The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Taussig (* 1926)

• židovský původ obou rodičů

• zatčení otce během Křišťálové noci

• útěk z Ústí nad Labem

• život v Praze

• transport do Terezína

• transport do Osvětimi

• vybrán na práci v Meuzelwitzu

• útěk z evakuačního transportu

• cesta do Prahy

• Pražské povstání, konec 2. světové války

• nástup do zaměstnání, založení rodiny

• zatčení a výslechy na StB

• celoživotní následky výslechů na StB na psychice manželky

Otto Taussig se narodil v roce 1926 v Ústí nad Labem jako nejmladší ze tří dětí. Tatínek byl profesorem českého a německého jazyka. Doma se hovořilo německy, rodiče mezi sebou mluvili česky. Ústí nad Labem bylo za první republiky převážně německy mluvící, takže skutečnost, že Otto Taussig hovořil především německy, nevzbuzovala žádné otázky. Svůj židovský původ si začal uvědomovat, až když po podpisu mnichovské dohody začali henleinovci židovské obyvatelstvo na území Sudet atakovat. Tatínek však nechtěl Ústí opustit, protože byl Čech a mnichovská dohoda slibovala možnost plebiscitu – referenda. Tatínek byl státní zaměstnanec a cítil, že je jeho povinností Československo hájit, alespoň tím, že zajistí hlasy pro případné hlasování. Většina československých občanů totiž ze Sudet odešla. Plebiscit se ale nekonal. Místo toho přišla v noci z 9. na 10. listopadu 1938 skupina německých vojáků z oddílů SA a poničila rodině dům: „Rozbili nám všechny okna a domovní dveře nešly ani zavírat, když odešli.“ Otec Dr. František Taussig byl odvlečen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Útoky na židovské obyvatele, které se odehrály po celém Německu i v obsazených zemích, dostaly později název Křišťálová noc.

Otcův bratr byl právník, napsal několik dopisů a podařilo se mu pamětníkova otce ze Sachsenhausenu dostat. Otec se vrátil 18. prosince 1938. Rodiče ihned odjeli do Drážďan pro pasy a celá rodina vycestovala ze Sudet jen s nejnutnějším drobným majetkem. V Praze Taussigovi bydleli na Břevnově a celou dobu se snažili dostat své děti za pomoci Nicolase Wintona do Anglie. To se jim ale nakonec nepodařilo. Otec byl předčasně penzionován a Otto Taussig už v důsledku norimberských zákonů nemohl chodit do školy. Docházel proto alespoň do elektrotechnického kroužku, který organizovala Židovská obec. Rodina Taussigových se po děsivé zkušenosti Křišťálové noci izolovala. Nadále se stýkala pouze s židovskými přáteli a známými. I přes stále narůstající obavy rodičů Otto Taussig docházel pěšky z Břevnova do Hagiboru na tréninky fotbalového družstva.

Poslední otcův dar do života

V prosinci roku 1941 v noci přiběhl ke dveřím jejich bytu posel s předvoláním k transportu. Do sběrného tábora v pražských Holešovicích nastoupili 14. 12. 1941. O tři dny později, 17. prosince, z vlakového nádraží Praha-Bubny odjeli do Terezína. Osobní vlak je dovezl na nádraží v Bohušovicích, odtud byli pěšky vedeni do terezínského ghetta. „V Terezíně jsme byli odděleni. My jsme se s tátou dostali do Hamburských kasáren.“ Maminka a sestry se dostaly také do Hamburských kasáren do kuchyně, což bylo velice výhodné, poněvadž měly přístup k jídlu. Podle pamětníka nebyl v Terezíně doslova hlad, zvláště v porovnání s táborem v Osvětimi, ale dostatek jídla tam také nepanoval. Na podzim 16. října 1942 mu zemřela maminka. Zbývající členové rodiny však zůstávali stále pohromadě. Tatínek se stal vedoucím na úseku E104A, a protože měl samostatný pokoj, mohl u něho Otto Taussig bydlet. Pamětník začal také pracovat: „Já jsem se dostal do skupiny, kterou vedl Otakar Vacek. Pomáhal jsem mu jako elektrikář, tam jsem se prakticky naučil řemeslo. Vyměňoval jsem, co bylo potřeba, pojistky, žárovky... Pak už to bylo lepší, protože jsem měl práci.“

Otto Taussig v Terezíně prožil i svou první lásku. Dívka pracovala na Šancích – v zahradách kolem ghetta, kde se pěstovala zelenina. Po válce se ji snažil skrze Červený kříž nalézt, ale marně.

