„Do žádného diagnosťáku jsme nejeli, jeli jsme normálně na [dnešní Anglické] nábřeží do Krajské správy [StB], tenkrát nově postavené. Tam nás posadili do té auly… Já nevím, jak vypadá dneska, už jsem tam dlouho nebyl, ale tenkrát byla hrozně hnusná a ponurá. Byly tam takové obrovské ruské koženkové sedačky, tmavý mramor, bronzový Dzeržinskij na stěně s tím heslem ‚[chladná hlava], planoucí srdce, čisté ruce‘ a ještě něco, prostě jedna lež na druhou. A do tutoho nás tam posadili a teď se někde nahoře v tom pátém patře asi radili [o tom], co s námi mají dělat, protože ty děti neměli kam strčit. Do diagnosťáku, to jim asi přišlo moc, nevím… No, a ti kluci, jak jsme tam seděli po těch divných zážitkách s těmi fízly předtím a teď, [jak] nás posadili do toho hnusu tam, tak byli takoví ubrečení a blbě to nesli…“
„O modrou [knížku] jsme se snažili všichni. Většina mých kamarádů to dělala ‚na hlavu‘, to se dalo nasimulovat nejsnáz. A já nevím proč, asi z nějakých masochistických důvodů, jsem si řekl, že když to dělají všichni na hlavu, tak já si vymyslím něco jiného. Prostě že nebudu dělat to, co dělají všichni. A s kamarádem jsme vymysleli vředovou chorobu dvanácterníku, což je choroba taková, která chvíli je a chvíli není. To když tam na tom rentgenu přímo není něco vidět, tak to neznamená, že ji nemáte. Na jaře to je a na podzim to není. Taková je různě měňavá. A tenhle charakter se nám právě zdál jako dobrý na tento účel. Když jsem jim to oznámil, věděl jsem, že půjdu druhý den na rentgen. Tak jsme s tím kamarádem Štěpánem vymysleli, že mám sníst čočku. Vymysleli jsme, jak dlouho před tím rentgenem, aby byla právě v tom dvanácterníku, a ne někde jinde. Asi čtyři hodiny před nebo něco takového. Tak jsem v noci ty čtyři hodiny nebo pět předtím vstal – to jsem ještě bydlel u rodičů – a šel jsem do kuchyně, že vezmu jednu čočku, zapiju ji vodou a zase půjdu spát. No, ale já jsem tu čočku nenašel, ona tam prostě ve špajzu nebyla. Tak jsem si říkal: ‚A co teď?‘ Teď se mi skoro hroutil svět. Říkal jsem si: ‚Celá konstrukce padá, protože tady není čočka…‘ Tak jsem tam pak našel nějaké fazolky. Ale fazolka byla větší než čočka. Říkal jsem si, že je to asi lepší takhle než nic. Tak jsem spolkl fazolku, zapil jsem to a šel jsem spát. Pak jsem jim tam druhý den líčil ty příznaky, co jsem měl nastudované.“
„Třeba si pamatuju, že někde na té základní škole vznikala pionýrská organizace, tak nás představili nějakým dvěma mladým lidem, manželům, že to budou jako naši vedoucí. Tihle dva mladí nás vzali do svého bytu v paneláku blízko školy. A to nevím, kolik mi mohlo být, nějaká druhá, třetí třída… V kolika se vstupovalo do Pionýra, [to] už si nepamatuju. Ale pamatuju si, že nás prostě vzali do obýváku a že opravdu měli na té obývací stěně busty Lenina a takovéhle obrazy, což už vůbec běžné nebylo. To jsem už tenkrát věděl. Takovou výzdobu a takové artefakty mít v obýváku nebylo obvyklé. Vím, že jsem kvůli tomu k tomu získal až takový odpor, že jsem se i ubránil velmi mírnému, musím říct, tlaku rodičů, abych se nevymykal a nějak tam jako chodil. Tak jsem říkal: ‚Ne, sem prostě chodit nebudu, protože ty lidi jsou hodně divní.‘“
Miroslav Svoboda se narodil 6. září 1962 v Hořicích Bohumile Svobodové, za svobodna Amanové, a Miroslavu Karlu Schmiedovi, kteří žili v Plzni. Tatínek pracoval jako výzkumný pracovník na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni, maminka učila na základní škole matematiku a výtvarnou výchovu. Po válce byli u prarodičů v Novém Bydžově krátký čas ubytováni vojáci Rudé armády. Miroslav Svoboda započal kvůli srpnové okupaci v roce 1968 školní docházku v Novém Bydžově, pokračoval v Plzni. Při studiích na střední průmyslové škole v Plzni přijal křesťanskou víru. Po sňatku s Libuší Táborskou v roce 1981 se manželům narodili synové Štěpán, Josef a František. Pracoval jako sanitář ve fakultní nemocnici v Plzni, topič v hotelu Continental a v kovářství ve Stráži, osvětlovač v Komorním divadle či čerpač v podniku Vodní zdroje. Po pěti letech předstírání vředové choroby dvanácterníku získal modrou knížku. Provozoval malé domácí samizdatové vydavatelství, opisoval řadu samizdatových titulů. Den před 28. říjnem 1989 byl zatčen i s malými syny příslušníky StB a vyslýchán, poté nadále sledován. V roce 1989 se stal zakladatelem Občanského fóra Plzeň a Křesťansko-demokratické strany. V 90. letech založil s Petrem Žižkou občanské sdružení Exodus a později i unikátní web Scriptum. Vystudoval teologii a sociální práce. V době natáčení (2024) žil v Plzni.
