„Bratra mojí maminky zavřeli, pobyl si na uranu v Jáchymově a v táboře Vojna víc jak deset let. Byl to v podstatě stejný koncentrák, jako měli Němci, akorát tam nebyly ty komíny. To už se mě přímo dotýká, protože jsme za ním jezdili na návštěvy a to bylo něco docela šílenýho, protože návštěva byla třeba deset minut, nesměli jsme se dotknout. Byla to místnost deset krát patnáct metrů, která byla přehrazená pletivem. A přes to pletivo jsme hovořili. Pamatuju si, jak je tam vodili jako v cirkusu. Měli tam udělaný takový tunel z ostnatých drátů a tam je vedli pod samopalem se štěkajícíma psama do tý místnosti a za chvíli skončila návštěva. Nestalo se nám to, čím se dozorci bavili, že povolili návštěvu, přijela celá rodina ze Slovenska, deset i víc lidí, a oni jim řekli: ‚Měl kázeňský přestupek, jeďte domů, návštěva se zamítá.‘ Tak to byla taková jejich zábava.“
„Co bylo horší, když na vás šli přes děti. To byly jedny z posledních výslechů, který jsem zažil, kdy na jednom mi řekli: ‚Víte, vy jste taková nespolehlivá rodina, víme na vás to a to.‘ Ukazovali mi fotky z naší svatby, kterou jsme měli na Rabštejně, co tam bylo za lidi. ‚To je ten a ten, to je nepřítel socialismu.‘ Takže oni to měli dobře zpracovaný, říkali: ‚Vy jste nespolehliví, děláte takový a takový věci, a co byste říkal tomu, kdybychom vám odebrali děti a dali jsme je do dětského domova?!‘ Tak to je docela síla, ne? Já jsem jim řekl s úsměvem, i když to bylo strašný: ‚Jestli na to máte právní podklady, co můžu dělat, vemte si je.‘ Zůstali čumět, protože v takových situacích se obvykle člověk zhroutí. Nechali to být. Normálně proběhla nějaká ta čtyř- pětihodinovka. To se přiznám, že jsem se nervově složil, když jsem přišel domů.“
„Na konci roku 68, kdy se začal zejména na fakultách projevovat určitý odpor, tak poslední, co bylo významný, byla takzvaná okupační stávka. Na konci listopadu 68. Vypadalo to tak, že jsme se domluvili, vybrali jsme jednu fakultu, shodou okolností pedagogickou ve Veleslavínově ulici, a prostě se tam studenti, kteří chtěli, shromáždili. Ta budova byla plná, tu jsme zamkli a prostě jsme tam debatovali, chodili nás tam podporovat různí lidé z řad umělců, nejen plzeňských, byl tam Suchý nebo Bobek. Prostě nás tam přišli podpořit. Pekaři tam ráno přivezli pečivo, pak přijeli řezníci, pak nám přivezli oběd nebo něco takového. Řeknu vám, že to bylo šílený, protože tam bylo narváno. Spalo se na lavicích, na zemi a tak dále. Začali jsme cítit takovou beznaděj, protože nám začaly chodit všelijaké zprávy. Tu zpráva, že skončila stávka tady v tom městě, že to rozehnali. Skončilo to tím, že jsme dostali zprávu, že jsou přichystaní – a to je veselý – naši lidé, Lidové milice, které to prostě zlikvidujou. My, kteří jsme to nějakým způsobem organizovali a vedli, jsme si nemohli připustit, že tam k něčemu dojde. Drželi jsme to do poslední chvíle, a pak jsme museli oznámit, že tedy z těchto důvodů jsme se rozhodli, že to ukončíme.“
Karel Syka se narodil 21. září 1949 v Plzni. Jeho otec, známý advokát JUDr. Karel Syka, byl jako odbojář vězněn nacisty v koncentračních táborech včetně Osvětimi. Rodina musela v padesátých letech nuceně opustit Plzeň, kam se vrátila až v roce 1965. Karel Syka v 60. letech propadl rockové muzice a stál u zrodu prvních bigbeatových kapel v Plzni. V září roku 1968 nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v listopadu téhož roku se podílel na organizaci okupační studentské stávky. Po absolvování fakulty pracoval nejprve v propagačním oddělení plzeňských kulturních institucí, od roku 1973 působil jako učitel na základní umělecké škole, kde nakonec našel zaměstnání na plný úvazek. Od roku 1973 byl opakovaně vyslýchán příslušníky StB. Z kádrových důvodů nemohl a ani nechtěl být členem Svazu výtvarných umělců. V roce 1979 stál u zrodu 1. československé galerie dětského výtvarného projevu v Plzni, současné Galerie Paletka. Ve dnech sametové revoluce organizoval v Plzni spolu s Václavem Šmolíkem a Jiřím Kovaříkem výrobu a tisk letáků a plakátů. V roce 1989 se stal zástupcem ředitele a později ředitelem plzeňské základní umělecké školy. Stál u zrodu Unie výtvarných umělců. V roce 1990 byl oceněn ministrem školství ČR. Jako nezávislý byl po dobu více než dvaceti let volen jako člen zastupitelských sborů v Plzni. Je výtvarný umělec, čestný předseda Unie výtvarných umělců. V roce 2016 obdržel Historickou pečeť města Plzně za dlouholetou pedagogickou a uměleckou činnost a významný přínos pro kulturní a společenský život v Plzni. V roce 2019 obdržel Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje. S manželkou MUDr. Ludmilou Sykovou vychoval dva syny.
