Tazatel: „Vy jste se tenkrát s manželem chystala na svatbu, takže probíhaly nějaké přípravy. Jak to tenkrát vypadalo?“ A.T.: „V Tršicích měl tatínek sestru. Tak ta švagrová dala vajíčka. Všechno už bylo nachystaný. Ten babiččin bratr byl řezníkem, tam měl ledovnu. Tak v té ledovně už bylo máslo. Všechno už tam bylo nachystáno. Koše vajíček, másla, měla to být velká svatba. A nakonec z toho byl jenom takovej pohřeb. Ještě prase se krmilo. Měla být ta svatba. Ale nebyla, protože jsme vyhořeli a celou tu ledovnu vlasovci vybrali. Všechno to jídlo bylo vykradený. Tam nezbylo vůbec nic. Takže my jsme neměli ráno ani co jíst.“
„Na Zákřově jsme žili jako jedna rodina. Tatínek tam měl Skopalky. To byly sestřenice. Franta Oherů a Tonda Švarců byli bratranci. To bylo všechno rodina. My jsme měli málo místa, tak na hospodě jsme měli slámu. Tak jsme to odtamtud vozili. A to byl strýc Polda. To nebyl žádnej pan Polda. Byl to strýc a teta Poldovi. Všechno rodina. Byl tam řezník. To byl maminčin bratr. Maminčina sestra, ta chodila po dědině a skupovala máslo a vajíčka. A chodila je prodávat do Přerova. Ples, ten býval krásnej. Dřevařskej ples. To byla nádhera. Kmotřička byla výborná kuchařka. Ta pekla takový dobroty. A divadlo jsme hráli. Já jsem kolikrát hrála divadlo se Slávkem Kozílkovým. A potom taky jednou s Frantou Pospíšilovým.“
„Já když jsem šla od těch Skopalů, tak jsem měla jejich foťák v koženým pouzdře. Tak ti Němci se na mě vrhli, jak jsem šla v chodbě. A že: ,Zbraň! Zbraň!‘ A já jsem jim vysvětlovala: ,Žádná zbraň. To je foťák. Vytáhněte si to.‘ Dala jsem jim ho, ať si ho nechaj. Potom jsem šla domů a před tím Oherovým mě chytl jeden vlasovec a tak se mnou smýkal, že mně vytrhl rukáv z kabátu, a že mě zastřelí. Já jsem mu řekla: ,Zastřel. Když mě chceš zastřelit, tak mě zastřel.‘ On se mnou tak smýkl a odešel. Šla jsem domů. Ještě komora stála. Ještě nehořela. Hořelo to tam vedle. Já jsem na tý komoře měla takový troje ušitý opánky. Jako že se budu vdávat a mám to do výbavy. Tak jsem šla, že půjdu na tu komoru. Ale už to sjelo, ta chajda. A už jsem se tam nedostala, do té naší chalupy. A přišel vlasovec a já jsem stála u těch dveří. A dívala jsem se do té chajdy a hrozně jsem plakala. A on mně povídá: ,Neplač. Běž k sousedům, ať ti dají najíst. Stejně jste neměli vyhořet. Měli vyhořet ti druzí.‘ Tak mně to řekl. Že ten Ohera měl vyhořet.“
„Mému bratranci z Tršic Lónovi nakázali, že jich má zavízt do Olomouce na oberlandrát. On je tam vezl, ale jak přijel k Týnci, tam je les, tak on jim oddělal zadní čelo. Zastavil na chvíli, ať si dělají, co chtějí. Samozřejmě že vylezli a utekli. Čelo zadělal. Byl to vysoký vůz. Přijel na oberlandrát, že jim dovezl ty Židy. Tak oni šli ven, vydělali to a tam nic. A nic mu za to neudělali. On řekl: ,Já za to nemůžu. Já nevím, co na tom dělali. Ale já jsem jel celou cestu, ale koně jsem hnát nemohl.‘ A nic mu za to Němci neudělali.“
Tazatel: „Vy jste zrovna psali dopisy a pozvánky na svatbu?“ A.T.: „No, to jsme psali. Maminka seděla na jedné straně stolu a tatínek na druhé. A psali pozvánky na tu svatbu. Že bude svatba, až přijedou. My jsme měli naproti okno na ulici a na dvůr. A najednou začlo střílení. To jste neviděl, jak to přes tu kuchyň lítalo, ty světelný střely. To lítalo přes tu kuchyň a maminka začala křičet. A tatínek: ,Stařenko, buď ticho, nic nekřič. Musíme jít pryč. Musíme hned pryč z chajdy.´ A jak jsme křičeli, tak k nám ten bratranec s tím dítětem a dvouma klukama přišel dveřma ode dvora. A my jsme to už měli zavřený, tak klepal a my ho pustili. A všichni jsme s ním odešli. I s těma dětma k těm Skopalům. Napřed nás ten, co hlídal ve dveřích, nepustil, ale nakonec nás pustil. My jsme chtěli jít do dědiny. Protože maminka tam měla bratra. No tak jsme šli k těm Skopalům, ale tam už bylo plno Němců. Jenom jsme tam přišli a oni... Ten bratranec měl tmavý černý vlasy. Měl čepici na hlavě. Oni mu tu čepku shodili. A jak mu shodili tu čepku a viděli ty vlasy, tak ho začali mlátit a to děcko mu z náruče sebrali. Tu malou. Ta řvala: ,Tatínku!‘ Protože maminka ještě předtím zemřela.“
Anna Tichavská, rozená Švarcová, se narodila v roce 1922 v Zákřově poblíž Olomouce. Dne 18. dubna 1945 její rodný dům vypálili vojáci 574. kozáckého praporu, kteří v obci zatkli 23 mužů pro podporu partyzánů. O dva dny později bylo 19 z nich zastřeleno a spáleno v lesní boudě u samoty Kyjanice. Mezi nimi bratranec pamětnice František Švarc a jeho šestnáctiletý syn Vladimír. Anna se v době přepadení obce chystala na svatbu s Vojtěchem Tichavským. Nejenže jí v domě shořely svatební šaty, ale kozáci také ukradli všechno jídlo připravené ke svatební hostině. Po válce se paní Anna přestěhovala za manželem do Lazník, kde žije i dnes. Anna Tichavská zemřela 2. března 2013.