RNDr. Vlasta Svobodová

„On byl pozvaný na techniku, aby přednášel. Tenkrát se zřídil nový obor. Jmenovalo se to branná výchova. A bylo to považované za velmi důležité, protože bylo po válce. My jsme se ve válce nebránili. Takže se mělo ukázat, jak se má člověk chovat, když je ohrožený. Otec si připravil přednášku. První byla 30. ledna 1946. Bylo to pro stavaře, první ročník. Bylo to v kině Metro, protože jinak nebyly žádné prostory ještě vhodné. Byla tam jednak celá generalita, jednak technická věrchuška – rektor, děkani, a ta přednáška byla strašně úspěšná. Otec mluvil o tom, že se musíme bránit, když je kolem nás nebezpečí, že nesmíme předstírat, že se nás to netýká, že musíme být připraveni k obraně, že musíme bojovat za svobodu. Citoval i Masaryka, že musíme bojovat i železem, že nesmíme připustit, aby nás vedli méněcenní lidé. A že inteligence má obrovskou zodpovědnost a že má vést národ. A já jsem si tu přednášku přečetla. Dneska kdyby se ten jazyk zmodernizoval, tak by to mohlo být klidně v kterýchkoli novinách na první stránce.“

„Ale já jsem tam, na tom Mírově, ho [tatínka] navštívila. Tak mám takový zážitek, protože jsem ještě nebyla školačka. Kolik mi mohlo být? Tak čtyři pět. Zážitek, jak se blížíme k tomu Mírovu. A to byl hrad pro mě, protože žila jsem v Ivančicích, tam není ani zámek. Takže jsem nic takového neznala, takovou stavbu. A ten Mírov, to je obrovský hrad, černokněžnický. Ale já jsem se teda nebála, já jsem byla odmalička taková dost otrlá. A ukázalo se pak, že to je moje podstatná vlastnost. A je to velká výhoda, že se nebojím. Takže jsme přišli do takové místnosti, jsme byli vpuštěni, holé, nebylo tam nic. Jenom dveře vzadu, v zadní stěně, a mříž. Ale jenom taková dřevěná. Pak se ty dveře otevřely a vyběhl člověk, úplně šedivé vlasy, přeskočil tu mříž a vzal mě o náruče. A já – mně se to nelíbilo. Já jsem se styděla. Já už jsem byla velká, aby mě někdo choval. A maminka mně napovídala: 'Dej mu to do pusy.' Dala mi nějaké vitamíny. 'Dej mu to do pusy.' Tak jsem mu to dala do pusy, cizímu chlapovi, že. Samozřejmě že mě musel pustit, to bylo nepřípustné. Tak jsme tam chvilku byli. Ale já jsem si vůbec nepřipustila, že je to tatínek. Pro mě to byl cizí člověk, který si tam s maminkou povídal a dost smutně, že. No a pak ho zahnali zase zpátky.“