Pavel Alexander Taťoun

* 1954

  • „To vám něco řeknu, o tom málokdo ví. Totiž papaláši měli v Praze diplomatické prodejny. A to bylo v různých městských domech v centru Prahy, nebo i na Smíchově, v Karlíně. Tam nebylo nikde nic napsané. A oni si tam ti komunisté jezdili nakupovat všechno, co nebylo k sehnání. Takže tohle tam bylo. My jsme to věděli, víte proč? Protože já jsem dělal na příjmu zboží skladníka a ti šoféři, co nám vozili potraviny... V tom obchodním domě Kotva jsou dodnes v suterénu velké potraviny. Za komunistů to byl v podstatě nejluxusnější obchod v republice. To bylo výstavní, bolševik se tím chlubil. Kotva, potom byl obchodní dům Máj. A tyhle prodejny byly poměrně dobře zásobované, protože to byla chlouba komunismu. Takže my jsme tohle úzkoprofilové zboží celkem měli. Ti dodavatelé, co nám to vozili, ti nám třeba něco vyměnili. Jedno auto dovezlo třeba maso, to byl chlaďák s masem. Anebo byli zelináři. Pivo se vozilo. Prostě my jsme přijímali denně takových padesát až osmdesát aut. Od rána do večera. To zásobování tam bylo hodně husté. A ten šofér, který třeba vozil zeleninu, potřeboval sehnat maso, protože plno věcí bylo úzkoprofilových a my jsme tam v té Kotvě měli vlastně skoro všechno. Takže jsme to takhle vyměňovali. On nám třeba něco dal a my jsme mu to dali, nebo prodali. To se různě kšeftovalo. A on nám třeba dovezl... Představte si, že ty oficiální pekárny například. Chleba. Komunisti měli svoji pekárnu za Prahou, v Mochově myslím. A tam pekli vynikající chleba, pěkně kulatý jako zastara, výborný a voňavý chleba. A ten pekař to vozil do těch diplomatických prodejen a do těch komunistických prodejen, které byly zašité, o tom lidi vůbec nevěděli. Ale on vždy měl nějaký chleba navíc a on nám ho dal a my jsme mu třeba za to dali basu Plzně. Plzeňské pivo, které bylo také úzkoprofilové. To stálo čtyři koruny šedesát, lahev, to si pamatuju, to bylo na tu dobu hodně peněz, protože normální pivo stálo korunu šedesát a Plzeň stála, myslím, tři šedesát nebo čtyři šedesát. Ale nebyla k sehnání. My jsme takhle s tím zbožím mohli hýbat, protože jsme ho měli. Takže ti komunisti měli neustále, na co si vzpomněli. Ale prostý lid musel mít známé anebo nesehnal. Nebo stál frontu."

  • „Oni nás tam samozřejmě nahnali do těch vagonů, jenže něž nás tam nahnali, tak jsme museli... Pod nádražím, jak jsou ty dolní perony, ty podchody, než projdete na peron, tak tím podchodem to vedlo, takových třicet schodů, a pak to bylo asi dvacet nebo pětadvacet metrů. Tím jsme museli proběhnout. Na pravé a levé straně stáli esenbáci se služebními psy, to byl štěkot, to bylo hrozné. Rachot. V tom peronu se to rozléhá. Psi štěkali a nás tam proháněli a pouštěli nás jenom po jednom, aby si nás vychutnali. Ne že bychom tam utíkali třeba po deseti. Oni nás nahoře drželi a říkali: ,Tak běž.´ Strčili do vás, vy jste musel běžet po schodech a teď jste musel utíkat a oni do vás práskali pendrekama, z levé i z pravé strany. Takže někteří to dost schytali. Já jsem dostal jenom asi tři rány, uhýbal jsem, utíkal jsem dost rychle, byl jsem malý a drobný, tak jsem jim proběhl. Někteří kluci, co byli vysocí, ti dostali i po krku, po hlavě, přes nohy. Bylo to docela drsné."

