The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Tichý (* 1951)

• narodil se 27. září 1951

• od roku 1954 žije v Hrádku nad Nisou

• v roce 1966 přešel s kamarády ilegálně česko-německou hranici, aniž by je pohraničníci zadrželi

• o půl roku později je při dalším přechodu zatkli východoněmečtí pohraničníci

• po základní škole nastoupil do učení v Liberci a nechal si narůst dlouhé vlasy

• v roce 1969 ho vyslýchala Státní bezpečnost kvůli podezřelému zjevu krátce před prvním výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy

• po vyučení zedníkem vystřídal řadu zaměstnání a jako hipík a tramp jezdil na nepovolené koncerty a zábavy

• od roku 1988 pracoval v liberecké knihovně a později v knihkupectví a antikvariátu Fryč

• v roce 2021 žil v Hrádku nad Nisou

Život prožil v Hrádku nad Nisou, v těsné blízkosti německé a polské hranice, v oblasti, které se dnes říká Trojmezí a mísí se v ní Češi, Poláci a Němci. Jan Tichý si pamatuje dobu, kdy se Hrádek nacházel na samém konci republiky, odkud lidé nemohli pokračovat dál jako v současnosti. Tehdejší Německá demokratická republika a Polská lidová republika byly přístupné pouze lidem s pasem a schválenou výjezdní doložkou.

Před hranicemi se nacházelo zakázané hraniční pásmo, které Jana Tichého lákalo už od dětství. Když zmizely z česko-německé hranice dráty, vydal se v září 1966 s kamarády do německé Žitavy. Hranici se jim podařilo přejít bez povolení a o půl roku později se do Žitavy vydali znovu. Tentokrát je ale zadrželi němečtí pohraničníci a následoval první výslech. Pamětník se později ocitl u výslechu ještě několikrát, protože nosil dlouhé vlasy a jako hipík a tramp jezdil na nepovolené koncerty a zábavy.

V Hrádku se šprechtilo i po válce

Narodil se 27. září 1951 rodičům, kteří do Hrádku nad Nisou přišli po válce za prací. Maminka pracovala jako účetní ve výkupu a tatínek dělal podnikového řidiče v hrádecké Pragovce. V roce 1957 musel do výroby, protože nebyl členem KSČ. Při práci vystudoval večerní dvouletou průmyslovou školu a stal se plánovačem. „Shora na něj tlačili, dělníci na něj nadávali a kvůli vysokému tlaku musel jít do předčasného důchodu,“ říká pamětník.

Sám sebe popisuje jako neduživé dítě. Ve čtyřech letech strávil nějaký čas v Jedličkově ústavu v Liberci, kde viděl válečné invalidy. Také prý na něj psychicky působila korejská válka. Když viděl v časopise Květy fotografii svého vrstevníka s pahýlem, uvědomil si, že nenávidí válku a násilí. „Proto jsem se stal hipíkem,“ vysvětluje.

V Hrádku jeho dětství prý byla ještě slyšet němčina, i když většina německých obyvatel se musela po válce vystěhovat. Před válkou tvořili devadesát pět procent obyvatel města, víc Čechů prý žilo v nedaleké německé Žitavě (Zittau). „V konzumech se šprechtilo. Zůstat mohli odborníci a Němci ze smíšených manželství,“ tvrdí pamětník. Hrádecké děti se bavily tím, že prolézaly opuštěné domy po Němcích, kterých prý bylo sto a po čase je strhla armáda. Zdroj zábavy představovaly také prezervativy z hrádeckého podniku Vulkan, které kluci plnili vodou a házeli je po sobě. „Šprcky plnili v parku i prachem smíchaným s jehličím. Nejlepší bylo dostat vodou a pak prachem a jehličím,“ popisuje Jan Tichý.

Po celou školní docházku na něj shlížel prezident Antonín Novotný. Do první třídy pamětník nastoupil do školy u pošty, dnes T. G. Masaryka. Dětí bylo tolik, že se učily na dvě směny – chodily buď na ranní, nebo na odpolední vyučování. Do třetí třídy nastoupil do ZŠ Lidická u nádraží.

„Kantory posílali do Hrádku za trest. Tenkrát ještě bylo víc mužských než kantorek,“ vzpomíná Jan Tichý na školní výuku. Feminizaci školství podle jeho názoru komunisté podporovali nejen proto, že ženy jsou levnější, ale i proto, že se méně zajímají o politiku. Ve škole se setkal s mírnou šikanou kvůli svým brýlím. „Spolužáci mi říkali Kobro nebo Brejloune,“ vzpomíná a vysvětluje, že v době jeho dětství děti nosily brýle jen výjimečně, a tak kvůli nim vyčníval.

