Jiřina Sýkorová

„Tam byla demarkační čára, kde se skutečně v tom Nepomuku setkala americká armáda i s ruskou armádou. A to, ačkoliv to byl konec války a bylo to všechno velmi náročný, tak to byl úžasnej moment. A jako dítě a všichni mladý lidi si to tak úžasně pamatuju, protože to byl ohromnej moment radosti, protože opravdu jak ten americkej generál, tak ten ruskej se prostě pozdravili, se tam ty armády a ty vojáci objímali, takže to bylo opravdu ohromné pro lidi uvolnění, že to byl pro nás skutečnej konec války a že jsme náhodou žili v tomhle kusu naší země, tak jsme zažili ty Američany i ty Rusy.“

„V roce třicet devět, když nás obsazovali... naši republiku Němci, tak mně bylo šest let. Šla jsem v září do první třídy. A v březnu byla, prakticky nastala okupace, a to je zážitek opravdu velmi smutnej, ale prostě ten životní, že maminky stály na ulici, všechny maminky plakaly, držely ty svoje děti za ruku. A tátové už nebyli doma, ty už byli na Šumavě v bunkrech, protože asi jistě víte z dějepisu, původně se počítalo, že se budeme bránit. No, ale k tomu nedošlo. Ti Němci nás prostě obsadili. A jako dítě, tedy necelých šest let, si pamatuju, že opravdu ten pocit byl hroznej, protože i takový malý město a prakticky celá republika… se valili ty Němci na motorkách, na těch autech, a to bylo v tom březnu, bylo to, myslím, patnáctého března, kdy naši republiku teda ti Němci okupovali.“