The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Svoboda (* 1956)

• narodil se 15. března 1956 v Praze

• otec Jaroslav Svoboda byl vyučený zámečník, pracoval v holešovické tiskárně cenin

• roku 1961 se rodiče rozvedli, matka se odstěhovala z Prahy

• v době druhé obnovy Junáka členem 18. oddílu vodních skautů

• 25. ledna 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha, zachycen na slavném snímku Miloně Novotného

• po zákazu Junáka pokračoval ve vodácké činnosti pod TJ Sparta a později v oddílu Zlatá kotva

• vyučil se tiskařem

• 1976–1978 vojenská služba v Napajedlích

• 1978–1982 vystudoval střední grafickou školu v Hellichově ulici

• 1978 se oženil, má dvě děti

• do roku 1991 pracoval v holešovické tiskárně cenin

• 1991–2005 se věnoval samostatnému podnikání jako tiskař

• 2005–2019 pracoval v tiskárně ve Vestci

• 2019 členové Junáka odhalili jeho totožnost coby „chlapce z fotografie“ 

Vladimír Svoboda se jako chlapec se svým otcem a bratrem zúčastnil shromáždění v den pohřbu Jana Palacha. Ve chvíli, kdy okolo něj procházel pohřební průvod s rakví, doprovázenou státními vlajkami, zvedl ruku ve skautském pozdravu. Právě v tomto okamžiku ho zachytil fotograf Miloň Novotný. Vznikl legendární snímek, který i po letech zprostředkuje emoce onoho tíživého dne: smutek, ale také pocit sounáležitosti napříč generacemi. 

Vladimír Svoboda se narodil v Praze 15. března 1956. Jeho otec Jaroslav Svoboda pocházel z rodu pražských živnostníků. Pradědeček vlastnil zelinářství v Karlíně, dědeček byl cukrář, prastrýc Václav Svoboda měl zámečnickou firmu na Těšnově. U něj se Jaroslav Svoboda vyučil zámečníkem a po znárodnění rodinného podniku pracoval v holešovické tiskárně známek a cenin. 

Rodina matky Evy Dobiášové během tří generací několikrát zažila vyhnání z domova. Její předkové, původem z Kuřimi, za Rakouska-Uherska odešli za prací do Vídně, kde se narodil její otec. „Když skončila první světová válka, řekli jim, že jestli se chtějí stát Rakušany, ať tam zůstanou, ale jestli chtějí být Čechy, ať odejdou,“ vypráví Vladimír Svoboda. Rodina přesídlila na Slovensko do Nových Zámků, kde žila do roku 1938. Po mnichovské dohodě se historie opakovala a Dobiášovi museli Slovensko opustit. „Odcházeli dost nakvap, a když se babička na poslední chvíli ještě z nádraží pro něco vrátila, jejich domek byl už vyrabovaný.“ 

Vladimírovy lapálie 

Vladimír vyrůstal s o dva roky starším bratrem Jaromírem. Domnívá se, že jejich křestní jména odrážejí vděčnost generace jejich rodičů za to, že skončila válka – mír v té době ještě nebyl samozřejmostí. Narodila se jim ještě nejmladší sestra, ale když bylo Vladimírovi pět let, rodiče se rozvedli a matka se i s dcerkou odstěhovala do Třeboně. V nadcházejících letech ji téměř nevídal. Jaroslav Svoboda se znovu oženil, jeho nová manželka byla jen o 13 let starší než Vladimír. Z druhého otcova manželství se roku 1965 narodila nejmladší sestra. 

„Náš táta se podobal postavě, kterou hraje Jiří Kodet ve filmu Pelíšky: nadával na komunisty, často i hodně nahlas,“ popisuje Vladimír Svoboda otcovy politické postoje. „Často měl problémy, protože si někde pustil pusu na špacír, a v práci ho kvůli tomu často volali na kobereček.“ Otec také ctil ideály skautingu, na jedné z fotografií z dětství je malý Vladimír zachycen, jak zapaluje svíčku u hrobu Antonína Svojsíka. 

Svobodovi žili nejdříve v Holešovicích, po rozvodu rodičů se přestěhovali na Letnou. Vladimír i jeho bratr prožívali klukovská dobrodružství ve Stromovce a v holešovickém přístavu. Roku 1962 nastoupil do školy na Dimitrovově (nyní Ortenově) náměstí. Patřil spíše k horším žákům, který stále hledal příležitosti k drobným lumpárnám. K jedné z nich došlo ve třetí třídě, když děti měly skládat pionýrský slib: „Těsně před šátkováním jsem se popral, skutáleli jsme se ze stupínku a ten druhý kluk si rozbil hlavu. Dostal jsem poznámku a na šátkování mě nevzali. Ale za dva měsíce si mě zavolali do ředitelny a řekli: ‘Tady máš šátek a dělej dobrotu.’“ 

Oddíl neměl nic, jenom nadšení

Otcovým kolegou v tiskárně byl Jiří Neuer, který se s bratrem Petrem Neuerem v druhé polovině 60. let zapojil do obnovy skautingu a znovu založili 18. oddíl vodních skautů, jehož členy byli jako chlapci. Došlo k tomu zřejmě ještě před oficiální obnovou Junáka, Vladimír Svoboda uvádí, že první schůzku měli už v roce 1966. 