Na svátek svatého Václava 28. 9. 1944 byl Otto Taussig povolán do transportu. Jeho dvě starší sestry Augustýna a Anna odjely transportem o půl roku dříve do Bergen-Belsenu. Spolu s ním jel transportem i jiný chlapec, Otto Sonnenschein. Jeho rodiče požádali otce Otto Taussiga, aby jeho syn chlapce opatroval. „Nakonec jsme spolu odjeli do Německa, společně jsme utekli až do Prahy. Celý život jsme se kamarádili, než ochrnul a umřel. Zkrátka přátelství na celý život.“

Jedeš do Německa, tak je to dobrý

Příjezd do koncentračního tábora v Osvětimi byl pro oba chlapce zdrcující. Brutální zacházení a ponižování bylo jako z jiného světa. „Jako by člověk ani nebyl na stejné zemi.“ Velice brzy pochopili, že tábor nelze přežít. Strach o život byl téměř neustálý. Otto Taussig při vzpomínce na Osvětim-Březinku říká: „Moc jsem nevěřil, že přežiju. Přemýšlel jsem nad tím, jak se z toho dostat. Dalo by se to přirovnat k těžce nemocnému člověku, který ví, že zemře, ale neví kdy.“

Východiskem se stala možnost jít na práci. Takže když přišla výzva, aby se přihlásili řemeslníci na práci v Německu, ani jeden z nich neváhal. Z Osvětimi-Březinky odjeli vlakem 27. 10. 1944. Nikdo z nich si však nemohl být jistý, kam je vlak veze. Vězni byli převáženi v uzavřených vagonech pro dobytek, pouze v rohu bylo malé okénko, u kterého se všichni střídali. „Když jsem se dostal na řadu k okénku, viděl jsem sluncem zalité pohoří Krušných hor. Ten pohled jsem dobře znal. S rodiči jsme každý víkend jezdili na výlety. Chodili jsme na pěší túry. Říkal jsem si tehdy: ‚Jedeš do Německa, tak to je dobrý.‘“

Nakonec dojeli do německého městečka Meuselwitz, kde byla továrna na výrobu munice. Jednalo se o pobočný tábor koncentračního tábora Buchenwald. Ottův kamarád byl přijat přímo do výroby, on sám pracoval u transportní skupiny: nakládal zboží, převážel odpad a jiné potřebné věci. „V Meuselwitz to bylo mnohem lepší! Dostali jsme místo pryčen na spaní slamníky, ešusy a příbory! V Osvětimi nám polívku nalili do lavoru, ale neměli jsme lžíce, nic, takže jsem si připadal jako prase u žlabu.“

Práce v továrně měla také svá úskalí, vedoucí dávali vězňům i nesmyslné úkoly, za které pak vězně trestali. Při jednom takovém trestu dostal Otto Taussig pětadvacet ran hadicí.

Pamětník také vzpomíná na otřesný zážitek spojený s náletem spojenců. Ve vedlejším táboře byly uvězněny ženy na práci. Během častých náletů na počátku roku 1945 byly ženy vyháněny z továren. Při jednom náletu byly však bomby shozeny přímo do tábora, což byl jeden z nejotřesnějších zážitků: „Dodnes to mám před očima. Ty holky vyběhly na louku a dostaly přímý zásahy. A já s kamarádama jsme pak nakládali na vozy hlavy, ruce a vozili to do místní márnice.“

