The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Tabery (* 1948)

• narozen 13. září 1948

• absolvent spojařské školy v Táboře

• devět let pracoval v podniku Závody průmyslové automatizace (ZPA)

• v roce 1985 emigroval z Československa přes Jugoslávii do Itálie

• jeho žena a děti zůstaly v Československu

• rok pobýval v detenčních táborech v Itálii

• v roce 1986 odletěl do USA, kde se úspěšně prosadil

• popisuje těžké začátky v emigraci

• od roku 2021 trvale žije v České republice

Od poloviny 80. let pracoval Ladislav Tabery v podniku Závody průmyslové automatizace (ZPA), v jednom z nejprogresivnějších podniků v zemi. Jezdil na montáže, měl pod sebou několik lidí, pracovali samostatně na menších projektech. Přesto ale cítil, že mu to nestačí. Navíc jako nestraník nemohl na montáže do zahraničí, vypráví: „Jakmile jsem odmítl jít do strany, hned jsem dostával projekty, na kterých se nedaly vydělat moc peníze.“ Stále si nějak vydělat dokázal, ale jeho nespokojenost rostla. Po devíti letech ze ZPA odešel. Krátce nato zemřel jeho otec Stanislav Tabery. „Já jsem říkal: ‘Já skončím jako on. Já skončím jako on, jednoho dne se tady utrápím z těch komoušů.’“ Nespokojenost s možnostmi tehdejšího Československa a myšlenka, že jinde by se mu mohlo žít lépe, ho dovedly k rozhodnutí vlast v roce 1985 opustit.

Vyrůstal jsem v dílně

Ladislav Tabery se narodil 13. září 1948 jako nejstarší ze tří bratrů v Praze, ale celý život až do emigrace strávil v Dobré Vodě u Českých Budějovic. Matka Miluše Taberyová, rozená Čabelková, pracovala jako listonoška. Otec Stanislav Tabery, vystudovaný účetní, pracoval jako soustružník v podniku povodí Vltavy. Otec pamětníka byl podle vyprávění velmi zručný a technicky nadaný. Doma měl velkou dílnu, kde vyráběl závodní motorky a vymýšlel nejrůznější technické zlepšováky. Pamětník vzpomíná, že otce v dílně jako malý vydržel pozorovat celé hodiny. „Takže já jsem vyrůstal v dílně. Otec tam měl kamarády, kteří vždycky přišli, všichni tam kouřili a já jsem vdechoval kouř jako dítě. A poslouchal jsem, jak všichni nadávají na komunisty.“

Ladislav Tabery vypráví, že jeho otec byl v komunistickém Československu nešťastný, nemohl realizovat své plány, nemohl patentovat žádný ze svých zlepšováků. Podle pamětníka by se mu v zemi, kde fungují principy přirozené konkurence či otevřené soutěže, kde vše neovládá jedna politická strana a její členové, vedlo lépe, dokázal by se uplatnit, dokázal by prosadit své nápady, realizovat se. „Chtěl být úspěšný a nešlo to. Cokoliv dělal, vždycky v tom byla nějaká politika. Nic nedělal pro sebe,“ vysvětluje. Stanislav Tabery zemřel předčasně v 62 letech. Ladislav Tabery je dodnes přesvědčený, že jeho otec se v Československu utrápil k smrti.

Matka byla zaměstnanec roku

Na základní škole svým prospěchem nikdy nepatřil mezi nejlepší žáky, ale zároveň nebyl ani mezi těmi nejhoršími. Mezi žáky tehdy stále hledali tolik žádané adepty na hornické povolání. Ladislav Tabery vzpomíná, že mu také doporučili, aby se stal horníkem. Ředitel školy mu prý řekl: „Ty jsi zdravý, silný, ty budeš horník.“ Ladislav Tabery nechtěl strávit zbytek života v uhelném dole. „Já jsem si řekl: ‘To budu raději mrtvej než horník,’“ vypráví.

Stalo se ale něco poměrně nečekaného – přijali jej na střední spojařskou školu v Táboře. Vypráví: „Matka byla u Spojů v Budějovicích zaměstnanec roku. Ředitel Spojů se jí ptal, jestli má nějaké přání. Ona řekla: ,Já bych chtěla, aby se můj syn dostal do té spojařské školy.’ Tak tam jsem se takhle dostal, jinak bych neměl šanci. Jinak bych dneska kopal uhlí.“ Po otci zdědil technické nadání, střední škola ho bavila. V roce 1969 studium úspěšně zakončil maturitou.

