The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Tichý (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 4. září 1927 v Sokolově

• dětství a dospívání prožil v Plzni

• v roce 1944 nuceně nasazený k německé protiletecké obraně Luftschutz

• pracoval při odklízecích pracích po náletech na Plzeň

• po komunistickém převratu se rozhodl pro útěk z Československa, zadržený ještě před hranicemi

• tři měsíce strávil ve vězení

• jako politicky nespolehlivý strávil vojnu u PTP

• v roce 1955 vyšetřovaný za údajnou protistátní činnost, v té době podepsal spolupráci se Státní bezpečností

• vojenským soudem odsouzený ke čtyřem letům vězení, strávil tam dva roky

• až do penze pracoval jako svářeč v plzeňské Škodovce

• účastník demonstrací dělníků Škodovky v listopadu 1989

• zemřel 27. září 2021

Kdo ublížil této zemi, byl můj nepřítel

Václav Tichý se narodil 4. září 1927 v Sokolově, ale od svých čtyř let vyrůstal v Plzni, ve čtvrti Bolevec. Jeho otec pocházel z početné rodiny se šesti syny a měl se stát duchovním, první světová válka ale jeho naplánovanou životní dráhu změnila. Stal se důstojníkem rakousko-uherského válečného námořnictva. Plavil se na lodích Szent István a Viribus Unitis, vlajkové lodi rakousko-uherského námořnictva. Po válce získal místo státního úředníka a postupně se vypracoval až do funkce vrchního oficiála.

Václavova maminka pocházela z podnikatelské rodiny Dienstbierů, příbuzensky spojených nejen s prvním polistopadovým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, ale i s básníkem a spisovatelem Janem Nerudou. Nejvýraznější vliv ale měl na Václava otec. „To byl velký sokol a velký vlastenec,“ začíná vyprávět Václav Tichý.

Když bylo pamětníkovi dvanáct let, Plzeň obsadila německá armáda a Československo přestalo existovat. „Jako kluk jsem o tom moc nepřemýšlel, ale německé vojáky jsem rád neměl. Můj otec mě naučil mít rád tuto zemi, a kdo ublížil této zemi, byl můj nepřítel.“

Vůči Němcům jsme měli despekt

Václav Tichý pokračuje ve vyprávění vzpomínkami na divoké klukovské hry z dob ještě před začátkem války: „Někdy jsme válčili proti Američanům, u Roudné, je místo, kterému se říká Amerika. Jednomu klukovi vystřelili prakem oko a já jsem dostal ránu do hlavy.“ V roce 1937 Václav nastoupil na chlapecké reálné gymnázium. Se vznikem Protektorátu se toho ve škole mnoho změnilo, dvakrát týdně se učili v německém jazyce a učitelé při příchodu zdravili studenty pozdravem ‚Heil Hitler!‘ Někteří prý ochotně, jiní pozvedávali paži tak, že to spíš vypadalo jako ‚sedněte si‘.

Václav pokračuje: „V Bolevci bylo několik Vlajkařů, ale o nich se to vědělo, že souhlasí s Němci. My jsme měli vůči Němcům despekt, ale museli jsme to překonávat. Mezi sebou jsme jim nadávali, neměli jsme je rádi, to je jasné. Ale jako kluci jsme o tom moc nepřemýšleli, to bych z nás dělal hrdiny a to by nebyla pravda. Vždyť je vedl vrah a to jsme si všichni uvědomovali. Ta nenávist vůči Němcům, vůči těm vojákům, tak ta tady byla.“ 

Václavův otec pracoval jako účetní v Sokole, když byl Sokol během okupace zakázaný, podškrtl poslední záznamy v účetní knize a schoval ji. „A když bylo po válce, tak pod tu čáru napsal: A jedeme dál,“ vzpomíná Václav. Zatím ale válka pokračovala, nejvíc Václavových vzpomínek se ale týká událostí spojených s jejím koncem.