  • „Představte si, že jsme se probudili, bydleli jsme na Spořilově a ráno, dopoledne, to bylo letadlo za letadlem. To hučely Anky, my jsme tomu říkali Anka. A oni přistávali na Ruzyni s tím proviantem, to bylo letadlo za letadlem. Pak už během dopoledne přijely tanky. To už jsme s klukama začali. Ale my jsme to nevěděli. Až ráno jsme pustili rádio a máma říkala: ,Už jsou tady. Už je hotovo.´ To byl šok. To bylo tvrdé. Já jsem tenkrát jako mladý kluk... Měli jsme strach, bylo slyšet z centra střelbu. Pak jsem se dozvěděli, že hoří pod rozhlasem ty domy, naproti rozhlasu to blaflo, tam byly ty demonstrace. Však to známe z těch televizních a video nahrávek, z různých filmů a fotografií. Já jsme samozřejmě do Prahy potom jel druhý den. Tak jsme tam ty Rusáky viděli, ty tanky, ty auta, to byla plná Praha armády, prostě peklo. A Spořilov byl vlastně skoro na kraji Prahy, tam už byl za tím sídlištěm... Dneska to je zastavěné, je tam Chodov a to už je dnes propojené až na Jižní město. Ale tenkrát to byl konec Prahy a tam byly pole. Tam se oni zakopali, měli tam tábory, stany, tam byli tak půl roku zakopaní, Rusáci, armáda. Takže to bylo tenkrát hustý, válečnej stav."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 24.10.2021

    (audio)
    duration: 02:11:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 28.10.2021

    (audio)
    duration: 01:54:21
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

S režimem jsme hráli ruskou ruletu

Pavel Taťoun, 1975
Pavel Taťoun, 1975
photo: Archiv pamětníka

Pavel Alexander Taťoun se narodil 6. září 1954 v Lomnici u Rýmařova. Jeho otec Ivan Taťoun pracoval jako náměstek tajemníka na Ústřední radě odborů v Praze, rodina se tak brzy do hlavního města stěhovala. Pamětníka od dětství silně ovlivňoval jeho starší bratr Petr Taťoun. Ten ho přivedl k alternativní kultuře a později i k dřevnímu undergroundovému hnutí, které režim během let normalizace stíhal a perzekvoval. Kvůli tomu, že jeho otec po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 na vlastní žádost vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ), nesměl Pavel studovat svoji vysněnou Výtvarnou školu Václava Hollara. Vyučil se jako slaboproudař. Během let dospívání pak naplno propadl své životní vášni – malbě. Pronajal si ateliér na Smíchově, kde intenzivně tvořil a zároveň pronikal do kruhů pražského undergroundu. Objevil ikonické hudební skupiny té doby – The Plastic People Of The Universe a Dg 307. Po brutálním zásahu proti plánovanému koncertu právě těchto dvou kapel v roce 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic se Pavel dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). O čtyři roky později byla situace v Praze natolik neúnosná, že se rozhodl odstěhovat na Moravu, do rodného domku své ženy Jarmily. Zde pak během následujících let působil jako spojka mezi moravským a pražským disentem. Rozvážel samizdatovou literaturu, do Prahy potom pašoval velké množství papíru, na který se tato literatura přepisovala. V roce 1982 poslal do Londýna na výstavu svůj obraz „Komposice lásky“, když o něm následně mluvili na Hlasu Ameriky, stal se opět středem zájmu StB. Svou poslední výstavu realizoval o dva roky později v loštickém kulturním domě, kdy mu zabavili obraz „Pád velkého Babylona“. Až do sametové revoluce nesměl nikde vystavovat. Jeho bratr a chartista Petr Taťoun patřil k blízkým přátelům a později i spolupracovníkům Václava Havla. Pavel Alexander Taťoun se v roce 1992 zúčastnil jako řidič pracovní cesty Olgy Havlové do Itálie. V průběhu 90. let začal znovu vystavovat a zároveň se malbou i živit. Později ji vyučoval pro odsouzené ve věznici Mírov.