The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Svoboda (* 1951)

• narodil se 18. listopadu 1951 ve Slaném

• oba jeho dědové byli váleční legionáři

• odmala sbíral vojenské uniformy

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou

• po revoluci spoluzakládal Občanské fórum v Rakovníku

• vyvrátil nařčení o tom, že byl agent Státní bezpečnosti

• v roce 2024 žil v Rakovníku

Sedmdesát uniforem z období od první světové války až do současnosti, italský válečný kříž z první světové války a vojenský jeep. Takové artefakty čítá sbírka Jiřího Svobody, kterého k zájmu o vojenskou historii přivedly rodinné kořeny. 

„Oba moji dědové byli italští legionáři. Tam odsud asi vznikl zájem zjistit si o tom nějaké detaily. Pak jsem tomu propadl trochu víc, takže jsem začal shromažďovat různé věci,“ vysvětluje Jiří Svoboda. Ačkoliv se narodil v roce 1951 a válečné události tak zná jenom z vyprávění, vojenskou tematikou se zabývá od mládí. „Italský válečný kříž z první války měl údajně dostat můj děda, protože byl na Piavě střelený do nohy,“ odkazuje se pamětník k bitvám v severní Itálii na řece Piavě. Italským vojskům se tam podařilo zastavit rakouskou ofenzívu. Velkou zásluhu na úspěchu měli právě českoslovenští legionáři. „Když jsem byl dítě, tak se o legionářích nesmělo mluvit. Legie v Rusku bojovaly proti bolševikům, takže se o nich nemluvilo. A šmahem se pak nesmělo mluvit ani o těch francouzských a italských,“ vysvětluje. 

Dědeček legionářskou uniformu zakopal

Když jeho dědeček z otcovy strany narukoval k vojsku, bylo mu teprve devatenáct let. „Šel rekvírovat koně. Odevzdal je do eráru, aby mohly jít do války. Takže v devatenácti je šel rekvírovat a vrátil se na konci války jako italský legionář. Tolik k jeho povaze,“ shrnuje stručně svého dědečka. „Pamatuju si ho jako kluk. Byl to svérázný, bodrý, český člověk. Můj táta se jmenuje Václav po jeho bratrovi, který padl ve válce. Legionáři se prostě nebáli a šli do toho. V době první světové války se psali články o slavných českoslovenštích legionářích, jak jsou chrabří, jak se nebojí. Měli tam dobré jméno,“ vypráví pamětník. Po návratu z legií se velká část bývalých legionářů zapojila do ozbrojených složek a československého četnictva. Pamětníkův dědeček se podle jeho vzpomínek zapojil do odboje i během druhé světové války, i když už sám nebojoval. „Byl demobilizován, takže nebyl v aktivní vojenské službě. Ale organizovala se takzvaná obrana národa, do toho byla řada legionářů aktivně zapojena.“ Brzy ale přišel protektorát a tvrdé represe, mimo jiné právě proti bývalým legionářům. „Snažili se svou legionářskou minulost zatajit, aby na ně nepřišli a nemstili se rodinám. Děda, co si vzpomínám, tak celou tu svoji uniformu a medaile všechny zakopal. Bohužel to všechno shnilo, takže po něm přímou památku nemám,“ prozrazuje pamětník, že kromě italského kříže jsou ostatní věci z jeho sbírky získané jinak než rodinným dědictvím. Jeho zájem se ale nezastavil jen u první světové války, ve které jeho dědové bojovali. „Když už něco sbíráte, tak se nezastavíte u jednoho období. Takže jsem se z té první světové války dostal k té druhé a začal jsem se věnovat i uniformám. A protože jsem měl přístup i k těm současným a věděl jsem, že jednou přijde doba, kdy se budou sbírat věci z Československé lidové armády, tak jsem sbíral, co se mi dostalo do ruky. Takže k dnešku mám asi tak sedmdesát uniforem od první války až po současnost.“

Ačkoliv ho historie zajímala od mládí, politiku a její konsekvence si začal uvědomovat až v době dospívání. Nejvíc ho zasáhl vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „To mi bylo sedmnáct a to si člověk začal politiku hodně uvědomovat. Pamatuji si to úplně přesně, odjížděli jsme na chmel do Oráčova, táta tam dělal na farmě státního statku,“ vybavuje si 21. srpen 1968. V okupačních dnech pak jezdili do nedaleké pekárny pro chleba. „Vždycky jsme to zaházeli těma žoky od chmelu, aby nám to Rusáci nevzali. Vozili jsme to česáčům na svačinu.“ I Jiří Svoboda se s jedním vojákem potkal na přímo. A protože se v té době učil rusky na gymnáziu, neměl problém si s ním popovídat. „Začal vykládat, jaká je tady kontrarevoluce. Tak jsem mu řekl, že jsou vrahové a zloději a že Němci, než nás obsadili, tak to alespoň dali vědět, ale oni přišli jak zloději v noci,“ vybavuje si. Odvážná konfrontace ale tehdy naštěstí zůstala bez následků. 

Prohlašovali o mně, že jsem agent

Období normalizace Jiří Svoboda prožil jako mladý student. Dokončil gymnázium a nastoupil na Vysokou školu zemědělskou. Během studia ale nebyl ve Svazu mládeže ani v komunistické straně, proto když v roce 1976 školu dokončil, v posudku se mu objevilo, že nepodporuje vedoucí úlohu strany. Kvůli tomu až do revoluce zastával středoškolské funkce, i když se mohl pyšnit titulem inženýra. 

Příležitost prokázat své schopnosti dostal až po sametové revoluci. Zapojil se do Občanského fóra a začal dělat místopředsedu národního výboru. Později přišla i kooptace do Rady okresního úřadu. Ještě před tím se ale musel vypořádat s křivým obviněním. „Asi jsem některým lidem zkřížil plány, protože o mně začali prohlašovat, že jsem agent StB. Skutečně našli mého jmenovce s titulem inženýra. Jiří Svoboda, 18. listopadu 1951, ale narozen v Děčíně. Učil tam na učilišti a oni se to snažili hodit na mně. Což jsem vyvrátil a následně jsem dostal omluvný dopis od federálního ministra vnitra Jána Langoše,“ vypráví. Podařilo se mu totiž najít příslušníka, který ho měl mít na starost. „Podepsal mi prohlášení, že mě nikdy neřídil a nikdy neviděl. S tím jsem šel na ministerstvo vnitra, protože když jsem tam přišel prvně, tak mě odbyli s tím, že se se mnou nebudou bavit, protože jsem podle nich agent a hotovo. Tak jsem dokázal, že nejsem,“ zakončuje vítězoslavně. Po krátkém působení v Radě z politiky odešel a začal soukromě podnikat. V porevolučních letech se díky svému koníčku setkal s řadou veteránů, účastnil se plesů RAF a dodnes (2024) je vášnivým sběratelem válečných artefaktů. V roce 2024 žil v Rakovníku.