Poprvé chtěl odejít po srpnu 1968

Srpnové události zastihly pamětníka na dovolené, kterou trávil se svou budoucí manželkou Ludmilou Pinkasovou v severních Čechách. Po 21. srpnu 1968 se stejně jako mnoho jiných snažili z dovolené rychle vrátit domů. „To byla hrůza! Rusáci všude s tanky a mířili na nás samopaly na každých pár kilometrech.“ Vypráví, že jim tehdy trvalo týden, než se dostali domů, a po cestě je mnohokrát kontrolovali vojáci se samopaly v rukách.

Zmiňuje, že již tehdy chtěli z Československa odejít. „To jsme minuli to okno, kdy závora byla zvednutá a lidé utíkali, nikdo je nezastavoval. To jsme zmeškali tím, že nám dlouho trvalo dostat se domů. Pak hranice zavřeli.“

Na vojně jsem nebyl voják

Po střední škole nastoupil Ladislav Tabery na vojnu. „Na vojně jsem byl tzv. nespolehlivý občan, takže jsem byl nadpočetný voják. Nikdy jsem nedostal zbraň do ruky, akorát jednou mě nechali několikrát střelit do terče na cvičáku.“ A pokračuje, že má na vojnu dobré vzpomínky: „Protože já jsem vlastně nebyl vojákem.“ Byl přiřazen ke spojovacímu praporu v Českých Budějovicích. Nemusel chodit ani do stráže, ani do služby. S několika dalšími celou vojnu opravovali telefonní linky ve vojenských prostorách. „Žili jsme jako divoká zvěř v lese. Když jsme mohli, tak jsme se jeli do nějakých kasáren najíst. Do Vimperka nebo do Prachatic,“ vzpomíná.

V ZPA začal od píky

Nedlouho po vojně nastoupil do podniku Závody průmyslové autonomizace (ZPA), do jednoho z nejprogresivnějších podniků v zemi. „Tam jsem začal, jak se říká, od píky, z ničeho, protože jsem ani nevěděl, že ty věci, co tam byly, že existují.“ Ladislav Tabery byl velmi zručný a technicky nadaný, nebál se nové práce, učil se od zkušenějších kolegů. „Postupně jsem se dostal na velín. A tam jsem koukal kolegům z práce přes rameno, jak tam dávají dohromady elektroniku a tyhle věci. To mě strašně zajímalo,“ vzpomíná. Velmi rychle se zaučil a začal s několika dalšími jezdit po montážích, dostávali práci na samostatných projektech (např. výměníkové stanice, automatizace kotelny pro bytové jednotky, klimatizace pro operační sál v nemocnici a další).

„Řekli mi, že bych měl vstoupit do strany, že mi to otevře celý svět,“ vzpomíná. Nabídku tehdy odmítl, nechtěl se s komunisty zaplést. Hned prý začal dostávat horší a méně honorovanou práci. Nutno zmínit, že i přesto to byla práce stále zajímavá a na tehdejší poměry dobře placená.

Nakonec se po devíti letech z velké části strávených na montážích mimo domov rozhodl ze ZPA odejít. Našel si práci přímo v Českých Budějovicích v podniku Bytové družstvo, kde pracoval až do emigrace v roce 1985.

Moje žena řekla: Já nejedu

V roce 1985 bylo pamětníkovi 38 let a nebyl spokojený se životem. Ladislav Tabery vypráví, že se v Československu cítil stále stísněněji, neměl prakticky žádné vyhlídky. Měl pocit, že tak, jak žije, i zemře. Neviděl pro sebe v zemi žádnou budoucnost. Z rozhovoru několikrát zazní, že velkým zlomem vedoucím k rozhodnutí emigrovat byla smrt jeho otce na Vánoce v roce 1984. „Já jsem věděl, že když bych tady zůstal, tak skončím jako můj táta, mrtvý za pár let.“

V létě 1985 dostal pro celou rodinu výjezdní doložku do Jugoslávie. „Moje žena řekla: ,Já nejedu.’ Povídám: ,Proč ne?’ ‘Protože se nevracíme,’“ vypráví pamětník a pokračuje: „Žena se bála změny, to byla taková povaha.“ Ladislav Tabery se i přesto rozhodl emigrovat, plánoval, že v cizině vybuduje nějaké zázemí a rodina za ním poté přijede, ale k tomu nikdy nedošlo.

