„Moje sestra už byla nemocná, ale měla konzervu s jablečným kompotem. To bylo něco… A říká mi, ať jdu ven a chytnu nějakého anglického vojáka, aby nám konzervu otevřel. Vyšla jsem ven a chytla vojáka a německy mu povídám, jestli by nám neotevřel konzervu. A on se mě německy ptal, odkud jsem. Tak jsem říkala, že z Podkarpatské Rusi. A on, že kde to je? Tak říkám, že v Československu. A on mi česky odpověděl: ,To nemůžeš mluvit česky!‘ Byl to Čech a anglický major. Otevřel mi konzervu a zastavil džíp s vojákem a že mě má odvézt do nemocnice. Já měla na sobě pořád papírové obvazy. A ten voják mě vozil po všech čertech, ale nikde mě nechtěli. Nakonec mě vrazili do karantény pro tyfusáky a já neměla tyfus, ale oni mi nevěřili. Tu první noc, co jsem tam byla, vedle mě na pokoji umíraly kamarádky z Užhorodu a já zůstala živá…“
„Mengelemu jsem prošla třikrát rukama. Byla jsem tenkrát mlaďounká a on na práci hledal mladé dívky. Musely mít dobré oči, protože to, co jsme dělaly, byly takové tenké drátky do leteckých lamp. Mengele dělal selekci, jak vlaky přijížděly, tak lidé vystupovali. Jak se mu kdo líbil, tak toho někam zařadil. Naši maminku odstrčil rovnou na špatnou stranu. A moji sestru také, ale uslyšel, jak volá mami, tak ji vrátil k nám, že byla mladá a na práci dobrá. Já jsem selekcí prošla třikrát. Jednou když jsem přijela do Osvětimi, podruhé když nás vybírali na práci a potřetí před tím než jsme jely do Německa na práci do továrny. Ještě zjišťoval, jestli jsme schopný dělat to, co oni potřebují. Byl to fešák, opravdu pěkný a slušný chlap to byl. Tenkrát jsme nevěděli, že je to takový vrah. Pro nás to byl doktor.“
„Už tam byli Angličané (v Bergen Belsenu – pozn. ed.). Sestra měla tyfus, už nemohla chodit a říká mi: ,Jdi se podívat ven, něco se tam děje.‘ Vyšla jsem ven akorát před barák a tam nás stálo asi dvacet děvčat z našeho bloku. Říkaly jsme si, že jsme osvobozené. Ale nedaleko od nás stál německý a maďarský dozorce a říkali nám, ať jdeme dovnitř. Tak jsme šly, ale oni nečekali a začali do nás střílet. Dostala jsem zásah do krku a ruky. Kulka, která mě škrábla do krku, zabila holku stojící za mnou, byla vysoká a dostala to do srdce. Co mě škráblo, to ji zabilo. Dostala jsem to do ruky a nikde žádné obvazy, až pak Angličané mně pomohli. Dali mě do baráků, kde před tím bydleli esesáci.“
Magdalena Swinkelsová, rozená Hackerová, se narodila v židovské rodině v Užhorodu. Po obsazení oblasti Podkarpatské Ukrajiny Maďarskem v roce 1939 nastávají rodině těžké časy. Magdalena je vyloučena ze školy, umírá jí otec a jeden z bratrů. Pro užhorodské židovské obyvatelstvo nastaly nejrůznější omezení a zákazy a násilný pobyt v ghettu. Vše vyvrcholilo v dubnu roku 1944, kdy Magdalena spolu se sestrami a matkou odcestovala transportem do Osvětimi-Birkenau. Na osvětimské rampě byla rodina rozdělena. Magdalena zůstala pouze s jedinou sestrou, se kterou dále putovala po nejrůznějších koncentračních a pracovních táborech podle toho, jak nacistický válečný průmysl potřeboval pracovní síly. Vyčerpávajícím pochodem smrti se Magdalena dostala až do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Přes všechnu okolní hrůzu vše naznačovalo tomu, že se přece jen dočká osvobození. Jak se přibližovala anglická armáda, dozorci tábor se spěchem opouštěli. V nastalém zmatku se vyhublé dívky odvážily otevřít dveře bloku a podívat se ven. Do hloučku zvědavých a vyhublých vězeňkyň začal střílet dozorce. Osm jich zastřelil. Magdalena dostala zásah do ruky a krku. Angličtí vojáci nebyli naštěstí daleko a poskytli potřebnou pomoc. Po válce se vdala do Karlových Varů a později se v 70. letech podruhé vdala do Belgie, odkud procestovala téměř celý svět. V současné době žije v Karlových Varech. Magdaléna Swinkelsová zemřela 16. května 2019.
