"V roce 1968, když Rusové vtrhli do Prahy, jsem byl v Praze s kamarádem. Předtím jsem tam natáčel a měl jsem tam spoustu přátel a báječných přítelkyň. A byli jsme v noci venku a pak přiběhla jedna holka a brečela a říkala - jedou sem Rusové. A my jsme to nechápali. Vždyť jsou to vaši kamarádi, proč ten povyk? Tu noc jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Snažili jsme se nějak najít cestu domů. A pak jsem skončil v kavárně na Václavském náměstí a tam už byli přátelé. A pak šli kolem lidi s krvavou vlajkou a pod ní nějaká žena a zpívali hymnu. Kde domov můj, voda hučí po lučinách... A bylo tam vysílání plzeňského rozhlasu a ti říkali: Jsme okupovaní. Když teď zahrajeme hymnu, tak víte, co se děje. A to mě úplně dostalo. Najednou jsem byl Čech a byl jsem s nimi solidární a chodil jsem po ulicích. Pak jsme stáli Na Příkopech, mladí Češi nám nabízeli cigarety... Odehrávaly se tam šílené scény, plačící vojáci, mladí kluci, kteří ani nevěděli, co tam dělají. A ta hymna, panebože... A pak jsme to organizovali přes ambasády, nevěděli jsme, jak se dostat domů, jak se dostat ven. Všechny ukazatele byly překroucené, nevěděli jsme, jestli jsou hranice zavřené. A pak jsem tam znal rodinu, kamarády a přítelkyni, ti říkali, že jedou se mnou. Tak jsem vezl jednoho v kufru a nevěděl jsem, jak se dostat ven. Vyjížděli jsme mezi tanky v kolonách se švýcarskou nebo rakouskou vlajkou, což byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Oni potřebovali baterie do přenosných rádií. Když jsem se vrátil domů do Mnichova, sbíral jsem baterie po všech obchodech. A přenosná rádia. A pak jsem zase jel na hranice, a nevěděl jsem, jak je rozdat."
"Do Děčína-Podmokel jsem jel také tím Volkswagen broukem. Tehdy to byla ještě ruská kasárna. Dole u svahu vede taková dlouhá cesta nahoru a tam byla závora. Já jsem tam vyjel, byl tam náklaďák, ten projel, tak já jsem tam za ním taky vjel. A tam nahoře u vchodu do hradu byla další závora. A to už mě poslali zpátky. Tehdy jsem byl poprvé v Děčíně. Jel jsem tam nahoru, nezajímala mě kasárna, chtěl jsem se tam podívat. Všechno bylo úplně zchátralé. Teď je to nádherné. Je to opravdu velká radost, když můžete mít pocit, že místo, ke kterému máte vztah, nechátrá a nikdo ho neničí, že se z něj neudělali továrnu. Naopak, teď nastala doba, že si toho lidé váží, že vědí, že děčínský zámek je nějakým způsobem identifikátorem celé oblasti."
"Byli jsme v Brně a myslím, že jsme tam měli dva nebo tři kufry. Maminka si ještě stihla sbalit věci v Kvasicích, asi po pobytu v táboře, to nevím. Byly to neuvěřitelně nerozumné věci, my jsme ještě neměli zkušenosti, abychom věděli, co je důležité a tak dále. Otec měl kufr s dokumenty a podobnými věcmi. A tak jsme se dostali do Brna a v Brně otec přes kamaráda, českého komunistu, se kterým se přátelil, zařídil nákladní auto. A ten člověk nás odvezl z Brna na hranici, nevím, jak se ta česká hranice jmenuje, tam, kde kde je Waidhofen an der Thaya. A na to si velmi dobře vzpomínám. Přijeli jsme na hranice a pohraničníci a manželky pohraničníků nám otevřeli kufry a brali si naše věci. Mně také něco vzali, měl jsem takové pražské Jezulátko. To jsou vzpomínky, které jsou nepopsatelné. Já jsem to nechápal a rodiče říkali, že je to jedno. A pak měl otec v ruce ten kufr a řekl mému nejstaršímu bratrovi, že Rakousko je tam, kde je ta červená vlajka. A tam stál nějaký muž a mával kapesníkem. Příbuzný, jeden z Gudenusů. Říkal: kdyby se mi něco stalo, vezmi ten kufr a utíkej. To byla překvapivá poznámka. A pak jsme přejeli hranice ke Gudenusům a byli jsme ve Waidhofenu."
Rakouský herec Friedrich von Thun (občanským jménem Friedrich Thun-Hohenstein) se narodil 30. června 1942 v rodinném zámku v Kvasicích na Kroměřížsku. Jeho otec Arnošt (Ernst) v roce 1938 mobilizoval s československou armádou a v roce 1939 podepsal šlechtickou deklaraci o sounáležitosti s českým národem. V roce 1943 ale přijal německé občanství. V důsledku toho čelila rodina po válce násilí, vyvlastnění a dlouhému pobytu v internačním táboře v Kroměříži. Roku 1948 žili v Brně, po varování českých přátel odešli těsně před únorovým pučem do Rakouska. Tam v sobě Friedrich objevil herecké sklony a podařilo se mu prosadit si svou a tomuto povolání, které mezi šlechtou není běžné, se naplno celý život věnoval. Jeho otec mezitím působil dlouhé roky jako tajemník Otty von Habsburg. Svou rodnou zemi navštěvoval Friedrich von Thun od šedesátých let jako herec, na natáčení tam byl i v srpnu 1968. Okupaci sledoval z bezprostřední blízkosti v Praze na Václavském náměstí, v té chvíli se podle svých slov cítil Čechem, a dokonce v kufru svého vozu vyvezl jednoho svého českého známého do Německa. Friedrich von Thun je českému publiku známý především pro svoji roli v porevolučním seriálu Náhrdelník, kde si po boku Libuše Šafránkové zahrál pražského Němce, či pro svou roli v kultovním filmu Schindlerův seznam. Restituce po roce 1989 se jeho rodiny netýkaly, Friedrich von Thun ale na svůj život nežehrá: „Osud mi hrál do karet. Kdybychom zůstali doma, třeba bych místo herectví pěstoval řepu.”