„Když to začínalo, oddíl nic neměl. Jenom nadšení. Na první schůzce jsme se sešli na navigaci u Čechova mostu,“ vzpomíná. Nejprve se scházeli ve školní třídě v Masné ulici, později v agitačním středisku v Máchově ulici na Vinohradech. Nakonec došlo k dohodě s 16. oddílem vodních skautů a 18. oddíl sdílel jejich klubovnu na náplavce pod mostem Legií. 

Vladimír Svoboda, který dostal skautskou přezdívku Zavináč, vzpomíná na schůzky, víkendové výpravy a skautské tábory: první se konal v Nižboru, později tábořili na ostrově na Lipně u Černé v Pošumaví. „Bylo to spartánské, ne jako dnes, kdy si můžete pořídit špičkové vybavení. V zimě jsme na výpravy chodili v holínkách, do kterých nám táta udělal onuce. Tepláky, kulicha a šlo se. Na táboře jsme dělali kliky ve studené vodě v potoce, abychom se zocelili.“ Na prvním táboře skládal Vladimír nováčkovskou zkoušku, na druhém již složil skautský slib. 

Osudový moment na Palachově pohřbu

O prázdninách roku 1968, kdy měl Vladimír za sebou šestou třídu, došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Vzbudila mě nevlastní matka, která v šíleném záchvatu běhala po bytě a volala: ,Co s námi bude?’ Táta se ji samozřejmě snažil uklidňovat,“ vzpomíná na 21. srpen 1968. Společně s otcem vyrazili do Holešovic za babičkou, kterou našli ve frontě před obchodem: tak jako mnoho lidí si po zkušenostech z druhé světové války chtěla udělat zásoby. „Kolem projížděla nekonečná kolona tanků, otec stál na kraji silnice a plival na ně.“ V dalších dnech doma Vladimír vídal štosy protiokupačních letáčků, které otec zřejmě tiskl v tiskárně a dále distribuoval. Vladimír si není vědom toho, že by jeho otec se svou manželkou zvažovali emigraci, ale když tiskárna před Vánoci 1968 uspořádala nákupní zájezd do Vídně, mnoho zaměstnanců v Rakousku zůstalo a jejich sedadla na zpáteční cestě byla prázdná. 

V lednu 1969 otřásla zemí zpráva o sebeupálení Jana Palacha. „Byl to samozřejmě otřes, který zasáhl celou společnost,“ říká Vladimír Svoboda. „I my jako děti jsme vnímali, že se stalo něco závažného, ačkoli dosah té věci jsme nedokázali pochopit.“ 

25. ledna 1969 vzal Jaroslav Svoboda oba své syny do pohřebního průvodu k uctění Palachovy památky. S mnoha dalšími lidmi čekali v Břehové ulici na Starém Městě, až průvod půjde okolo. Vladimír se dostal do první řady přihlížejících. „Někdo volal: ‘Už jdou, už jdou!’ Najednou se objevil ten pohřební průvod. Nesli v něm státní vlajky a jako skaut jsem musel státní symboly zdravit. Takže jsem zvedl ruku k pozdravu.“ Jedním z mnoha fotografů, kteří průvod dokumentovali, byl i Miloň Novotný, který právě v té chvíli Vladimíra s okolostojícími lidmi vyfotografoval. Snímek se objevil v časopisu Fotografie, v časopisu Junák, ale i v Literárních listech, v Květech a některých západních časopisech. 

„Bohužel to nedopadlo, jak si Jan Palach asi představoval. Podařilo se mu vyburcovat lidi jen na chvilku, brzy podlehli letargii a začali se vracet k běžnému životu.“ 

Ze skautů se měli stát partyzáni

Nastupující normalizace zasáhla Vladimírovi do života především tím, že v září 1970 byla zakázána činnost Junáka: „To byla šílená rána, s tím se člověk těžko vyrovnával. Skaut byl můj ideál a myslel jsem si, že do něj budu chodit věčně.“ Jeho oddíl ještě chvíli fungoval pod záštitou vodáckého oddílu Tělovýchovné jednoty Sparta, ale v roce 1971 definitivně skončil. 

Na jeho činnost navázal vodácký oddíl Zlatá kotva, který založil major Rokoský pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM). „Pořád jsem měl skautský kroj a na tábory jsem v něm jezdil, jenom na nástupy jsme měli jiné šátky v námořnickém stylu,“ říká Vladimír Svoboda. Aby vyhověl ideologickým požadavkům SSM, vytvářel major Rokoský dokumentaci o zřejmě fiktivních akcích, které se nikdy nekonaly, například „partyzánských“ výpravách. 

