Pavel Taich

„To byla velice složitá záležitost. Jednak člověk musel mít pas, o ten musel žádat, až když měl nějaký pozvání. Pak dostal teprve výjezdní doložku, to ještě nekončilo. Pak musel mít průjezdní vízum Německem, které ovšem vydávalo francouzské velvyslanectví v Praze, protože Německo nemělo zastoupení, belgický, protože přes Belgii jedete několik hodin jenom, než se dostanete z Německa do Ostende k moři a na to muselo bejt vízum. Každý vízum mělo šest fotografií. To bylo nepředstavitelný, já nevím, jak jsme to dokázali tenkrát, no ale ta touha podívat se byla tak velká, že jsme to dokázali.“

„A potom už jenom konec války, kdy byly bombardovaný Pardubice, tedy petrolka v Pardubicích a petrolka v Kolíně, tam byly nálety, takže houkaly sirény, my jsme chodívali, nebo jsme utíkali, tam kousek, dneska je tam vchod do zahrádkářsk‎ý kolonie, bylo tam stromořadí, takový švestkový stromořadí, byla tam studánka, byla tam pitná voda a bylo to těch asi 200 metrů od nás, tak všichni z toho konce tam utekli, když tam zahoukaly sirény, protože nikdo nevěděl, kam ty bomby můžou spadnout, že jo, taky se nemuseli trefit do těch Pardubic, někdy se to stalo, že padla bomba někam jinam. Tam jsme počkali, než to odhoukali, a zase jsme se vrátili domů. Byli jsme tam trochu chráněni těma stromama, takže jakási ochrana by tam byla, kdyby ty bomby padaly nějaký. Ale naštěstí tady v Přelouči se nic nestalo, tam se strefovali docela přesně, v těch Pardubicích, respektive ve Svítkově.“