The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Svoboda (* 1936)

• narozen v roce 1936

• pamětník německé okupace Hradce Králové a následného osvobození města Rudou armádou

• sloužil na vojně u Pomocných technických praporů

• pracoval jako dělník v různých profesích

Jiří Svoboda se narodil v roce 1936 a dětství prožil v Hradci Králové. Jeho otec byl zaměstnáním topič v budově hradeckého gymnázia. S příchodem německých okupantů zde sídlil wehrmacht, v kasárnách na druhé straně ulice zase gestapo. I když se škola vystěhovala, rodina Svobodových musela ve svém sklepním bytě zůstat a otec dál pracoval v reálce jako topič. Na období protektorátu Jiří Svoboda nevzpomíná rád, stále přítomný německý dozor byl pro všechny včetně malého Jiřího velmi stresující.

„Můžu vám říct, že jsem to prožil velmi zle, ten vojenskej diktát. Protože tam naproti taky bylo hitlerjugend. Pamatuji si, že jsem od nich dostal cihlou po hlavě, protože nás zmlátili.“

Na konci druhé světové války, pouhý den před příchodem Rudé armády, se z Hradce Králové stahovala německá armáda. „Všechno tam nechali, zbraně a podobně, jenom si vzali automaty a lehký zbraně do aut. Poslední šel ten velitel. Já jsem tam stál na těch schodech. Šel táta a prostě mu dal takovou ránu, on měl tvrdý ruce. Dal mu ránu a on sletěl z těch schodů gymnázia dolů.“

Inzultace a urážka německého důstojníka nezůstaly bez odezvy. Zatímco všichni rychle naskákali do rozjíždějících se aut, důstojník přikázal jednomu vojákovi, aby otce popravil. Ten ho se samopalem vedl k nejbližší zdi budovy. Malý Jiří, který byl všemu přítomen, otce bezmyšlenkovitě chytil za ruku a oba stáli mlčky proti hlavni samopalu. Jak Jiří Svoboda vzpomíná, strach tehdy nevnímal. V bezvýchodné situaci jim zachránil život sám voják, který měl vykonat rozsudek smrti. Rozhlédl se napravo a nalevo, a když zjistil, že je nikdo nekontroluje, prohlásil, že mají štěstí, a pokynul jim, aby utekli. Byl to údajně voják wehrmachtu původem ze Slovenska.

„Asi tak v poledne přijeli první Rusové, armáda zdevastovaná. Oni zaparkovali zrovna u reálky v parčíku. Sháněli se po nějakým lese. Já byl živej kluk, osvobození, to pro mě znamenalo velký nadšení. Byl jsem mezi nima a jeli jsme do malšovických lesů.“ Tam vojáci nasekali větve, které použili na zamaskování vojenské techniky, a vrátili se do města.

Už za války byl Jiří Svoboda aktivním skautem a pokračoval v tom i po skončení německé okupace. Bohužel o několik let později bylo skautské hnutí komunistickou stranou rozpuštěno, a i když se oddíl scházel ještě nějakou dobu dál i bez uniforem, postupně přestal fungovat.

Po ukončení základního vzdělání se pamětník vyučil kotlářem a místo povinné vojenské služby dostal ke svému velkému překvapení povolání k PTP – Pomocným technickým praporům. Bylo to kvůli emigraci vzdálené příbuzné, neteři jeho strýce, která se odjela rekreovat do Francie a místo toho uprchla do Spojených států amerických.

„Dělali jsme polomy a potom jsme dělali ve skalách. To byly práce podřadné a poměrně těžké. Byli jsme nasazení a museli jsme pracovat podle pokynů. Velitelé byli primitivové, protože všichni hlásali, že s našima lebkama vydláždí náměstí a že budeme odsunutí na Sibiř. Což bylo u mladého člověka poměrně zastrašující.“

Cejch PTP se s Jiřím Svobodou táhl celý život, a i když chtěl dál studovat, nemohl a musel zůstat u dělnické profese. Byl zaměstnán v uranových dolech, pracoval ve stavebnictví. Stavění jeřábů ho jako zdatného technika velmi bavilo, ale bohužel byl po zásahu Státní bezpečnosti z podniku vyhozen. Seznámil se totiž s děvčetem, jejíž strýc pracoval u Státní bezpečnosti, a když zjistil, že pamětník sloužil u PTP, postaral se o to, aby o svou práci přišel. Jako dobrého technika ho však bez většího prodlení přijali u Pozemních staveb v Hradci Králové. I zde byl Jiří Svoboda velmi spokojen, protože měl svou profesi rád a navíc bral slušný plat. Po několika letech přešel do automobilky v Mladé Boleslavi, kde se mu podařilo konečně získat byt.

Jiří Svoboda je v současné době v důchodu. Aktivně se zajímá o aktuální politické dění i o politické události spojené se sametovou revolucí v roce 1989.