Otto Taussig

„V tom domě bydleli nějací Sonnenscheinovi a jejich syn byl vybrán do transportu jako já. A jeho rodiče poprosili mého tátu, abych se o něj staral. Byl o rok mladší než já, ale byl takový nesamostatný, zatím. Musím říct, že já jsem byl už trochu ostřílenější, jednak jsem sportoval – jezdil jsem na Hagibor hrát fotbal, chodil jsem na kurz. Kdežto on, když nemohl chodit do školy, tak nedělal nic. A spolu jsme se drželi a nakonec jsme spolu odjeli do Německa, společně jsme utekli a dostali se až do Prahy. A celý život jsme se kamarádili, než ochrnul a umřel. My jsme se kamarádili i poté, co jsme se oženili, zkrátka přátelství po celý život.“

„A v Toužimi jsme chodili v noci, a to mi byla zima, protože jsem měl jen košili a dřeváky. A jídlo, to jsme si asi třikrát nebo čtyřikrát poprosili někde na samotě, když jsme viděli, že ten barák je o samotě. To jsme i delší dobu pozorovali, jestli v tom domě je chlap, nebo jenom ženská. A když tam byla ženská, tak jsme šli žebrat. Ony nám daly chleba, brambory, takže jsme alespoň něco jedli, ale bylo to málo. A když jsme byli v Toužimi, tak jsme byli v jednom seníku. Bylo to kus baráku, sloužilo to jako stodola a v části bylo seno. Ráno jsme slyšeli, že si tam tři nebo čtyři chlapi povídají, že Hitler chcípnul. Tak jsme vylezli, ale ti chlapi řekli, že konec ještě není, abychom se raději ještě schovali do toho seníku, že pro nás někdo v noci přijde. Skutečně, v noci přijel chlap a odvezl nás do Plzně.“

„Já si jenom pamatuju, že tam řádili (příslušníci SA). Rozbili nám všechny okna a domovní dveře nešly ani zavírat, když odešli, a zatkli otce a odvezli ho do Sachsenhausenu.“