"Ve čtyřicátém čtvrtém roce, před invazí – čekalo se na invazi, kdy bude – jsme byli transportováni, tedy zase to byly různé skupiny. Některé skupiny šly Severním mořem. Já jsem se dostal do skupiny, která šla letecky z oxfordského tajného letiště, odkud odcházeli i parašutisti do Československa. Ti, co byli shazovaní do Československa jako Gabčík, co Heydricha, co během heydrichády provedli… Ti všichni jeli z toho letiště a my taky. A právě s takovou jednou skupinou jsme letěli do Gibraltaru a dále potom přes Káhiru do Damašku až do Teheránu. A z Teheránu jsme byli přepravovaní angloamerickými letadly, ty skupiny. Byl jsem ve skupině deseti důstojníků s tím určením, že už odcházím k paradesantní brigádě, že už jsem měl paradesantní výcvik v Anglii, assault kurz – rychlého přepadového komanda, to už jsme měli absolvované. Tak jsem se dostal k paradesantní brigádě do Rozkurova, tedy napřed do Moskvy. Z Teheránu přes Baku a z Baku do Moskvy. V Moskvě jsem dostal nemoc, byl jsem nemocný, úplavici jsem dostal. Později ji dostala celá paradesantní brigáda. – A ty už jsi to měl odbytý, nebo jsi ji dostal znovu? – Znovu jsem ji chytil, protože v Teheránu jsem onemocněl a v letadle jsem byl už nemocný. V Moskvě jsem ležel v hotelu International, kde jsme byli ubytovaní, ale musel jsem ležet a ostatní měli vycházky."
"Po výcviku jsme šli na frontu, kde byl pěší pluk 2 a pěší pluk 1. Dělostřelci nešli, zůstali ve výcviku. Na Marně bylo tehdy první obranné postavení. Ústupové boje na Seinu a třetí ústupový bod byl na Loiru. Nejhorší na Loiře byl přechod do města Gien. Na nádraží, zrovna na železniční stanici, která byla bombardovaná, jsme vystoupili. Předtím, než jsme vystoupili, bombardovali most, kterým jsme měli přecházet do obranného postavení. Úplně ho rozbili a zůstaly jen trosky. Asi tři nebo čtyři kilometry pochodu z nádraží přes hořící město, těsně po bombardování, které jsme procházeli. To bylo... Z těch válečných vzpomínek a válečných útrap to byl jeden z nejhorších momentů, Gien. Je někde namalovaný krásný obraz hořícího Gien. A my jsme naštěstí vyšli z nádraží a přecházeli městem – bombardovali nádraží, měli jsme kliku. Přešli jsme pod alejemi městečka pěším pochodem. Ještě jsme pomáhali vojsku. Náčelník štábu vzal minometnou hlaveň na rameno a nesli jsme to, abychom se co nejrychleji dostali přes hořící město. A tím mostem, kde byly mrtvoly lidí, koní a všeho. To bylo po bombardování. Tak jsme se dostali na druhý břeh Loiry, kde jsme už měli zaujaté obranné postavení. No a to bylo fakticky naše poslední obranné postavení ve Francii."
"Přišel osmatřicátý rok, předběžná mobilizace, ostraha hranic a už začínalo takové to předválečné období. Na vojně se už vědělo, co to bude. Dostal jsem se k 13. pěšímu pluku, kde jsem z celého pluku jako mladý poručík, který ještě neuměl jezdit na koni, to jsem se teprve učil. – Kde byl ten 13. pluk? – V Šumperku. – Čili německé prostředí. – Německé prostředí. Bylo to pohraničí a já jsem se dostal do Zábřehu k praporu a celý zbytek toho pluku jsem vedl na hranice na Kralický Sněžník k pramenu řeky Moravy na Slušinu, kde jsme měli takový svůj úsek. Tam nebyly ještě vybudované bunkry. Sami jsme si budovali okopy, které jsme vykopávali. Jen lanovka tam byla, která ještě postupně dovážela materiál na ty bunkry. Ale my jsme neměli v našem úseky bunkry a sami jsme si je museli budovat. A tam mě zastihla okupace. Tam jsme s celým plukem ustupovali. Zničili jsme všechny baráky, které tam byly. Lanovku jsme demontovali a všechno jsme zničili a tak jsme ustupovali až k demarkační čáře, jak se ustupovalo. Až do Blanska, tam byl přestěhovaný 13. pěší pluk, protože domácí město, kde byl 13. pěší pluk, bylo zabrané v Sudetech."
Ignác Syrovátka se narodil 30. července 1914 v Buchlovicích, ale v roce 1928 se s rodinou přestěhoval do Ivanovic na Hané. V roce 1936 narukoval na základní vojenskou službu, kde byl zařazen do vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po německé okupaci, kterou prožil jako aktivní voják nedaleko Kralického Sněžníku, se zapojil do odbojové činnosti v ilegální skupině Obrana národa. Po postupném odhalování členů odbojové organizace se rozhodl pro vstup do zahraniční armády a během Vánoc roku 1939 překročil s několika kamarády hranice mezi protektorátem a Slovenskem, kde byli následně všichni zatčeni. Podařilo se jim uprchnout a dostat se až na francouzský konzulát do Budapešti. Odtud byli přepraveni na jugoslávské hranice a pak postupně přes Záhřeb, Bělehrad, Soluň, Istanbul, Ankaru, Damašek a Bejrút dopraveni do Francie, kde pamětník vstoupil jako dobrovolník do francouzské armády. Účastnil se několika bojů, ale po kapitulaci Francie se mu podařilo dostat se do Anglie, kde prošel tvrdým výcvikem. Na začátku roku 1944 se přihlásil na převelení do Sovětského svazu, kde měl bojovat na východní frontě. Zde byl nasazen do 2. československé samostatné paradesantní brigády a účastnil se Karpatsko-dukelské operace. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byla jeho jednotka vyslána na pomoc povstalcům, ale po potlačení povstání se všichni uchýlili do Nízkých Tater, kde zůstali přes zimu. Závěr války prožil na Slovensku. V roce 1949 byl zatčen, degradován na vojína a v zinscenovaném procesu odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody. Trest si odpykával ve věznici na Pankráci, v Plzni a v Jáchymově. Po propuštění pracoval jako dělník a přestěhoval se do Prešova. Dálkově vystudoval zahradní architekturu a získal titul inženýr. Po sametové revoluci se dočkal plné rehabilitace. Zemřel 23. června 1998 v Prešově.