Umění utéct

Na jaře 1945 bylo všem jasné, že konec války je na spadnutí. Fronta se zřetelně blížila, byla slyšet palba. Otto Taussig měl kromě toho ještě informace o dění na frontě od svého kolegy napojeného na ilegální podzemní organizaci. Po náletu na továrnu 2. dubna 1945 dostali vězni rozkaz vyložit vagony s uhlím. Tento vlak pak sloužil k jejich evakuaci. Během evakuace pamětník zjistil, že vlak jede přes Československo. V Kraslicích na nádraží potkali vojenský vlak. Na ten zaútočili tzv. „hloubkaři“, spojenečtí letci, likvidovali lokomotivy nepřátelských vlaků. Vlak zastavil a všichni příslušníci hlídky se rozprchli. Toho vězni využili a utekli z vlaku. Mnoho uprchlíků nacisté pochytali, ale Otto Taussigovi a jeho příteli Otto Sonnesnscheinovi (po válce přijal jméno Slunský) se podařilo uniknout. Venku chodili pouze v noci a přes den byli schovaní v senících nebo stodolách. Na cestě byli velice opatrní: „Jídlo, to jsme si asi třikrát nebo čtyřikrát vyprosili někde na samotě. To jsme i delší dobu pozorovali, jestli v tom domě je chlap, nebo jenom ženská. A když tam byla ženská, tak jsme šli žebrat. Ony nám daly chleba, brambory, takže jsme alespoň něco jedli, ale bylo toho málo.“

Zásadní pomoci se jim dostalo v Toužimi, kde jim pomohl neznámý český vlastenec: „Byli jsme tam schováni v seníku. Ráno jsme slyšeli, že si tam tři nebo čtyři chlapi povídají, že Hitler chcípnul. Tak jsme vylezli, ale ti chlapi řekli, že konec ještě není, abychom se raději ještě schovali, že pro nás někdo v noci přijde. A skutečně, v noci přijel chlap a odvezl nás do Plzně.“

Sejdeme se za deset dní

V Plzni se chlapcům dostalo péče, o jaké dlouho jen snili. Měli možnost se vykoupat v teplé vodě, dostali najíst a mohli si obléci slušné oblečení a obuv. Oba byli silně podvyživení. Otto Taussig měl ve svých devatenácti letech něco málo přes třicet šest kilogramů. Pán, který se o ně v Plzni staral, vozil pivo do Prahy a nabídl jim převoz do hlavního města. V Praze se s Ottou Sonnenscheinem rozloučili, ale slíbili si, že se sejdou za deset dní po skončení války na Václavském náměstí. Co si slíbili, také splnili.

Poválečná euforie a radost však brzy vyprchaly. Otto Taussig zjistil, že přišel o převážnou část své rodiny. Z Osvětimi věděl, že tatínek neprošel selekcí, ale stále doufal, že sestry budou naživu. Organizace Červeného kříže ho informovala, že přežila pouze mladší sestra Anna, ostatní příbuzní nikoliv. Veliké rozčarování také nastalo, když  žádal o navrácení rodinné vily v Ústí nad Labem. Zabral ji totiž místní politický funkcionář a odmítl ji vydat. Ani stát nakonec Otto Taussigovi nepomohl, neboť žaloby u soudu trvaly několik let a leckde státní orgány situaci spíše komplikovaly. Úspěchu se dočkal až díky pomoci svého bývalého velitele z vojny. Takže v roce 1952 se sice domohl navrácení vily do svého vlastnictví, ale i tak trvalo další dva roky, než byla vila vyklizena a zcela vrácena pamětníkovi k užívání. Do této doby žil pamětník s manželkou a dětmi v Praze v garsonce po rodičích.

Kvůli pobytu v Praze byla také rodina nečekaně ohrožena: „Náš soused v Praze utekl i se ženou na Západ. Takže nás zatkli a pořád nás vyslýchali, i když jsem jim vysvětloval, že o tom nic nevíme. Bylo to hrozné.“ Výslechy na StB však na manželce zanechaly nesmazatelné stopy, neustále se bála a neměla odvahu ani vyjít z domu. „Došlo to tak daleko, že jsem musel prosit doktora, aby k nám přišel domů ošetřit ženu. Později si i trhala doma sama zuby, jen aby nemusela opustit dům,“ vzpomíná dnes pan Taussig.

Přes všechny problémy však manželé vychovali čtyři syny. Po manželčině smrti v roce 2005 bydlel Otto Taussig v Ústí nad Labem v rodinné vile sám se synem. V roce 2013 se zdravotní stav pamětníka natolik zhoršil, že mu rodina zajistila péči v Centru sociální péče v Praze na Hagiboru.