Ze septimy do Luftschutzu

V září 1944 měl Václav nastoupit do maturitního ročníku, ale nestalo se tak. V té době dopadaly na Plzeň první bomby a studenti byli povoláni k německé protiletecké obraně. „Místo do septimy jsme šli do Luftschutzu. Celá třída, kromě těch, kteří byli osvobození od tělocviku. Někteří k útočným, to byli hasiči, a někteří k sanitní službě. Ve škole nás tělesně prohlédli a pak nás odvezli do Třemošné jako mladistvý ‚bereitschaft‘. Měli jsme německé uniformy a na rukávech Luftschutzpolizei Böhmen und Mähren,“ dál vzpomíná Václav Tichý. K německé protiletecké obraně byli přiděleni všichni studenti z plzeňských chlapeckých reálných i klasických gymnázií. Druhou skupinu tvořili chlapci z průmyslovek. Václava přidělili k hasičům, k útočné formaci, byl ze sokolských cvičení vytrénovaný a tělesně zdatný. Spolu s ostatními prošel důkladným výcvikem, požár ale hasili jen jediný, ve čtvrti Škvrňany, která byla po náletu v dubnu 1945 téměř celá srovnaná se zemí.

Sedmnáctileté studenty potřebovali ale i na jiných místech, pod sutinami zůstávali mrtví, které bylo nutné pohřbít. Hned napoprvé studenty poslali k vyprošťování mrtvých německých vojáků z protileteckého krytu. Jednalo se původně jednoduchý typ krytu chránící vojáky pouze před střepinami z bomb. Dvě bomby ale zasáhly současně chod i východ krytu. Václav pokračuje: „Ten kryt byl dlouhý asi třicet nebo čtyřicet metrů a uvnitř byli lidé. Vykopávali jsme ty mrtvé a dávali je do prostých dřevěných rakví, a to bylo strašné.“ Další mrtvé vynášeli ze sutin ve Spolkové ulici a ve čtvrti Doubravka. A pomáhali i s odklízením sutin po velkém bombardování plzeňské Škodovky.

Američani odešli a zbyly jen verše a vzpomínky

Krátce nato studenty narychlo převeleli na Americkou třídu, kde dostali k vyčištění strojní pušky. Tam se dozvěděli, že americká armáda se už blíží k hranicím města. V ten moment služba pro říšskou protileteckou obranu skončila, studenti se konečně mohli postavit na opačnou stranu. „Každý dostal pušku a nějaké náboje a šli jsme do města, kdyby někdo něco potřeboval. Dostali jsme pásky trikolóry na čepici a na rukáv a procházeli jsme Plzní s těmi puškami a strašili jsme Němce občasnými výstřely. Moje fotografie byla pak vystavená ve výloze, měl jsem na sobě uniformu s trikolórou. A pak jsme se prvně setkali s Američany,“ dál vzpomíná Václav.

Do Plzně přijely jednotky 16. obrněné divize 6. května 1945. Václav na americké vojáky vzpomíná s láskou. Byli přátelští a všechny, Václav všechny, se kterými se setkal, požádal o podpis do své vojenské knížky Luftschutzu. Dodnes ji má schovanou. “Pak odešli a přišli ‚Indiáni.‘ [Jednalo se o americké jednotky IndianHead]. A postupně pak odešli a zbyly jen verše a vzpomínky,“ říká Václav.

Mami, já uteču

Po válce se Václav vrátil do školy a odmaturoval. Už od dětství chtěl být vojenským pilotem, ale otec mu studium nepovolil. Václav prý chvíli trucoval a nějakou dobu nevěděl, jak se svým životem naloží. „A pak přišel osmačtyřicátý a já jsem se rozhodl, že opustím zemi. Mamince jsem řekl: ‚Mami, já uteču.‘ Chtěl jsem odejít za každou cenu.“

