nadrotmistr v. v. Vilém Teller

„To bylo úplně individuální. Tak například jednou jsme přepadli tu jejich skupinu, jak šli na tu hlídku. Tak jeden Němec strhnul pušku a v tom okamžiku samozřejmě naši lidi, kteří tam byli, ho zastřelili. Tudíž ti druzí se vzdali bez odporu, zatímco ten jeden si myslel, že ještě vyhraje válku. Tudíž to bylo to samé. Někteří, kteří byli tak zfanatizovaní, věřím, že si mysleli až do konce války, že to eventuelně ještě vyhrají. Nějakou tajnou zbraní nebo co. Ale to bylo úplně individuální. Každopádně ta možnost pro ně se vzdát taky nebyla tak jednoduchá, protože oni taky museli jít přes to minové pole. A kde jsme byli, tak to byl otevřený terén, tak taky nemohli se sebrat a utéct. Tudíž já věřím, že to bylo úplně individuální. I kdyby věděli a věřili tomu, že už končí válka, takže se nemohli nějak houfně vzdát. No nám bylo jasné, že kdybychom se dostali do zajetí, že to nepřežijeme. A s tou myslí jsme do toho vlastně šli. To nám bylo jasné, že nemáme šanci přežít, kdybychom se dostali do zajetí. Tam jsme nebyli jenom my, ale určitý úsek měli Angličané. Ale určitě věděli, kdo tam je. Někdo s minami… kolik z našich tam zůstalo, opravdu to nevím, Ale vím, že v akci, buď minami nebo střelami, přišlo o život asi pět lidí jenom z naší roty. A nebylo to nic lehkého.“

„My jsme postupovali ze začátku za frontou a až potom jsme přišli k Dunkerque. Tak bylo nám nařízeno nepustit Němce z Dunkerque, kteří se shromáždili v Dunkerque. Nepustit Němce ven, aby se nemohli spojit s jejich armádou. A to se nám podařilo. Oni se snažili spojit se s jejich armádou, která byla od Dunkerque odříznutá. A byl útok zároveň od Němců z Dunkerque a ti, kteří byli mimo. Jenomže se jim to nepovedlo a náš úkol potom zněl: 'Za každou cenu držet Němce v Dunkerque odříznutý'. Oni byli zásobovaní letadly, ale nedostali se už ven. Ze začátku se snažili dostat ven, potom, když viděli, že to je beznadějný, tak dělali jenom menší výpady. A to se jim nepovedlo. Ale výpady dělali pořád, až do konce války. Jeden příklad byl, že jsme zjistili, že jdou na stanoviště, které měli oni vyhlídlé. A jednou jsme tam brzy ráno šli a zajali tu skupinu Němců, kteří šli na tu jejich pozorovatelnu.“

„Můj názor je, že jsem je neměl rád. A sice neměl jsem je rád ze dvou důvodů. Jeden důvod byl, že tu továrnu, kterou my jsme hlídali nějakou dobu…. jsme dostali potom rozkaz, že se máme přemístit o deset kilometrů dál doleva - a Francouzi převzali od nás objekt té továrny a co patřilo k tomu. A jenom dva dny na to Němci udělali útok a vyhnali Francouze odtamtud. A byl to strategický bod, páč to byl přehledný terén. A tak to byl jeden důvod, proč jsme je neměli rádi. A druhý důvod byl, že my jsme měli nad koly, nad blatníky, bednu. Kovovou bednu se zámky. Tam jsme schovali konzervy, až pojedeme domů, abychom je tedy mohli rozdat. Páč nám bylo jasné, že tady bylo málo jídla. To byly konzervy, které jsme fasovali, nesnědli, zkrátka zbyly, tak jsme to všechno schovali. Abychom to měli, až přijedeme domů. A Francouzi nám to jednu noc ukradli. Tak to bylo podruhé, proč jsem je neměl nikdy rád.“

„Když jsme jeli domů, tak samozřejmě, že jsme se moc těšili. Že už je konec války a že jedeme domů. Tady si to určitě každý prožil jinak, ale pochopitelně, že jsme se těšili, že přijdeme domů. Ze začátku jsme zůstali u demarkační čáry, kde jsme hlídali. A potom, až jsme mohli, tak jsme už jeli dál. A to už byl konec, to už si potom každý podle svého hledal příbuzné, hledal svoje lidi. To je samozřejmé, to se nedá popsat. Já jsem demobilizoval v roce čtyřicet šest, čili jsem sloužil v armádě tři roky. A demobilizoval jsem do Anglie. V Anglii jsem byl propuštěn z armády a začal jsem pracovat tam, odkud jsem odešel do armády. Zůstal jsem tam rok a potom se vrátil do Československa. Oženil se, začal jsem tady pracovat u jedné firmy, která byla zahraničním podnikem. Vzhledem k tomu, že mluvím bezvadně anglicky a německy. A byl jsem tam tři roky. V roce jednapadesát ten podnik zavřeli a já jsem si hledal práci, kterou jsem našel v Tatře na Smíchově, kde jsem byl potom celý svůj život. Potíže jsme s manželkou měli – oženil jsem se v osmačtyřicátém roce, protože například jeden posudek zněl, že manželka prokázala své protistátní smyšlení tím, že si vzala zahraničního vojáka ze Západu. Musela opustit práci, hledala si jinou a já jsem šel do Tatrovky. Sice mně to nevadilo vůbec a celkem to tam šlo. Tam jsem potíže neměl. Jedině jednou, když jsem byl vyhlášen jako nejlepší pracovník. Měl jsem dostat nějakou odměnu. Tak jeden prohlásil, jak můžu být já nejlepším pracovníkem, když jsem byl v Anglii.“

„Tak narodil jsem se v Českém Krumlově. A tam jsem taky chodil do školy. A v roce třicet osm, když přišel Hitler a Němci, tak jsme odtamtud z rasových důvodů utekli. Byli jsme v Praze. Otec samozřejmě ztratil zaměstnání. Tudíž jsme měli štěstí, že jsme tady měli tetu, která se o nás starala. A v dubnu třicet devět jsme odjeli do Anglie. Mně bylo tenkrát šestnáct. Samozřejmě, že já jsem tolik rozumu neměl, ale otec byl přesvědčen, že to tady nemá žádnou budoucnost. Že až se okupuje celá republika, tak bude zle. Tak otec nás – bratra a mě - přihlásil do nějakého dětského transportu. A s tím jsme jeli do Anglie. V Anglii se nás ujala jedna rodina, nám neznámá, kde jsme bydleli. Já jsem tam byl, učil jsem se anglicky. Bratr, který byl o čtyři roky mladší, tam začal chodit do školy. A bydleli jsme u té rodiny jeden rok, potom vypukla válka. Tak jsem šel do Londýna a začal jsem pracovat v továrně jako učen, potom jako zámečník.“