The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Sýkora (* 1954)

• narozen 1. července 1954 v Opavě

• byl reprezentantem Československa v orientačním běhu

• zúčastnil se letních olympijských her v Moskvě v roce 1980

• dodnes je držitelem rekordu v běhu na pět kilometrů

• odmítl podepsat smlouvu o užívání podpůrných látek (dopingu)

Jiří Sýkora se narodil 1. července 1954 v Opavě jako první z pěti sourozenců. Dětství prožil v Ostravě, kam docházel na základní školu. Ačkoliv se měl Jiří v dospělosti stát profesionálním běžcem a olympionikem, jako dítě téměř nesportoval.

Během školní docházky trávil Jiří většinu času se svými kamarády na ostravském sídlišti a ke sportu se příliš neměl, spíše naopak. „Lítal jsem se svojí partou po sídlišti a od jedenácti do čtrnácti jsme kouřili.“ Už v té době však Jiří měl předpoklady pro sport. „Projevovala se u mě vytrvalost... Když jsme skákali přes švihadlo, tak jsem udělal třeba tisíc přeskoků, i v běhu jsem byl dobrý, ale o sportu jsem ještě neměl ani páru.“

To musím taky zkusit

Po dokončení základní školy nastalo pro Jiřího rozhodování, jakou střední školu si vybere. „Chtěl jsem jít na průmyslovku, ale protože to stálo nějaké peníze to ubytování, tak matka na to neměla.“ Jiří nakonec nastoupil na učební obor instalatér-klempíř v Bruntálu. „Spal jsem tam na pokoji s jedním klukem a on vykládal, že už je několikanásobným mistrem republiky v běhu na lyžích, přespolních bězích a tak. Říkal jsem si, že když on je ještě menší než já, tak to musím taky zkusit.“

Jiří, který do té doby nikdy nesportoval, se přihlásil do atletického oddílu. V zimě vyměnil atletiku za běžky a proháněl se na kopcích. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. „Ve třetím ročníku už jsem reprezentoval Slavoj Bruntál i v extralize.“ Více než běžky však Jiřího lákal běh.

Po třech letech v učení se Jiří vrátil do svého rodného města Opavy a začal studovat střední průmyslovou školu strojní. Tehdy poprvé přičichl k orientačnímu běhu. „Začal jsem na Velikonoce, a protože mi to šlo celkem dobře a uměl jsem běhat, tak už o prázdninách jsem byl druhý třetí nejlepší tady v našem kraji.“ Ještě ten rok jel Jiří se svým oddílem do Německa (tehdejší Německé demokratické republiky), kde se na mezinárodním závodě na ostrově Rujána umístil na třetím místě. „Na podzim už jsem se dostal do juniorské reprezentace v orientačním běhu.“

V následujících letech se stal Jiří několikrát mistrem republiky. Se svým oddílem objel mnoho evropských států. Jako jeden z mála v té době měl tak možnost pohlédnout do západního světa. „Byl jsem ve Švédsku, ve Finsku a ve Skotsku na různých mezinárodních soutěžích. Měl jsem ale smůlu, že jsem se nikdy nedostal na mistrovství světa.“

Nějak mi to nedalo a začal jsem chodit na atletiku

V době největších úspěchů v orientačním běhu musel Jiří odejít na povinnou vojenskou službu. Když se po dvou letech vrátil do Opavy, byl z běžeckého oddílu vyloučen. „Řekli mi, že už se nezlepším ani běžecky, ani orientačně.“ V té době se Jiří rozhodl, že se sportem skončí a svůj čas bude věnovat svému čerstvě narozenému synovi. Odhodlání Jiřímu dlouho nevydrželo, a protože mu sport chyběl, rozhodl se stát se znovu členem atletického oddílu. „Začal jsem v lednu a v létě už jsem byl zase v reprezentaci na běhy pět a deset kilometrů.“ Jiří se velmi rychle dostal na vrchol běžeckého světa.

