The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Svoboda (* 1962)

• narozen 6. září 1962 v Hořicích Bohumile Svobodové, za svobodna Amanové, a Miroslavu Karlu Schmiedovi

• po válce byli u prarodičů v Novém Bydžově krátký čas ubytováni vojáci Rudé armády

• kvůli srpnové okupaci v roce 1968 započal školní docházku v Novém Bydžově, pokračoval v Plzni

• při studiích na střední průmyslové škole v Plzni přijal křesťanskou víru

• po sňatku s Libuší v roce 1981 se manželům narodili synové Štěpán, Josef a František

• pracoval jako sanitář ve fakultní nemocnici v Plzni, topič v hotelu Continental a v kovářství ve Stráži, osvětlovač v Komorním divadle, čerpač v podniku Vodní zdroje

• po pěti letech předstírání vředové choroby dvanácterníku získal modrou knížku

• provozoval malé domácí samizdatové vydavatelství, opisoval řadu samizdatových titulů

• den před 28. říjnem 1989 zatčen i s malými syny StB a vyslýchán, poté nadále sledován

• v roce 1989 se stal zakladatelem Občanského fóra Plzeň a Křesťansko-demokratické strany

• v 90. letech založil s Petrem Žižkou občanské sdružení Exodus a později i unikátní web Scriptum

• vystudoval teologii a sociální práce

• v době natáčení (2024) žil v Plzni

Příběh Miroslava Svobody je příběhem muže, který inspirován poctivou prací svého dědečka houževnatě kráčel totalitní dobou. Netoužil po vysokoškolské lavici ani po lukrativním zaměstnání. Vzhledem ke svému protikomunistickému smýšlení nechtěl, aby ho měli v hrsti. Načerpal zkušenosti z řady pro někoho podřadných zaměstnání a stal se významným šiřitelem samizdatových periodik. V roce 1989 byl zakladatelem Občanského fóra Plzeň a také Křesťansko-demokratické strany. Stojí za vznikem občanského sdružení Exodus a unikátního webu Scriptum.cz.

Místo Schmieda Svoboda

Miroslav Svoboda se narodil 6. září 1962 v Hořicích v Podkrkonoší Bohumile Svobodové, za svobodna Amanové, a Miroslavu Karlu Schmiedovi. Rodiče už v té době žili v Plzni, ale maminka zaměstnaná jako učitelka většinou trávila prázdniny u svých rodičů v Novém Bydžově. „A v Hořicích byla nejbližší porodnice,“ uvádí své vyprávění Miroslav Svoboda, kterému letní čas strávený u prarodičů dal hodně do vínku. „Hlavně od dědečka Bohumila Amana, kterému začátkem padesátých let sebrali téměř všechny stroje z kolářské dílny, na které nedávno splatil hypotéku, načež pracoval v komunále na těch samých strojích.“ Miroslav se od něj naučil přístupu k životu. Babička Anna Amanová, rozená Jirásková, pečovala o domácnost a malé hospodářství.

Tatínek Miroslav Karel Schmied pocházel z Chocně. Jeho tatínek Eduard Schmied byl voják, který byl občas převelen. Prarodiče po Miroslavově narození bydleli ve Stříbře. Začátkem padesátých let bylo vydáno nařízení, že se důstojníci Československé lidové armády mající německé příjmení musí přejmenovat. Dědeček Eduard si tak změnil příjmení „Schmied“ na „Svoboda“. Babička Marie Jitka Schmiedová, rozená Hajncová, i se synem, otcem Miroslava Svobody, si je změnili také. Před důchodem pracovala ve Stříbře v obchodě s oděvy a galanterií.