Hranice ho lákala od dětství

Od dětství ho přitahovala hranice, která se nachází necelé dva kilometry od centra Hrádku nad Nisou. Do roku 1945 to byla česko-německá hranice, po poválečném posunutí polské západní hranice k řece Nise se Hrádek ocitl v Trojmezí, jak se říká místům, kde se setkávají hranice tří států. Česko-německo-polské Trojmezí leží na soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka. Ačkoli se v letech 1948–1989 jednalo o hranice zemí bývalého socialistického bloku, lidé je mohli překročit pouze na hraničních přechodech s cestovním pasem a schválenou výjezdní doložkou.

Hraniční pásmo, do kterého směly vstupovat pouze osoby s povolením, začínalo stovky metrů před hranicemi. V letech 1953–1965 byly i na této hranici dráty, jak připomíná Jan Tichý: „Dráty dávali nejdříve provizorní, pak bytelné. Buldozery nebo v lese s koňmi udělali několikametrový pruh, oraniště a trojnásobný plot. Moje ségra chodila do pohraničního kroužku a s holkama sbíraly kameny mezi dráty a hrabaly pásy hrabičkami.“ Vzpomíná také na to, že Pohraniční stráž přitom zlikvidovala několik výletních míst a hostinců na česko-německých hranicích.

První střet s železnou oponou zažil pamětník na procházce s tatínkem jako čtyřletý. „Šli jsme ke Kristýně a za Pragovkou byla na louce věž a u ní vojáci. Ptal jsem se, co to je, a táta říkal, že nás hlídají, že tam dál je Německo. Ptal jsem se ho, jestli tam žijí ti Němci-fašisti, o kterých nám vyprávěli ve školce. On řekl, že ne, že tam jsou ti hodní Němci, že ti zlí Němci jsou za Šumavou.“

Přísná ostraha česko-německé hranice panovala v době, kdy Češi využívali k útěkům na Západ hranici mezi východním a západním Berlínem. Tato možnost skončila v srpnu 1961, kdy východní Němci vybudovali s pomocí Sovětů berlínskou zeď. Jan Tichý tak v roce 1958 zažil ostře sledovanou cestu vlakem z Hrádku do Varnsdorfu přes východoněmecké území. „Jeli jsme jako rodina a do vagonu vlezl esenbák se samopalem a se psem. Nesměli jsme otevírat okna, jít na záchod, jeli jsme bez zastavení. Takhle ten vlak hlídali do roku 1961, než postavili berlínskou zeď, a do roku 1965 jim trvalo, než odstranili z hranice dráty.“

V odrbaných teplácích šlapali až do Žitavy

Ještě před odstraněním drátů se Jan Tichý jako tehdy osmiletý školák s kamarády zatoulal do hraničního pásma. Chytila je Pohraniční stráž a jako děti musely zaplatit poloviční pokutu dvacet pět korun.

„Neměl jsem ty peníze u sebe, tak mi kapitán Minďák řekl, že je mám přinést na služebnu. Šel jsem domů a tajně jsem vybral z prasátka peníze, protože jsem nechtěl, aby rodiče věděli, že jsem šel bez povolení do hraničního pásma. Měl jsem tam asi jen sedmnáct korun a pěšky jsem je nesl na služebnu. Kapitán Minďák mě míjel v autě a ptal se: ‚Neseš, neseš?‘ Dal jsem mu, co jsem měl, vzal si to a ani potvrzení mi nedal,“ popisuje svůj první prohřešek na hranici pamětník a dodává, že kapitán Minďák to dotáhl daleko – v sedmdesátých letech se stal politrukem u Pohotovostního pluku VB.

Dalšího prohřešku se Jan Tichý dopustil v září 1966 na začátku deváté třídy, když z hranice zmizely dráty. Se dvěma kamarády se vydal pěšky do nedaleké východoněmecké Žitavy.

„Maminka jednoho z nich, Jirky Karáska, se tam narodila a Jirka tam měl kontakty. Šlapali jsme lesem nenápadně v odrbaných teplácích a dostali jsme se až do Žitavy. Tam jsme se lekli chlapa, který vypadal jako agent, a tak jsme podél Nisy šlapali zase zpátky. V Hartavě Jirka řekl, že se zastavíme v jedné chalupě u známých. Byl tam důchodce-pašerák, nalil nám černé pivo a říkal: ‚Bravo, bravo!‘ a měl z toho srandu. A pak jsme přešli hranice. U nás byl kapitán Minďák a u nich kapitán Stefens, bydlel v bytovce hned u hranic. My jsme kolem procházeli v době oběda a prý mu skoro zaskočilo, když nás viděl oknem, jenže my jsme byli už deset metrů před závorou. Když vyběhl ven, tak už jsme byli u nás. To jsme se dozvěděli časem,“ vypráví pamětník.

