Jiřina Sýkorová

* 1933

  • „No, šedesátý osmý rok. Když jsem vám říkala, jak jsem jako dítě šestiletý stála s maminkou na té ulici a jeli ty Němci na těch motorkách… tak kdybych to přirovnala, rok šedesát osm byl daleko bolestivější a příšernější, protože to jsme žili v Praze, měla jsem rodinu, dvě děti. A jednoho tohohle dne, šedesát osm ráno brzy, vedle soused, kterej vedle nás bydlel, zazvonil a můj muž šel otevřít a on říkal: ‚Honem, rychle, podívej se, obsazujou nás Rusové.‘ A můj muž se vrátil a říkal: ‚Soused se asi zbláznil, tohle mi řekl.‘ A já jsem šla, pustila jsem rádio a říkala jsem: ‚Ne, honem rychle otevři to okno, on se nezbláznil.‘ A ty tanky skutečně… bydleli jsme v Praze, v Karlíně na hlavní třídě... už normálně jely do města. Takže to byl, musím říct, psychicky šok největší, protože před x lety jsme je teda vítali jako osvoboditele, a v tom roce šedesát osm to byl opravdu příšernej zážitek.“

  • „Tam byla demarkační čára, kde se skutečně v tom Nepomuku setkala americká armáda i s ruskou armádou. A to, ačkoliv to byl konec války a bylo to všechno velmi náročný, tak to byl úžasnej moment. A jako dítě a všichni mladý lidi si to tak úžasně pamatuju, protože to byl ohromnej moment radosti, protože opravdu jak ten americkej generál, tak ten ruskej se prostě pozdravili, se tam ty armády a ty vojáci objímali, takže to bylo opravdu ohromné pro lidi uvolnění, že to byl pro nás skutečnej konec války a že jsme náhodou žili v tomhle kusu naší země, tak jsme zažili ty Američany i ty Rusy.“

  • „V roce třicet devět, když nás obsazovali... naši republiku Němci, tak mně bylo šest let. Šla jsem v září do první třídy. A v březnu byla, prakticky nastala okupace, a to je zážitek opravdu velmi smutnej, ale prostě ten životní, že maminky stály na ulici, všechny maminky plakaly, držely ty svoje děti za ruku. A tátové už nebyli doma, ty už byli na Šumavě v bunkrech, protože asi jistě víte z dějepisu, původně se počítalo, že se budeme bránit. No, ale k tomu nedošlo. Ti Němci nás prostě obsadili. A jako dítě, tedy necelých šest let, si pamatuju, že opravdu ten pocit byl hroznej, protože i takový malý město a prakticky celá republika… se valili ty Němci na motorkách, na těch autech, a to bylo v tom březnu, bylo to, myslím, patnáctého března, kdy naši republiku teda ti Němci okupovali.“

  • Full recordings
  • 1

    v Praze a Příbrami, 30.01.2021

    (audio)
    duration: 44:40
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Revolver schovaný pod jmelím při domovní prohlídce nenašli

Jiřina Sýkorová v roce 2021
Jiřina Sýkorová v roce 2021
photo: Post Bellum

Jiřina Sýkorová se narodila 24. dubna 1933 v Plánici. Období druhé světové války prožila v nedalekém Nepomuku, v západních Čechách. Zde zažila mobilizaci roku 1938, letecké nálety na Plzeň ke konci války a především teror heydrichiády. Otec, bývalý sokol, měl doma schovaný revolver a jen díky šťastné náhodě nebyl při domovní prohlídce odhalen. V květnu roku 1945 se Nepomuk ocitl na demarkační linii, a zažil tak setkání amerických a sovětských vojáků. V roce 1948 rodina přesídlila do Karlových Varů, kde pamětnice vystudovala obchodní akademii. Vnímala tísnivou atmosféru padesátých let i uvolnění na konci následující dekády. Vstoupila tehdy do komunistické strany, ale po srpnové okupaci během normalizačních prověrek o členství přišla. Dále však mohla vykonávat práci účetní. V roce 1989 se účastnila demonstrací během sametové revoluce, kterou s nadšením přivítala. Záhy nastoupila na univerzitu třetího věku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2021 pamětnice žila v Příbrami.