Rodiče ve vztahu k víře i totalitě

Miroslavův tatínek pracoval jako výzkumný pracovník na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni, která je dnes součástí Západočeské univerzity v Plzni. Maminka učila na základní škole matematiku a výtvarnou výchovu. Tatínek, stejně jako maminka, byl sice pokřtěný, ale Miroslava a jeho mladšího bratra Martina k víře nevedl. Maminka v sobě jádro víry měla, ale kvůli svému učitelskému povolání je v době totality upozadila. Praktikující křesťankou se stala až po pádu komunistického režimu. Sám Miroslav konvertoval ke katolictví v roce 1979 na střední škole, nezávisle na své rodině. Rodiče byli sportovně založení, seznámili se jako vodáci koncem padesátých let. Co se týče postoje vůči režimu, maminka pocházela z rodiny, která byla po únoru 1948 a v padesátých letech perzekvována, tudíž byla sama protikomunistického smýšlení. V komunistické straně ani jeden z rodičů nebyl, k tomu měli oba dosti daleko. „Tatínek ale dělal na škole například aspiranturu, jejíž součástí bylo i Vysoké učení marxismu-leninismu, tzv. VUML.“ Ani maminka neměla odvahu nebýt členkou Revolučního odborového hnutí a Svazu československo-sovětského přátelství.

Pod jednou střechou s vojáky Rudé armády

„Dědeček Eduard Schmied byl v rámci vládního vojska nasazen v Itálii. Po válce se vrátil a sloužil v armádě,“ říká Miroslav Svoboda. Dědečka z maminčiny strany se válka tolik nedotýkala, dál se věnoval kolářskému řemeslu. Po květnovém povstání opustila Nový Bydžov německá jednotka a až 10. května 1945[1] přijeli první vojáci Rudé armády. Pár se jich ubytovalo v domě Miroslavových prarodičů. Dlouho se ale nezdrželi a zamířili ku Praze. Prarodiče si na ně nestěžovali, chovali se slušně.

Dětství u Chvojkových lomů

Rodina bydlela v panelovém domě v Plzni na Slovanech. Miroslav zde vyrůstal spolu se svým o šest let mladším bratrem Martinem. Díky věkovému rozdílu měl každý trochu svůj svět. Více se sblížili až v dospělosti. Místem, kde si Miroslav s kamarády hrál, sportoval a chytal čolky, byly tehdejší Chvojkovy lomy. Prostředí protkané loužemi a pramínky bylo jako stvořené pro chlapeckou vynalézavost. Také rád hrával házenou a jezdil s rodiči a bratrem na Šumavu, kde společně lyžovali.

Léta studií v dramatické době

Dne 21. srpna 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jako každoročně trávil Miroslav prázdniny u prarodičů v Novém Bydžově. Chýlily se ke konci a on měl k 1. září nastoupit do první třídy. Rodiče se však v této dramatické době obávali přejezdu do Plzně, a tak školní docházku započal v Novém Bydžově. Po dvou měsících pokračoval ve školní docházce v Plzni. Bylo mu šest let, dodnes si ale pamatuje tanky proudící po Koterovské ulici a nápisy namířené proti okupantům. V Plzni měl možnost je vidět i po příjezdu z Nového Bydžova. Ve škole mu nejvíce šla matematika a český jazyk. Po základní škole nastoupil na střední průmyslovou školu v Plzni. V časech studií se zrodil a nadále prohluboval jeho vztah ke křesťanství. Dívka, kterou měl rád a která byla křesťankou, jej opustila. Protože si jí vážil, nezahořkl a začal se čím dál tím víc o křesťanství zajímat. Ochomýtal se kolem dominikánského kostela. „A tam v zadní lavici sedával takový hodně starý pán s hrozně silnými brýlemi v černém kabátě, který mě coby mladíka odchytl a začal se se mnou bavit, až to došlo k tomu, že jsem se tam nechal pokřtít.“ Miroslavovým kmotrem se tak stal Karel Chmelka, narozený v roce 1899, mezi válkami vyšší úředník na Podkarpatské Ukrajině.

Upálení Jana Palacha vnímal Miroslav Svoboda z pohledu lidského i křesťanského. Podle něj tato oběť rozhodně nebyla marná. Její síla se ukázala až postupem času. Dle jeho slov vyvrcholila při Palachově týdnu v lednu 1989, který odpůrcům totalitního režimu dodal na sebevědomí.

