Ivan Theimer

„Našel jsem [v Paříži] starého italského uprchlíka, Colomariniho. Měl starý ateliér, kde se dělaly klasické věci. Byly tam dva stany a za těmi stany ze starých jutových pytlů byli dva Rusové, kteří tam sekerkami sekaly sochy – jak Brancusi. To byla neuvěřitelná atmosféra – vidět, že každý z nás, z těch uprchlíků, jsme úplně jiný. A najednou se objeví v ateliéru u Colomariniho, kde se chtějí bránit vnějšímu světu daleko víc než já. A skutečně tam postaví chýši z dek, jsou u toho kmene a dělají si toho Brancusiho. Bylo to zajímavé, protože člověk pochopil, že se dostal z roku 68 do roku 68 v úplně jiné tváři, úplně jiné poloze.“

„Měl jsem štěstí. Už před třemi měsíci jsem dostal povolení od svazu umělců v Olomouci, abych dostal pas. Byl na policii, neměl jsem ho. Chtěl jsem jet do na výstavu Matisse do Paříže a do Nice a oni organizovali výlet s výtvarníky z Olomouce. Pak propukla okupace, ale já jsem ten pas už měl. Jel jsem vlakem do Prahy, francouzské velvyslanectví otevíralo v 7 ráno. Všem, co jsme tam spali, nám dali razítka a jel jsem do Mnichova. Ale to bylo také tragické, protože na nádraží někdo říkal: ‚Nejezděte tam. Někdy vlezou do vlaku ruští vojáci. Seberou vám pasy, pak nemáte nic a oni vrátí vlak do Prahy.‘ Ve vlaku nás bylo celkem asi deset nebo dvanáct lidí. Tím, že mě strašili lidi kolem, že nemá cenu vozit kufry, tak jsem jel jenom s takovým pytlíčkem. Měl jsem tam zubní kartáček a Kafku – Cestu do Ameriky. Přijeli jsme na hranice, přišli Rusové, prohlídli celý vlak, ale nedívali se na naše papíry. Nechali ten vlak odjet, ale kolem už byli psi a vojáci s automaty. Přijeli jsme na naše hranice, kde byli naši vojáci, ale obráceni proti Rusům. Ještě to nebylo zmanipulované, aby se dali dohromady s Rusy. Přišel major s policistou a žádali pasy. Dívali se nahoru, viděli, že mám jenom tu taštičku, pot po mně stékal. Pak ten vlak projel a dostali jsme se na německé hranice. Tam byli Američani s Němcema a dávali nám coca-colu přes okýnko.“