V únoru 1967 šli znovu lesem do Žitavy, ale tentokrát je před Žitavou u odbočky na Hartavu (Hartau) chytil východoněmecký pohraničník se psem.

„Přijela pro nás dodávka ze Žitavy a odvezla nás na policejní stanici, kde jsme dostali každý jednu kobku, ale přes zeď jsme se slyšeli. Odvedli nás po jednom k výslechu, já jsem musel čekat na tlumočníka. Neřvali na mě, jen chtěli vědět, jestli máme příbuzné na Západě, a ptali se, jestli se mi nelíbí moje republika. Říkal jsem, že líbí, ale že jsem ji chtěl vidět také zvenku. Když jsem potřeboval na záchod, tak šel se mnou jeden se samopalem a nemohl jsem se zavřít v kabince.“

Poté si pro ně přijeli čeští pohraničníci Minďák a Krnáč. Pamětníka propustili ještě večer, kamaráda Jirku Karáska až ráno. Jeho rodiče dostali výstrahu za zanedbání výchovy a pamětník musel před trestní komisi na národní výbor.

Potřetí přešel ilegálně hranici v roce 1973 s kamarádem, tentokrát přeskočili Oldřichovský potok a dostali se na polskou stranu. Okamžitě je zatknul polský pohraničník a gazíkem je odvezl na služebnu. „Poláci si tam vyhrávali bigbít, jenom si nás zapsali, dali nám padesát korun pokutu, a ten voják nám děkoval, že za to dostane opušťák domů na Mazury,“ líčí pamětník.

V roce 1968 si vybojoval dlouhé vlasy

V roce 1967 dorazilo hnutí hippies i do Hrádku. Jan Tichý v červnu dokončil devátou třídu základní školy a začal se učit v Liberci na zedníka. „Z naší třídy šla většina dětí do učení,“ poznamenává a dodává, že vysvědčení mu kazily známky z exaktních předmětů. Tehdy ještě poslouchal rodiče a každých čtrnáct dní chodil k holiči, aby mu zastřihl vlasy nad uši. „Když přerůstaly přes uši, tak už byly dlouhé,“ vysvětluje tehdejší měřítko délky vlasů.

O rok později se pamětník vzbouřil a k holiči odmítal chodit. Začal odebírat hudební měsíčník Pop Music Expres, který začal vycházet v době Pražského jara a obsahoval kresby jeho oblíbence – komiksového kreslíře Káji Saudka. „Mám schované dva ročníky, než časopis zase zakázali. Divím se, že mi vždycky přišel do schránky a nikdo ho neukradl. Tenhle časopis mě také kazil,“ říká s úsměvem pamětník a dodává, že první rock and roll slyšel na začátku šedesátých let 20. století v Karlových Varech, kde byl v lázních. „V Hrádku hrála dechovka, maximálně swing, a tam už v podniku Tajga hráli rock and roll. Tam jsem se poprvé kulturně zkazil.“

Bigbít do Hrádku dorazil, když v roce 1968 přijela do města kapela The Cardinals. „Vystupovali v sále v Dělnickém domě a tehdy osmnáctiletý Lešek Semelka hrál na varhany. Vstupenka stála patnáct korun a bylo úplně narváno,“ popisuje Jan Tichý a vzpomíná, že první bigbítová kapela v Hrádku si dala název Primeros podle značky prezervativů, které se tam vyráběly v národním podniku Vulkan.

Dlouhé vlasy a bigbít přestal komunistický režim tolerovat po vpádu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968. „Hrádkem vojáci projeli ještě před půlnocí, ani se tam nezastavili,“ tvrdí pamětník, který 21. srpna 1968 jel v pět hodin ráno vlakem na stavbu do Liberce-Machnína.

„Ve vlaku chlapi ladili rádio a slyšeli jsme to, tak jsem jel až do Liberce. Vystoupil jsem na nádraží a slyšel hukot letadel, která přelétávala do Prahy. Bylo takové zamlženo a občas byla slyšet i střelba, tak jsem do centra nešel a radši jsem se vrátil do Machnína. Čekali jsme na mistra, přišel pozdě a byl pod parou. Přinesl basu piv, začal nám otvírat piva a řekl: ‚Je to, kluci, v prdeli.‘“

Podle uší se pozná pohlaví, tvrdili esenbáci

V září 1968 nastoupil do třetího a posledního ročníku učení. Vlasy měl na ramena a do školy ho pustili jen díky papírku od maminky, na kterém stálo, že synovi povoluje dlouhé vlasy. Po vyučení dostal doporučení pokračovat na střední stavební škole, ale nešel tam.