Nástup nového režimu v Československu nesl Václav těžce. „Nenáviděl jsem komunismus. Strýc byl popravený, vzal na sebe vinu, ale už si nemůžu vzpomenout, jak to bylo, je to moc dávno. Ale komunismus, když začal...vidím ty jejich nenávistné tváře, ty hulváty, jak nás začali dělit. Parchant od úředníka...ta nechuť, pachuť je to, k tomu komunismu, je to stále ve mně.“ Václav si naplánoval přechod hranic a pak se chtěl nějakým způsobem dostat do Spojených států amerických, kde žil jeho strýc. Těsně před hranicemi ale narazil na hlídku a následující tři měsíce pak strávil ve vězení. Na závěr vzpomínek o nevydařeném útěku za svobodou dodává: „Ti, co přešli, i ti, co nepřešli, byli ‚kopečkáři.‘ A to se pak se mnou táhlo celý život.“

A za co jsi byl zavřenej?

S nálepkou ‚kopečkáře‘ a potažmo i syna z buržoazní rodiny Václav narukoval na vojnu k Pomocně technickým praporům. Vzpomíná na první nástup, kdy všichni nováčci stáli v řadě a kolem nich procházel velitel. Každého zvlášť se ptal: „Za co jsi byl zavřenej? Co jsi provedl?“ A dál popisuje, kdo všechno v té době u Pomocných technických praporů sloužil. „Hodně tam byli poloněmci, ale rovní kluci. Spřátelil jsem se s jedním ze Sudet. Jeho máma byla Němka a otec Čech, a oni ho dali k Hitlerjugend a pak byl u letectva. Ale on byl takový dobrý, čestný kluk.“ Poddůstojníci, kteří jim veleli, byli ale většinou přesvědčení komunisté. „A pak asi byli mezi námi donašeči, ale to jsem jen zaslechl,“ dodává Václav.

Ubytovali je ve škole v Postoloprtech, kam každé ráno přijíždělo nákladní auto a odváželo je na stavbu letiště u Žatce. Nebyla to prý těžká práce, Václav vojnu strávil dokonce v kanceláři. V té době mu ale zemřela maminka. Nemohl s ní být během jejích posledních dnů a těžce to nesl. Krátce nato se oženil se svou dlouholetou přítelkyní. Chtěl tím zmírnit smutek a pocity osamocení, které v té době prožíval. 

Sedm kroků tam a sedm zpátky

Po návratu z vojny Václava navštívil jeden z jeho kamarádů a požádal ho, zda by nemohl předat určité dokumenty do zahraničí. Zda má nějaké kontakty. Dokumenty se měly týkat technických výkresů tehdejších československých zbraní. Václav netušil, že se jedná o spolupracovníka Státní bezpečnosti, důvěřoval mu a zkusil kontaktovat jednoho z bývalých vojáků PTP, který emigroval do Německa. Krátce nato Václava zatkla Státní bezpečnost a jeho život se od základů změnil.

Přijeli pro něj v noci a odvezli ho do plzeňského sídla Státní bezpečnosti. Následovala samovazba, výslechy a příprava na soud. Svoje výpovědi se musel učit nazpaměť. Vadilo mu to, ale v roce 1955 to nebylo nic neobvyklého. „Pořád mě nutili, abych se to učil. Vyměnili se na mně i ti estébáci. Dokonce tam byl mezi nimi taky jeden Tichý. A řekl mi: ‚Vidíš, já Tichý, ty Tichý, a kde jsi ty a kde jsem já.‘“ Po měsíci ho převezli do Prahy do vazební věznice na Pankráci. Dodnes si pamatuje číslo cely, 29. „V té jsem strávil v samovazbě skoro čtyři měsíce. Byly to ošklivé dny, sedm kroků tam a sedm zpátky. Ponechaný jenom svým myšlenkám.“

Asi pomohlo, že jsem se jim postavil

Václav měl vyzradit vojenské tajemství, soudil ho proto Nejvyšší vojenský soud. Se svým obhájcem, přiděleným mu ex offo, se poprvé setkal až u soudu. Podle obžaloby měl západním agentům předat plány československých zbraní. Což byla podle jeho slov ta největší ironie, protože o zbraních nevěděl vůbec nic. Zpočátku u soudu vypovídal podle naučeného scénáře, ale v momentě, kdy se u soudu objevil jeho bývalý kamarád a vypovídal, jak ho Václav navštívil a chtěl po něm, aby předal dokumenty o zbraních, rozhodl se jinak.

