten samet byl humánně v tom okamžiku přijatelný a obdivuhodný. Z dlouhodobé perspektivy to ale asi tak úplně na sto procent dobře nebylo.“ Poslanci zvolili Václava Havla prezidentem a OF stálo před nesnadným úkolem přesvědčit občany, kteří ho z režimních médií znali jen jako zločince, aby ho za prezidenta přijali. Pavel byl jedním z kooptovaných poslanců do Federálního shromáždění, kde se mimo jiné podílel na přípravě zákona o zákazu působení politických stran v ozbrojených složkách. Pomáhal také připravit parlamentní volby na červen 1990, ale po velkém úspěchu Občanského fóra z politiky odešel a vrátil se do nemocnice.

O rok později se Pavel stal primářem interního oddělení Nemocnice Jihlava, kde působil až do roku 2004. Poté odešel do soukromé sféry a má vlastní kardiologickou ambulanci. Hlavní význam změny režimu dnes nevidí jen v materiálních změnách, ale především v získání osobní svobody. Musíme si ale dávat pozor, protože bychom o ni snadno mohli přijít. „Pro mě osobně byl listopad 1989 nejšťastnější okamžik mého života, kromě privátních věcí, jako je narození dětí. V životě to pro mě byla úžasná úleva a osvobození, možnost se realizovat, i pro celou rodinu a pro všechny, kdo chtěli, tak mohli. Je fakt, že nic není ideální. Ten převrat musel přijít, přišel naštěstí nekrvavě, přišel tím pádem neúplně, ale co je dnes úplného?“ dodává Pavel Svítil na závěr.