První známky života v nesvobodě

První, co Miroslavovi vyjevilo, že žije v nesvobodné době, byl osud dědečka Bohumila Amana, poctivého řemeslníka. Poté, co se vinou komunistického režimu musel rozloučit se svou živností koláře, pracoval v komunálních službách. Byť byl v zaměstnání terčem posměšků, byl nadále pracovitý a dobrého srdce. Tím inspiroval i Miroslava. Když se ještě na základní škole, kam chodil, zakládala pionýrská organizace, začal se utužovat jeho názor na komunistický režim. Busty a obrazy Lenina a Stalina v obývacím pokoji manželského páru pionýrských vedoucích mu otevřely oči. „Vím, že jsem k tomu získal takový odpor, že jsem se ubránil mírnému tlaku rodičů, abych se nevymykal a nějak tam jako chodil. Říkal jsem: ‚Ne, sem prostě chodit nebudu, protože ti lidi jsou hodně divní.‘“ Další obdobné střípky z mládí jej utvrzovaly v tom, že režim, ve kterém žije, je nesvobodný. Negativně na něj působila i samotná Plzeň, dle jeho slov hnusná, šedivá, škodovácká… Jednou na něj však v ulicích plných zanedbaných domů a padající omítky jako zjevení zapůsobil malý, jakoby zapomenutý lístek vyprávějící o historii plzeňského znaku. Snad byl součástí výstavy, kterou navštívil. Zaujalo ho to a od té doby si začal Plzně vážit. Když studoval na střední škole, byla jeho třída jediná, ve které nevznikla organizace Socialistického svazu mládeže.

Svatba, děti a ONV

Ve stejný rok, kdy se rodiče rozvedli, se Miroslav Svoboda oženil. Psal se rok 1981, když po dokončení střední školy pojal za manželku Libuši Táborskou. Poznali se v křesťanských kruzích. Pracovala jako úřednice na úřadu práce. Pro budoucí rodinu chtěl získat alespoň byt čtvrté kategorie. Dvakrát týdně se chodil ptát úředníků na obvodní národní výbor, aby je znechutil a oni mu vyhověli. To se také nakonec povedlo. Napřed získal jednu místnost, a jak se jim rodily děti a uvolňovaly se vedlejší místnosti, byt vlastními silami rozšířil a zrekonstruoval. Manželům se postupem času narodili synové Štěpán, Josef a František.

Šel jsem tam, odkud mě nemohli vyhodit

Za komunistického režimu neměl žádné vysněné povolání, protože věděl, že takové sny by byly jen marnost. Sledoval, jak jsou protirežimně smýšlející lidé vyhazováni z „lepších“ profesí, a tak si řekl, že nepůjde studovat ani dělat povolání, ve kterém by jej komunisté mohli, jak říká, „tahat za šos“. Lidé povyhazovaní z lepších pozic šli dělat podřadnější práci. „Řekl jsem si, že já to půjdu dělat rovnou.“ Po technicky zaměřené střední škole šel tedy pracovat jako sanitář na operační sály do Fakultní nemocnice v Plzni na Borech. Byť tu strávil jen jeden rok, zažil na sále takové chvíle, že jej to přimělo přemýšlet o životě zase z jiné stránky. V nemocnici poznal například významného neurochirurga a budoucího polistopadového primátora Plzně Zdeňka Mračka. „Už tenkrát to bylo v neurochirurgii jméno. Při operacích mu asistoval nějaký Novák, tuším, že tak se jmenoval. Byl to předseda KSČ ve fakultní nemocnici. A vím, že Zdeněk Mraček nebyl žádný příznivec bolševiků. Toho Nováka při operaci občas pěkně setřel. Novák, byť předseda KSČ, nemohl v tu chvíli nic, jen se potit a držet nějaký pean či svorku,“ vzpomíná Miroslav Svoboda, který pak zhruba od roku 1982 pracoval jako topič v hotelu Continental, načež vystřídal řadu dalších zaměstnání. Topiče dělal i v tiskárně Stráž, osvětlovače v Komorním divadle a čerpače v podniku Vodní zdroje. V posledně zmiňovaném zaměstnání se mu líbilo, po splnění pracovních povinností měl totiž hodně času na čtení. Bohaté zkušenosti mu však přinesly všechny jeho pracovní štace. A úmyslně si vybíral ty, ze kterých by ho nevyhodili. „Protože z topiče už není kam, to byla poslední instance. Dělal jsem to proto, abych soudruhům rovnou vyrazil pár karet z ruky.“