„Asi hodně pomohlo, že jsem se jim postavil, protože předtím jsem vypovídal tak, jak si přáli páni estébáci, a až potom jsem se vzepřel, že to není pravda. A když soud skončil, tak se ke mně prokurátor nahnul a řekl mi: ‚Jak jste mohl být kamarádem toho člověka?‘ A ten dozorce, který mě odváděl, tak ten mi zase povídá: ‚Hochu, hochu, vy jste zase jeden z těch, který komunistům naletěl.‘ A to byl dozorce. No a tak jsem dostal čtyři roky,“ popisuje Václav, jak probíhal soud. 

A pak se mi zdálo, že stojím nahoře a dívám se do toho údolí

Trest strávil ve věznici na Pankráci, kde ho přidělili na práci v kanceláři hospodářského dvora věznice. Po nějaké době dostal pomocníka, byl prý mladý a vyděšený a po čase se spolu sblížili. Jeho otec byl Dr. Josef Nestával, bývalý poslanec Národně socialistické strany, v procesu s Miladou Horákovou odsouzený na doživotí. „A on mi říkal, že jemu hodně pomohl komunistický advokát doktor Hustopecký. To byl poměrně známý, radikální a tvrdý komunista, ale byl spravedlivý,“ pokračuje Václav Tichý. Na tohoto advokáta se měl na doporučení obrátit, což také udělal. A doktor Hustopecký mu opravdu pomohl, došlo k revizi soudu a po dvouletém pobytu ve vězení přišla Václavovi soudní obsílka. 

Václav vypráví: „Ještě než mě zavřeli, tak se mi zdával sen, že se prodírám lesem a nemůžu se dostat ven, a pak vyjdu na takovou krásnou zelenou louku a myslím si, co je asi tam nahoře na té stráni. A pak mě jednou zavolali a dostal jsem dopis od soudu, že jsem zproštěný viny. A ten sen se pak změnil. Pak se mi zdálo, že stojím nahoře na té stráni a dívám se do toho údolí, na tu louku, a všude tam kvetou krásné květiny.“ 

Nemůžeme zaměstnat člověka s takovou minulostí, jako máš ty

Po propuštění z vězení chtěl na všechno zapomenout, ale jednoduché to nebylo. Dlouho ho pronásledovaly vzpomínky, které se snažil zahánět. Ještě horší ale bylo, že se mu minulost vracela i v podobě reakcí okolí. Především tehdy, když hledal práci. Jeho manželku vyhodili z práce hned po jeho odsouzení, pracovala jako úřednice na Vojenské správě a novou práci hledala těžko. Jediné místo, kde ji byli ochotní zaměstnat, byla plzeňská Škodovka. Pracovala tam jako jeřábnice, což jí moc nešlo a byla tam nešťastná. A stejnou zkušenost při hledání místa pak měl i Václav.

Nikde ho nechtěli, opakovaně slýchával větu, že člověka jako on zaměstnat nemohou. Nakonec získal místo ve Škodovce, ve stejné dílně jako jeho manželka. Ona jako jeřábnice a on jako uklízeč. Uklízel železné piliny a špony, nepříjemná práce pro nekvalifikovanou sílu. Rozhodl se to změnit a vyučit se svářečem. „Tak jsem se snažil, abych uměl,“ dodává. Učil se i mimo pracovní dobu a nakonec se mu v poměrně krátké době podařilo udělat si i státní zkoušku. A svářečem v plzeňské Škodovce byl až do odchodu do penze. 