V roce 1980 byly naplánované letní olympijské hry v Moskvě. „Měsíc a půl před olympiádou jsem doběhl na velkém mezinárodním mítinku v Moskvě v lepším čase, než byl tenkrát český rekord, a na základě toho jsem byl nominován na olympijské hry.“ Jak Jiří vzpomínal, Moskva a její okolí byla během nominačních závodů zanedbaná a ošklivá. Po měsíci a půl, když nastal čas olympiády, se ale všechno změnilo. „Všude, kde jsme jezdili, tak to bylo vybílené a pěkné, ale když jsme zaběhli někam mimo ty trasy, tak to bylo jako dneska v nějakých rozvojových zemích.“

„Napřed jsem běžel deset kilometrů, které byly dost kruté, protože bylo tenkrát velké horko, a teprve až ze záznamu jsem zjistil, kolik těch spoluběžců tam omdlelo.“ Jiří skončil pátý a do finále nepostoupil. Přes prvotní nezdary se mu ale podařilo zazářit v závodě na pět kilometrů. „Ze semifinále jsem postoupil do finále... Potom se to nějak rozběhlo a posledních patnáct set metrů bylo hodně rychlých a z toho pak vznikl ten čas 13:24,99. To je dodneška český rekord.“ Ačkoliv Jiří skončil na devátém místě, pokořil československý rekord na pět kilometrů, jehož držitelem je už čtyřicet let.

Takže jsme nejeli

Olympijským hrám v Moskvě, kterých se Jiří účastnil, předcházely vyhrocené spory Spojených států a Sovětského svazu (SSSR). Po invazi SSSR do Afghánistánu Američané vyzvali Sověty, aby své vojáky stáhli. Protože jim nebylo vyhověno, Americký olympijský výbor se rozhodl olympiádu bojkotovat a nevyslat své sportovce do Moskvy. K Američanům se následně přidalo mnoho států západního bloku, jako byly například Spolková republika Německo či Kanada.

„Některý ty západní státy si vydupaly, že tam jely na vlastní triko pod olympijskou vlajkou.“ V roce 1984, kdy se konala olympiáda v Los Angeles, nastala opačná situace, tentokrát hry bojkotovala většina států východního bloku. „V rozhlase jsme se dozvěděli, že nám tam hrozí nebezpečí, a já nevím, co všechno. Rusové vyhlásili bojkot olympiády a samozřejmě ostatní socialistické státy se k tomu přidaly, takže jsme nejeli.“

Podřídit se podpůrné léčbě

Po roce 1980 se Jiří stal členem Střediska vrcholového sportu. Později vznikla přidružená instituce Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Tato organizace měla za úkol pečovat o zdraví sportovců. Pravda byla ale někde jinde, tento orgán se podílel na podávání dopingu a steroidů. Právě v osmdesátých letech se podpůrné prostředky staly součástí kariéry mnoha sportovců.

„Bylo takové desatero vrcholového sportovce pro středisko a jeden z těch bodů byl, že se podřídím podpůrné léčbě... To byly ty podpůrné látky, anabolika a různé dopingové věci. Tak jsem to odmítl podepsat, protože jsem věděl o různých případech, kdy ty lidi zemřeli nebo se jim narodilo defektní dítě.“ Kvůli odmítnutí podpisu byl následně Jiří ze střediska vrcholového sportu vyloučen. „V reprezentaci jsem ale zůstal, protože jsem byl pořád nejlepší.“

Ačkoliv byl Jiří stále velmi dobrým běžcem a byl nominován na mnoho mezinárodních závodů, sportovní svaz mu kvůli jeho odporu proti dopingu dělal naschvály. Často se tak nemohl prestižních soutěží účastnit. „Svaz se na mně vyřádil třeba tím způsobem, že jsem byl nominovaný na závody do Curychu nebo do Osla, no a přišel mi telegram ráno v sedm, že letadlo letí v deset. To se stihnout nedalo. Takže jsem za trest nemohl jezdit ven, mohl jsem jezdit jenom tam, kam nikdo nechtěl.“

Do ciziny se ale Jiří i přesto mnohokrát podíval. Závodil v Etiopii, Severní Koreji nebo v Holandsku. Později vyměnil kratší vzdálenosti za maratony, už jenom individuálně jako amatér, nikoliv reprezentant. I v této disciplíně se mu však dařilo.

Nakonec mi nezbylo, než na to kývnout

V době aktivní kariéry Jiřímu několikrát nabízeli členství v komunistické straně. „Pro ty soudruhy to bylo důležité, protože potřebovali mít v řadách členů významné sportovce. Hodně špičkových sportovců v té straně bylo, aby měli tu vyšlapanou cestičku. Já jsem se tomu ale dlouho bránil.“ V roce 1986 už Jiří neoponoval a stal se členem strany. „Nakonec mi nezbylo nic jiného, než na to kývnout.“

S reprezentací Jiří skončil v roce 1987. Další roky i přesto dál rekreačně sportoval. Dodnes se věnuje běhu. V Opavě organizuje každoročně běžecký závod Opavská míle.