Poctivě odpracovaná modrá knížka

Ve stylu hesla „modrá knížka nesmí chybět v knihovně žádného intelektuála“ přemýšlel, jak se vyhnout povinné základní službě v komunistické armádě. Jeho kamarádi se snažili získat modrou knížku „na hlavu“, on však chtěl něco originálnějšího. S pomocí kamaráda Štěpána Pětrovského, chemika samouka, vsadili kvůli proměnlivým příznakům na vředovou chorobu dvanácterníku. Měl tak sníst v určité době před rentgenem jednu čočku. Když ji v noci marně hledal ve spíži, málem se mu zhroutil svět… Vzal tudíž zavděk fazolkou a druhý den už lékařům líčil nastudované příznaky. Na obyčejném rentgenu vše klaplo, následovala ale řada rafinovanějších vyšetření. Začal tak jíst nalačno feferonky, což také přineslo úspěch. Obdobná vyšetření podstupoval asi čtyři roky. Jako ženatý muž a otec syna musel pak znovu předstoupit před odvodní komisi. „Když mi komise řekla, že mám zítra v sedm ráno nastoupit do vojenské nemocnice, tak jsem řekl, že to nepůjde. Oni vůbec poprvé zvedli hlavu od těch papírů a řekli: ‚Prosím?‘“ Vysvětlil jim, že musí hlídat dítě, protože manželka je v porodnici. „Málem jim spadla brada, protože nebyli zvyklí, že by ti odvádění měli děti. Nakonec to odložili a prostřední syn Josef mě tak zachránil od pobytu v nemocnici,“ říká s úsměvem Miroslav Svoboda. Po pěti letech tak konečně získal modrou knížku.

Výrobna samizdatů

Miroslav Svoboda již v době studií na střední škole postupně navazoval kontakty s disentem. Z Prahy si vozil různé časopisy, které rád četl, například Střední Evropu, Kritický sborník, Informace o Chartě 77 nebo Informace o církvi. Některé i dál opisoval a distribuoval. Sám pro samizdat opisoval básnické texty zakázaných autorů, jako například Jana Zahradníčka či Jana Skácela. S kamarády se vrhli i do většího projektu, když opsali na psacím stroji s dvanácti průklepy obsáhlé dílo Indická filosofie od Egona Bondyho, což bylo hlavně kvůli terminologii dost náročné. Hodně se s kamarádem Ladislavem Pohořelým, který text diktoval, nasmáli. Všechny opisy vznikaly u Miroslava Svobody doma v malém improvizovaném vydavatelství. Sám knihy ořezával i vázal. S Ladislavem Vyskočilem vydali „mokrou“ fotografickou cestou třísvazkové dílo Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag o počtu 1 726 stran. Vznikly tři přefocené „výtisky“, které dali kolovat do světa a které se dodnes neobjevily. S kamarády kumštýři také vydával kulturní sborník Co je, který neunikl pozornosti StB. „Ale tam se rozhodli to nerozprášit. Byla to spíše záležitost kulturní než opoziční.“ Rozmnožovali i další materiály z Prahy. Miroslav Svoboda občas také psal texty pro plzeňské samizdatové periodikum Pevná hráz, k němuž Vladimír Líbal kreslil obálky, zatímco bratr Martin Svoboda s Janem Rampichem výtisky množili. Opisovali také práce Václava Černého a různé politologické a křesťanské texty. Se Štěpánem Pětrovským, Zuzanou Debřičkovou a dalšími překládali z němčiny a polštiny. Opisovala se i řada petic a příležitostných textů. S bratrem Martinem oba podepsali, množili a šířili petici Několik vět.

Jak indiánský chlapec Tatanka zahnal strach z StB

Miroslav Svoboda byl členem politicky profilovaného Hnutí za občanskou svobodu. Když vznikl Západočeský koordinační výbor Hnutí za občanskou svobodu, jeho členy byli vedle něj i Jiří Šašek, Jaroslav Cuhra a další. Všichni se scházeli zejména u Jiřího Šaška, besedy byly někdy spojené s přednáškou. „Když byly v Krušných horách brigády na sázení stromů, na večer se tam pozval někdo z disidentů na besedu,“ říká Miroslav Svoboda. Po bytech probíhaly i duchovně-vzdělávací kurzy.