V roce 1971 Vladimír ukončil základní školu a nastoupil do učení na tiskaře. Po vyučení měl zájem dále studovat na střední grafické škole v Hellichově ulici, ale nepřijali ho a místo toho dostal povolávací rozkaz. Nepomohla mu ani srdeční vada, o které ho lékaři ujišťovali, že je dostatečným důvodem pro zproštění vojenské služby. 

Absolvoval nejprve poddůstojnickou školu pro spojaře v Prostějově, poté sloužil u útvaru v Náměšti, kde mladí vojáci zažívali tvrdou šikanu ze strany mazáků. 

Nestraník, tudíž nespolehlivý

Po návratu z vojny roku 1978 se Vladimír Svoboda oženil. I nadále pracoval v tiskárně a přihlásil se ke studiu na grafické škole. Organizace Komunistické strany Československa (KSČ) v podniku to samozřejmě využila jako záminku k nátlaku na vstup do strany: „Hned přiběhli soudruzi, že kdybych jim to podepsal, na tu školu se určitě dostanu. Samozřejmě neuspěli.“ 

Na školu ho přijali a po jejím absolvování chtěl z tiskárny odejít. Aby si ho udrželi, nabídli mu pozici mistra. Nabídka byla znovu spojena s tlakem na vstup do KSČ, a když Vladimír Svoboda opět odmítl, dostal zástupce z řad komunistů, který ho měl kontrolovat. Dostával na srozuměnou, že je považován za „nespolehlivého“. Stejně jako dřív jeho otec, i Vladimír tu a tam otevřeně kritizoval poměry v tiskárně: „Poukázal jsem například na to, jak je možné, že komunisti schůzují v pracovní době a mají to proplacené.“ 

O protirežimní opozici se nezajímal a neposlouchal ani zahraniční rozhlasové stanice, ale velmi ho ovlivnila četba knihy Doznání od Artura Londona, odhalující pozadí politických procesů 50. let. 

Své dvě děti, narozené v letech 1980 a 1982, přihlásil do turistických oddílů mládeže, jež v té době byly režimem akceptovanou náhradou za skautské oddíly. 

Odmítl zamknout továrnu před studenty

Masové demonstrace po 17. listopadu 1989 přivítal Vladimír Svoboda s nadšením, sám se jich však většinou neúčastnil, protože pracoval na odpoledních směnách v tiskárně. Jednou večer během těchto dnů mu do práce zavolal předseda základní organizace KSČ a přikázal mu dohlédnout na to, ať vrátný tiskárnu zamkne a nikoho nepouští dovnitř: „Máme informaci, že po fabrikách chodí studenti a verbují lidi na nějaké akce.“ 

„Kdyby mi to přikázal můj nadřízený, tak ho poslechnu,“ odpověděl Vladimír Svoboda. „Ale když mi to říkáš ty jako předseda partaje, vůbec mě to nezajímá.“ Příkaz tedy nesplnil, očekávaní studenti však nedorazili.

Obnovu Junáka na konci roku 1989 Vladimír Svoboda sledoval jen zpovzdálí, nechtěl se pouštět do sporů mezi skauty, kteří se po zákazu Junáka zapojili pod hlavičkou Pionýra, a těmi, kteří to odmítli. Neměl už ambice ve skautingu působit, jeho děti však z turistických oddílů přestoupily do Junáka. 

V roce 1991 dal v tiskárně výpověď a otevřel si vlastní tiskárnu v Bubenči, kterou provozoval do roku 2005. Těžký ekonomický zásah mu způsobily povodně, které tiskárnu vyplavily, podařilo se mu však ukončit činnost bez dluhů. Ještě 14 let potom byl zaměstnán v tiskárně ve Vestci. 

Druhý život slavného snímku

V roce 2009 při procházce na Václavském náměstí zahlédl Vladimír Svoboda za výlohou knihkupectví svou dávnou fotografii z Palachova pohřbu. Byla na obálce knihy Jan Palach od historika Petra Blažka. Snímek, na který on sám v té době dávno zapomněl, znovu začal žít svým vlastním životem. O deset let později, když se blížilo další výročí smrti Jana Palacha, se o něj začali zajímat členové Skautského institutu. Rozhodli se začít pátrat po identitě chlapce na fotografii, dali inzeráty do novin, zveřejnili snímek na internetu. Několik známých Vladimíra Svobody jim pomohlo navázat kontakt a skauti o něm zveřejnili reportáž na svém webu. 

Vladimír Svoboda byl tehdy poněkud zaskočen reakcemi mladších lidí na sociálních sítích: „Psali tam, že jsem asi dávno mrtvý, nebo že jsem někde v domově důchodců.“ 

Jeho rodina však zachovala věrnost skautské tradici: členy skautských oddílů jsou nyní už i jeho vnoučata.