Postupně na všechno co se mu přihodilo, zapomínal a říká, že i odpustil. Ale jednoho zadostiučinění se mu přece dostalo, i když jen zprostředkovaně z vyprávění kamarádů. On u toho být nemohl, byl v té době ve vězení. Symbolicky ho měl ‚pomstít‘ jeho bývalý spolužák František Hájek na jedné ze skautských schůzek v Praze. Tehdy prý do sálu vešel také jejich společný známý, kvůli kterému se Václav dostal do vězení. František Hájek mu měl říct, aby odešel, že mezi skauty nepatří, že skauti jsou čestní. A on prý sál se sklopenou hlavou opustil.

Už jsme tady!

Největší satisfakci ale zažil Václav na sklonku roku 1989, kdy společně s ostatními dělníky z plzeňské Škodovky vyšel do ulic, aby se připojili ke stávkujícím studentům. Na tuto všemi s napětím očekávanou chvíli vzpomíná takto: „Najednou to tam přišlo, že už to prasklo. A tak se to pomalu řadilo a řadilo, a stáli jsme a čekali u brány, kterou nechtěli otevřít. Až se konečně otevřela a já povídám: ‚Už jsme tady!‘ To byl takový můj nápad a představte si - najednou to křičel celý ten průvod! ‚Už jsme tady,‘ když jsme přicházeli ze Škodovky na náměstí.“

Po sametové revoluci ještě rok pracoval a pak odešel do penze. Říká, že se cítil šťastný, protože odcházel s vědomím, že padl komunismus. „Když jsem byl v tom kriminálu, tak jsem se snažil duší přenést jinam, snáze jsem to překonával. A měl jsem velkou radost v srdci, byl jsem šťastný, když byla revoluce a když to skončilo. Já věřím, že tenhle národ nezahyne, že tahle země, kterou miluji a budu milovat až do smrti, pokvete dál,“ říká na závěr Václav Tichý.

Z té cesty není návratu

Potud životní příběh Václava Tichého jeho vlastními slovy. V době natáčení i zpracování jeho vzpomínek nebyl k dispozici vyšetřovací spis k jeho případu, který je uložený v Archivu bezpečnostních složek. Z něj vyplývá, že některé události se mohly stát jinak, než jak si je ně Václav Tichý pamatuje. Spis, vedený pod signaturou V-1021, pochází z roku 1955 a do značné míry podléhá dobové rétorice a propagandě. A není vyloučené, že výslechy i zápisy v něm byly ze strany Státní bezpečnosti vedeny účelově.

Podle těchto zápisů měl Václav Tichý podepsat se Státní bezpečností spolupráci. Jako bývalý člen národně socialistické mládeže s negativním postojem vůči komunistům, ale i kvůli svým několika, v podstatě nevinným mladickým prohřeškům byl pro Státní bezpečnost poměrně snadnou kořistí. Neúspěšný pokus o ilegální útěk za hranice, ale i sny, jak se stát agentem západních služeb, to všechno nahrávalo vyšetřovatelům Státní bezpečnosti.

Samotný spis závazek ke spolupráci neobsahuje, byl odstraněný nebo se z jiných, dnes nejasných důvodů nedochoval. V zápisech z výslechů je ale na mnoha místech uváděno, že pamětník se stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti, což opakovaně stvrdil podpisem. Po nějakou dobu aktivně spolupracoval, současně ale spolupráci a s ní související mlčenlivost porušoval. Ze zápisů je také patrné, že prožíval mučivé a rozporuplné pocity, pod jejichž vlivem se z pohledu svého okolí často i rozporuplně choval. Státní bezpečnost žádal o ukončení spolupráce, ale bezvýsledně. Jak je uvedeno ve vyšetřovacím spisu na straně 4, od jednoho z vyšetřovatelů se mu v této souvislosti dostalo ponaučení: „Z cesty na kterou jste se dal, už není návratu.“ Pamětník byl ochotný vyprávět i o tomto pro něj velmi složitém období. Ale plánovaná natáčení byla několikrát kvůli probíhající pandemii covidu odložená. Václav Tichý zemřel v září 2021 a úplné svědectví o době, která mu přinesla tolik trápení, odešlo spolu s ním.