Koncem 80. let psal některé texty do plzeňského samizdatového časopisu Pevná hráz a také pomáhal s jeho distribucí. „To už byla jasně formulovaná politická opozice[2], ne jako trampské nebo kulturní časopisy.“ O všech jeho aktivitách věděla StB a pravidelně si ho zvala na výslechy. Nevzpomíná na ně jako na něco drastického. Zlom ale přišel den před 28. říjnem 1989. Tehdy se dělal zátah na významnější plzeňské aktéry, kteří mohli mít co dočinění s demonstrací chystanou k výročí okupace. Příslušníci StB zatkli Miroslava Svobodu i s jeho dvěma malými dětmi, třetí bylo s manželkou. Pětiletý Josef a tříletý František tak museli výslech absolvovat s ním. Tíha atmosféry na ně dolehla a v aule Krajské správy StB na dnešním Anglickém nábřeží seděli celí uplakaní. Pak si ale jejich tatínek vzpomněl na příběh o indiánském chlapci Tatankovi, který si nedávno četli v samizdatu Večerníček[3]. Byl to příběh o strastech, trpělivosti a zasloužené odměně. Vysvětlil ho staršímu Josefovi v návaznosti na to, co právě prožívali. Ten pochopil a pookřál – rázem po něm i jeho mladší bratr. „A od té chvíle byli ti kluci skvělí.“ Výslech proběhl prakticky v poklidu, nic z Miroslava Svobody nedostali, natož, aby něco podepsal. Se syny ho odvezli zpátky před dům[4]. StB se ale nezbavil, čas od času si ho zvala na výslechy. „Bylo třeba nehrát tu jejich hru. Prostě ‚odmítám vypovídat‘ a cokoliv podepsat. Sice ten výslech trvá déle, ale člověk má čistý stůl,“ říká Miroslav Svoboda.

Sametová revoluce ve stínu manželské krize

Miroslav Svoboda nevěřil, že komunistický režim padne. „Západočeský kraj, to byla pevná hráz socialismu a míru. Tady to bylo kovanější než jinde. Spolu s Jihočeským krajem to byl jediný kraj, který sousedil se Západem, proto si tady na to dávali obzvlášť pozor,“ říká pamětník. Se skrytou nadějí se účastnil plzeňských demonstrací v listopadu roku 1989. „Velký zlom byl, když se na náměstí Republiky Josefu Bernardovi a dalším povedlo přivést škodováky. Tím už bylo jasné, že v Plzni není síly, která by tomu nějak zabránila.“ Sám má tyto události trochu v oparu, jelikož několik měsíců předtím mu manželka oznámila, že se chce rozvést. Zavalen manželskými problémy se však z centra dění nevzdálil zcela. Na schůzkách v Pivovarském muzeu v listopadu 1989 spoluzakládal plzeňské Občanské fórum a také Křesťansko-demokratickou stranu o měsíc později. V letech 1990–1992 byl jejím místopředsedou. Nabídku prvního místa na sněmovní kandidátce ale kvůli zmíněným problémům nepřijal. Nadále působil v různých funkcích až do zániku KDS v březnu 1996. Od roku 1997 je členem KDU-ČSL. V roce 2022 se stal držitelem Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje[5], stejně tak později i jeho bratr.

Občanské sdružení Exodus

Miroslav Svoboda spolu s Petrem Žižkou, bývalým spolužákem ze střední školy, založil v devadesátých letech občanské sdružení Exodus, které vybudovalo ve Třemošné Dům Exodus, který pak dlouhodobě řídil a působí v něm dodnes. V něm zapojují zdravotně postižené osoby do společnosti a připravují je na co nejsamostatnější život. „Jsme solidární s lidmi s postižením, počítáme však s osobností každého z nich a vycházíme z toho, že jsou si své věci schopni zařídit sami, vytvoříme-li jim k tomu podmínky.“[6] V Domě Exodus provozují odlehčovací službu, sociální rehabilitaci, centrum denních služeb a různé zájmové a kulturní aktivity. Zdravotně postiženým nabízejí práci ve dvou chráněných dílnách, keramické a digitalizační. V Plzni mají ještě sociálně terapeutickou dílnu a krámek se svými výrobky.

