Jiří Svoboda

„A já jsem tam stál na těch schodech a šel táta a prostě mu dal takovou ránu, on měl tvrdý ruce, táta. Takže mu dal ránu a on sletěl z těch schodů gymnázia dolů. No a rozkázal zastřelit. Všichni naskákali na auta a už se rozhlíželi. Ten jeden se samopalem, helmu na hlavě, tátu vedl ke zdi, jako tam na roh, jsme tam zrovna viděli. No, a protože táta byl táta můj, hodnej, no tak jsem se ho chytil za ruku a tak jsme tam stáli oba dva u zdi. Nevnímal jsem nic, jako strach nebo něco takovýho, prostě jsem to nevnímal. Já jsem tam jenom koukal na něj, jak on tím samopalem míří, a věděl jsem, že skončíme. Jenže on to byl shodou okolností nějakej Slovák. Podíval se doleva, doprava a prohlásil: ‚Máte štěstí!‘ A popadl ten samopal na záda a utíkal za těma vojákama, kteří odjížděli zpět, takže jenom jsme tam byli postavení, ale popravení jsme nebyli. Zážitek to byl ale velice krutej.“