Ludmila Sýkorová

„Jeden z těch dnů si prý dali tatínek s bratrem sraz na Staroměstském náměstí, na rohu Železný. Měli se tam sejít ve třináct hodin; v jednu odpoledne. V naší rodině je dost známá nedochvilnost a díky tomu, že brácha přišel pozdě, tak si zachránil život… Tatínek tam naopak už přicházel dřív: přicházel ze strany od Rotta a bylo mu divný, že v tom místě, kde se má sejít se synem, se ti esesáci nějak divně rojej. Tak se ukryl a jen to místo zdálky pozoroval. A prý přesně v jednu hodinu vzali kulomety a všechny lidi, co tam byli, tak postříleli. Táta tam běžel a strašně se leknul, že tam najde toho svého syna, ale on v té době teprve přicházel od Tylova divadla. Slyšel tu střelbu, takže se taky někam schoval do baráku, a až když to utichlo, tak šel na Staroměstský náměstí.“

„Jednoho dne se tam objevil voják. Začal maminku objímat a já jsem se strašlivě bála, že ten pro mě cizí člověk, voják, mamince ublíží. Schovala jsem se do kouta a celá jsem se klepala hrůzou… Co to je za vojáka, kterej se tak samozřejmě pohybuje v našem bytě?! Já jsem nepoznala, že to je tatínek, kterej se vrátil z mobilizace domů… To ve mně zůstalo na celej život, mohla bych popsat, jak ten vojenskej mundúr vypadal.“