Na začátku normalizace pamětník neviděl žádný smysl v tom mít maturitu a také zjistil, že ho dlouhé vlasy stejně diskvalifikují ze společnosti spořádaných občanů, ale vzdát se jich nehodlal. První zátah na „máničky“ zažil na Prvního máje roku 1969 v Praze, kam se vypravil s kamarádem Jirkou Karáskem.

„Vyrazili jsme pěšky po půlnoci po kolejích, abychom v Liberci chytili první osobák do Prahy. Tam jsem šel jako hipík na Václavák ke svatému Václavovi a Jirka jel na Strahov, kde se scházeli komunisté. U sochy Václava se houfovali lidi s dlouhými vlasy, dávali tam kytky a najednou přijely autobusy, v nich milicionáři, co přijeli z fabrik, na chuligány. Už tehdy to začalo, ne až v srpnu 1969.“

V srpnu 1969 pamětníka kvůli dlouhým vlasům zatkli ještě před prvním výročím začátku okupace. S partou vyrazil o půlnoci pěšky z Hrádku do Stráže pod Ralskem, brzy ráno dorazili k Hamerskému jezeru, kde se koupali a tři dny tábořili. Lidé prý tehdy ještě provokovali, zpívali protirežimní písničky „Až bude Husák viset na větvi“ a jiné.

Do Hrádku se Jan Tichý vydal sám opět pěšky a v jedné vesnici na něj zavolala jedna starší paní policii, protože si myslela, že jí krade slepice. „Přijelo pro mě civilní auto a v něm tři estébáci. Bylo to tři dny před 21. srpnem a dokola se mě ptali, jestli jdu do Prahy. Pustili mě, ale řekli mi, že si mám nechat udělat novou občanku, protože v ní mám fotku s krátkými vlasy.“

Pamětník poslechl, a když přinesl na hrádeckou služebnu Sboru národní bezpečnosti fotografie s dlouhými vlasy, odmítli ji kvůli květované košili z indického hedvábí a vlasům přes uši. „Říkali, že na nich vypadám jako ženská, tak jsem oponoval, že mám knírek. ‚To mají ženský taky,‘ řekl esenbák a vysvětlil, že mám mít vlasy nad ušima. Ptal jsem se, proč za ušima. ‚Podle uší se pozná pohlaví,‘ řekli mi.“ Obě fotografie vyfotila v hrádeckém ateliéru neodsunutá Němka paní Gottsteinová.

Normalizaci prožil jako hipík

V roce 1969 šel pamětník k odvodu a ze zdravotních důvodů dostal nejdříve roční odklad a poté modrou knížku. Celou normalizaci prožil jako hipík, střídal zaměstnání, nejdéle vydržel pracovat jako lesní dělník. Jezdil s kamarády na vandry do přírody a na undergroundové koncerty, které Státní bezpečnost zakazovala těsně před jejich začátkem.

„Měli kasu u vchodu, přijeli estébáci v civilu a s vlčákama a řekli, že je to zrušené,“ vzpomíná Jan Tichý. Jednou chtěl zorganizovat zábavu sám v Bystřici u Jičína, sehnal si i záštitu místního JZD, ale příslušníci Státní bezpečnosti ho nakonec od ní odradili. „Řekli mi: ‚My tam mezi vás nasadíme svoje lidi, takové chuligány-vlasáče, ti to tam rozbijou a vy to všechno odnesete, půjdete bručet.‘ A tím mě přemluvili,“ popisuje pamětník a dodává svůj postřeh z té doby: „Esenbáci byli normálně slouhové těch estébáků. Estébáci, to byla kasta.“ Při výsleších nikdy nezažil násilí, pouze psychický nátlak. Vysvětluje si to tím, že měl brýle a odjakživa byl „chcípáček“.

V roce 1988 Jan Tichý nastoupil do liberecké knihovny, kde zažil sametovou revoluci a volbu nové ředitelky Věry Vohlídalové. Později nastoupil do libereckého knihkupectví a antikvariátu Fryč, kde pracoval deset let. V antikvariátu začal se sbíráním pamětihodností, kterému se věnuje dodnes. Jeho přání do budoucna je, aby se ve škole učily novodobé dějiny. Aby lidé přemýšleli a nedali na tlučhuby. „Ale moc optimisticky to nevidím,“ uzavírá pamětník své vyprávění.

V roce 2021 Jan Tichý žil v Hrádku nad Nisou.