Jaroslav Svoboda

„Dostal jsem se až do Ouval, to už bylo v pondělí, to už bylo pondělí. Šel jsem domů, my jsme bydleli tam na druhým konci. No, a teď už jsem byl čtrnáct dní doma, vždycky večír jsem přišel sem, dědek už nežil, von umřel, a pak jsem tady vždycky strávil večír. Vona byla Milenka a pak byla ještě Marie, ta byla ještě svobodná, a teď tý Marii přišla sestřenice, nějaká Čuprtová. A teď aby mě neviděla, já jsem musel jít tam do toho pokoje a tam se netopilo, tam nebyl komín, tam se netopilo. Tak jsme tam seděli, krčili jsme se, mačkali jsem se na sebe, což nám vyhovovalo, ale byla tam zima.“

„Potřeboval jsem jet na dovolenou domů, to bylo celej rok a teď nepouštěli, že jedině po Rakousku. Já jsem říkal... Tak jsem to tomu montérovi řekl, Němčourovi: ´Já jsem chtěl jet domů, a nic!´ Vzal ten papír a: ´Komme, komme!´ Všude chodil a vždycky (srazí paty), von to uměl, takhle klapl nohama a heiloval. Vyběhal mi to všechno a dal mi všecko vyřízený, abych si to šel na ten pracák dát podepsat, abych mohl jet. No jo ale, to bylo po Rakousku jenom! Tak jsem říkal, půjdu přes hranice a stejně jsem se bál jo. Tak jsem si vzal dovolenou na čtrnáct dní, když jsem jako jel domů. Kontrolovali ve Štýrským Hradci na nádraží, kontrolovali jízdenky.“

„Brácha říká: ´Hele, do konce roku děláš ty ve fabrice a pak to prohodíme zase, pak se budeš schovávat ty.´ To bylo dobrý. No tak po Vánocích, byly vánoční prázdniny, tak brácha pak šel zase dělat a já jsem byl v tom Vrátkově, bratranci byli taky v Německu, tak jsem tam strejdovi pomáhal, tak jsem tam na škodu nebyl. Brácha přišel do práce: ´Jé, no to je von! Tamto nebyl von!´ říkali. Pak teprve je to ujistilo, že to je druhej." (A všichni mlčeli? Nikdo to nevyzradil?) „Poněvadž to nevěděli určitě, no tak byli zticha.“

„Teď jsem byl doma, měl jsem dovolenou čtrnáct dní a brácha přišel, povídá: ´Hele – jsem byl tam doma,´ brácha přišel, ´prohodíme se.´ Já povídám: ´Hele, to není jen tak.´ - ´Půjdeš do ČKD, já už jsem to Brunnerovi říkal,´ - to byl ten parťák – ´ten už vo tom ví. Von jezdí z Peček a von si tě na nádraží v Libni, si tě vyzvedne, tě pozná, dyť jsme stejný! Teďka byl doma Pepík Růžičků, tady vedle z Limouz, tak povídám: Pojedeš s ním.´“

„To byl jeho nápad. Mě to přišlo vhod, kvůli tý holce. Von byl dobrodruh. Matka, ta vo tom věděla. A teď si představte: Jednou přišel četník tady z Rostoklat, závodčí: ´Heleďte, hledáme Jaroslava Svobodu. Je na něj vydanej zatykač, že se tam nevrátil.´ A teď máma: ´Járo, dej panu vrchnímu židli!´ Já myslel, že se poseru. Buďto si to nevšiml, anebo schválně. Tak si tam sed a já povídám: ´Heleďte, von vodjel teďka ještě s Růžičkou z Limuz a ještě jsme nedostali zprávy vo ňom.´ A já povídám (mámě): ´Co ty mě menuješ křestním jménem? Co kdyby si toho všiml?´ Stejně by nic nezvítězil, poněvadž jsem měl průkazku bráchovu.“