Unikátní web Scriptum.cz

Miroslavu Svobodovi se podařilo své občanské aktivity přenést a rozvinout i po roce 1989. Napadlo jej totiž, že by bylo možné s pomocí postižených klientů digitalizovat prakticky nedostupné české exilové a samizdatové časopisy. Vznikla tak chráněná digitalizační dílna Exodus[7], která stojí za vznikem unikátního webu Scriptum.cz. Ten nekomerčně zpřístupňuje přes čtyři sta titulů periodik, například kompletní časopis Svědectví, Studie, Nový život, Vokno či Pevná hráz. Kromě pražské knihovny Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda je jediným místem, kde jsou tyto dokumenty veřejně dostupné. Ty mají navíc status UNESCO Memory of the World, které má v České republice jen sedm dalších sbírek (například středověké či Janáčkovy rukopisy)[8].

Na cestě

Zřejmě kvůli pracovnímu vytížení se první Miroslavovo manželství v osmdesátých letech rozpadlo, ačkoliv se tomu usilovně bránil. V devadesátých letech se seznámil s Petrou Masopustovou. Ke třem Miroslavovým synům z prvního manželství přibyla v roce 2002 jejich dcera Marie Anna. Nevzali se, jejich vztah trval zhruba do roku 2012. Miroslav Svoboda, který se už na prahu dospělosti zajímal o křesťanství, v pozdějších letech vystudoval nejprve teologii a pak sociální práci. V současné době se stále naplno věnuje práci ve sdružení Exodus, která je pro něj současně posláním. V době natáčení v roce 2024 žil v Plzni.

[1] https://www.novybydzov.cz/75-vyroci-osvobozeni/d-23272

[2] „Nechceme nadávat či pomlouvat, odmítáme nálepky jako ‚protistátní‘ nebo ‚protisocialistické‘, chceme pouze věcně a co možná nejpravdivěji informovat o dění kolem nás, o kterém se čtenář dovídá většinou zkresleně anebo vůbec ne. Berme to i jako pokus odstranit další cihlu z oněch ‚pevných hrází‘, kterými jsme již po léta obklopeni.“ Na jeho podobě se podílela skupina mladých Plzeňáků kolem Charty 77, Demokratické iniciativy a dalších – Jan Rampich, Martin Svoboda, Vladimír Líbal, Ladislav Vyskočil, Jan Jelínek, Ivan Jáchim. Přispívali do něj i další autoři, např. Jiří Šašek, Jaromír Mergl, Miroslav Svoboda, František Řezáč, Viola Procházková a další. Pevná hráz se zabývá zejména konkrétními občanskými aktivitami na Plzeňsku a solidaritou s vězněnými. (https://scriptum.cz/cs/periodika/pevna-hraz)

[3] https://files.scriptum.cz/scriptum/edice-oty-madra/vecernicek_duch-a-zivot_1987.pdf - s. 23n

[4] https://www.zelezna-ruda.cz/muruda/user/deska/prosinec2-09.pdf - s. 15n

[5] „V předvečer oslav 17. listopadu poprvé hejtman Josef Bernard předal Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje pětici osobností. Jiřina Fuchsová, Vladimír Líbal, Jiří Světlík, Miroslav Svoboda a Stanislav Šmic dnes v Měšťanské besedě v Plzni převzali z rukou hejtmana Josefa Bernarda pamětní list a Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje. Ocenění předával hejtman společně s normalizačním disidentem a signatářem Charty 77 Petrem Uhlem a novinářkou Petrou Procházkovou.“ (https://plzensky-kraj.cz/clanek/pet-osobnosti-ziskalo-cestnou-plaketu-hejtmana-plzenskeho-kraje-za-odvazne-obcanske-postoje)

[6] https://dvojka.rozhlas.cz/vychodiska-miroslava-svobody-7502288

[7] https://www.exodus.cz/digitalizace

[8] https://scriptum.cz/cs/stranky/sbirka-ceskeho-a-slovenskeho-samizdatu-pamet-sveta-unesco