Jiří Sýkora

„Jsem byl v tom Středisku vrcholového sportu, tam jsem se dostal po olympiádě. No a v roce osmdesát tři, když se vlastně začal doping ve sportu tak nějakým způsobem jakoby legalizovat, jako nebylo to oficiální, ale mělo to tak nějak tu podporu státu, tak bylo takové nějaké desatero toho vrcholového sportovce pro středisko, kde jeden z těch bodů byl, že se podřídím podpůrné léčbě. A teď, když jsem se zeptal, co to ta podpůrná léčba je, no tak to byly ty podpůrné látky, anabolika a různé dopingové věci. No tak jsem to odmítl podepsat, protože jsem věděl o různých případech, kdy ty lidi zemřeli nebo se jim narodilo defektní dítě bez ruky a tak, což se u nás o tom nemluvilo. Tak jsem to odmítl podepsat, tak jsem byl vyloučený ze Střediska vrcholového sportu.“

„Takže to finále probíhalo v podstatě jako každý jiný závod, který jsem do té doby běžel. Protože vlastně jsem se ponořil do toho závodu a na třetím kilometru, když jsem se podíval na časomíru, tak tam bylo osm nula sedm nebo osm. Tak jsem si říkal, že z toho zas nic nebude, protože to jsme běhali takové mezičasy standardně při závodech v Česku na nějakých těch ligách. Potom vlastně se to tak nějak rozběhlo a posledních patnáct set metrů bylo jako hodně rychlých, a z toho vznikl potom ten čas 13:24,99, to je český rekord, nebo tenkrát to byl československý rekord, ale doteďka je to český rekord, nikdo to ještě nepřekonal.“