Dva roky nepodmíněně

O odchodu Ladislava Taberyho, do té doby bezúhonného občana, do emigrace se úřady dozvěděly až na začátku září 1985, kdy po dovolené nenastoupil do práce. Z dochovaných archivních materiálů vyplývá, že Státní bezpečnost (StB) kvůli jeho emigraci postupně vyslýchala manželku Ludmilu Taberyovou, matku Miluši Taberyovou, Romana Lavičku, kolegu z práce. Všichni byli dotazováni, kdy byli s pamětníkem naposledy v kontaktu, zda o plánu odejít za hranice věděli, zda se jim pamětník během cesty ozval.[1]

Ludmila Taberyová se po emigraci manžela dostala do velmi složité situace. Nejen že musela chodit na výslechy StB, ale komunisté jí zabrali veškerý manželův majetek. „Když jsem utekl, komunisti jí sebrali auto, sebrali jí moje lyže, moje lyžařské boty, všechno, co bylo moje, sebrali,“ vzpomíná a pokračuje, že manželka musela odkoupit část chaty, která na něj byla napsána.

Nutno zmínit, že v Archivu bezpečnostních složek je dodnes uchován rozsudek Ladislava Taberyho z 10. prosince 1985. Komunistická jurisdikce ho v nepřítomnosti odsoudila za spáchání trestného činu opuštění republiky na dva roky nepodmíněně.[2]

V Nové Gorici přelezl plot

Ladislav Tabery vypráví, že jugoslávskou hranici se nejdříve pokusil přejít v Kranjské Goře, kam dojel z Československa stopem. V Kranjské Goře ho ale zadržela policie a na jeden den ho zavřeli. „Když jsme byli před stanicí na schodech, tak mi [policista] povídá: ,Jeď do Nové Gorice, tam jenom přeběhneš parkoviště a budeš v Itálii.’“

V Nové Gorici se mu skutečně podařilo překročit hranici. „Tam seděl policajt na lavici a s tím to ani nehlo, když jsem lezl přes plot. Ani se na mě nekoukl. Bylo mu to jedno,“ vzpomíná. Z Itálie chtěl jet do Německa za příbuznými, v Bolzanu ho opět chytla policie. Zjistili, že nemá německé ani italské vízum. Skončil opět ve vazbě a hrozilo mu vyhoštění zpět do Československa. „Já jsem řekl: ,Asilo politico.’ Ten policajt se začal smát. Já italsky nerozumím, ale rozuměl jsem, že půjde domů na oběd, že má siestu, a až se vrátí, tak uděláme všechny papíry a pošlou mě do lágru. Tak mě dali zpátky do cely, ale už nezamkli dveře.“

Pamětník vzpomíná, že v táboře v italském Latinu byl život jednoduchý. „Měl jsem tam postel a tři jídla denně,“ vypráví. Spolu s ním v táboře byli emigranti z Polska, Albánie. V italských detenčních táborech strávil čekáním na emigrantské vízum celkem devět měsíců. Do papírů si tehdy jako zemi, kam by chtěl emigrovat, uvedl Austrálii, Kanadu a USA. „Jednoho dne mi řekli: ,Tady máš letenku na zítra. Zítra letíš do Států.’“ V New Yorku při vstupu do USA dostal bílý, emigrační pas. Z New Yorku letěl do Saint Louis, kde pro emigranty měli domluvenou práci.

Postupně se mi životní situace zlepšovala

„My jsme měli třípokojový byt a tam nás bydlelo asi osm emigrantů. Spali jsme na zemi na matraci, neměli jsme nábytek, nic,“ vypráví o začátcích v USA. Ladislav Tabery se ale nikdy nebál práce. Poměrně rychle se v novém prostředí zorientoval a našel si lepší zaměstnání. Jako emigrant měl v USA svého sponzora – katolický kostel v Saint Louis, kde mu zajišťovali nejrůznější podporu. Díky jednomu z místních se v kostele seznámil s Čechoameričanem z Des Moines v Iowě, který mu nabídl práci u sebe v hotelu společně s možností poměrně dobrého ubytování.

Ladislav Tabery si během několika let v Americe vybudoval nový život. Zlepšil si angličtinu na univerzitě, získal dobrou práci a našel si novou partnerku. „Můj život v Americe byl dobrý, ale to není typické – až tak třetí generace, ti žijí ten americký sen,“ vypráví a pokračuje, že i když to tehdy v roce 1985 bylo velmi těžké rozhodnutí, nikdy nelitoval.

Do vlasti se poprvé vrátil v roce 1990, poté jezdil pravidelně za rodinou. Po rozvodu se svou druhou ženou v roce 2021 se do České republiky vrátil natrvalo.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[2] Tamtéž.