„Najednou to tam přišlo, že už to prasklo všechno. A tak se to pomalu řadilo a řadilo, já jsem někde byl a musel jsem se vrátit a oni po mně chtěli: ‚Jdi dělat, jdi dělat!‘ A já povídám: ‚Ne, já jdu za klukama.‘ A tak jsem šel za nimi na nádvoří u první brány, tam už to všechno stálo, a tak jsem se prostě převlékl do šatů a šel jsem k nim. A tam jsme stáli a čekali u brány, kterou nechtěli otevřít. Tam, ti vrátní, ti nechtěli otevřít tu první bránu. No a tam nás fotili taky, jak tam stojíme a čekáme, někteří si zakrývali obličeje, nevěděli jsme, jak to dopadne, bylo to pořád takové nejasné. Až se konečně otevřela brána a já povídám: ‚Už jsme tady!‘ To byl takový můj nápad a představte si... A tak jsme křičeli: ‚Už jsme tady!‘ Najednou to křičel celý ten průvod! ‚Už jsme tady!‘ když jsme přicházeli ze Škodovky na náměstí.“
„To je na tom to nejhorší, že já se musel naučit všechno nazpaměť. Mě do toho nutili, nutili. Asi měsíc to trvalo tady v Plzni a pak mě převezli do Prahy. A tam mě na Pankráci dali do cely 29 a v té jsem strávil v samovazbě skoro čtyři měsíce. Měsíc v samovazbě v Plzni a čtyři v samovazbě v Praze. Byly to ošklivé dny, sedm kroků tam a sedm zpátky. Člověk ponechaný jenom svým myšlenkám. Pak mi ohlásili soud. Nejvyšší vojenský soud mě soudil. Tam se jednalo o vojenské věci, o kterých jsem neměl ani zdání. Tam jsem musel vypovídat. Teď jsem tam přišel a teď jsem to viděl. Takový hubený vysoký prokurátor tam byl a tři pánové, takoví snědí, mně to připadalo. Ale nejsem rasista, to nic, to je jedno. A tam jsem musel vypovídat, měl jsem obhájce ex offo, se kterým jsem předtím vůbec nemluvil. Mladická nerozvážnost a tak dále, to byla jako omluva na mě, no a u toho soudu byl pozvaný ten Marčan a on tam vypovídal, že jsem ho pozval k sobě, že... Ono se to těžko říká... že jsem ho požádal, jestli má v popisu nějaké válečné odborné věci. Třeba nějaká děla nebo střely nebo něco takového. Tarasnici, jestli o ní něco vím, že bych to dostal za hranice. No a tam jsem se vzepřel.“
"Probudili jsme se s manželkou. Bušení a zvonění. Přijelo asi šest estébáků a probrali nám celý byt. Prohlédli ho a mě sebrali. Hodili mě do auta, tak, jak jsem byl, a odvezli mě na nábřeží, tam do té budovy, kde je policejní ředitelství dneska, na Denisovo nábřeží. No a tam jsem byl v kobce a tam jsem čekal, co bude. Tam mě nechali trošku vychladnout, no a pak to začalo. Výsledek byl ten, že oni mě donutili, v zájmu věci, že jsem se musel naučit tu moji řeč, kterou pronesu u soudu. To se opakovalo pořád. Vyměnili se na mně i ti estébáci. Dokonce tam byl mezi nimi taky jeden Tichý. A řekl mi: ‚Vidíš, ty. Já Tichý, ty Tichý, a kde jsi ty a kde jsem já.‘"
„Vykopávali jsme ty mrtvé a dávali je do prostých dřevěných rakví. Pak jsme vykopávali ještě v Doubravce, ve Spolkové ulici, tam byl taky zásah. To jsme taky vykopávali mrtvé a postupně to takhle šlo. Najednou nás převeleli, ten náš bereitschaft, jak se říkalo. Byli jsme převeleni a přijeli jsme na Americkou třídu, tam do té školy, a tam byly vykopané nějaké strojní pušky a ty jsme tam čistili, že Američani se už blíží a my jsme připravovali rychle zbraně pro naše lidi. A když už jsme s tím byli hotovi, dostali jsme každý pušku, nějaký ten náboj a šli jsme do města, kdyby někdo něco potřeboval. Pásky nám dali na čepici, trikolóry a na ruku trikolóry, a tak jsme se prvně setkali s Američany.“
Václav Tichý se narodil 4. září 1927 v Sokolově, ale vyrůstal v Plzni, kam se jeho rodiče přestěhovali, když mu byly čtyři roky. Po obecné škole nastoupil na chlapecké reálné gymnázium, studium ale musel v posledním ročníku přerušit. Kvůli blížícímu se konci války a zvyšujícímu se počtu leteckých poplachů byl nuceně přidělený ke službě u Říšské protiletecké obrany Luftschutz. Jako sedmnáctiletý se společně se spolužáky podílel na odklízení následků po náletech, včetně vyprošťování mrtvých ze sutin. Během květnových dnů roku 1945 pomáhal jako ozbrojená studentská hlídka v ulicích Plzně a byl svědkem příjezdu jednotek americké armády. Po válce se vrátil do školy a odmaturoval. Velmi těžce snášel nástup komunistů v roce 1948 a rozhodl se pro opuštění republiky. Na hranicích byl ale zadržený a tři měsíce strávil ve vězení. Jako politicky nespolehlivého Václava povolali na vojnu k Pomocně technickým praporům. Tam se měl dopustit údajné vojenské špionáže. Krátce nato byl zatčený a vyšetřovaný Státní bezpečností, se kterou pod nátlakem podepsal spolupráci. Mlčenlivost, spojenou s podpisem spolupráce, opakovaně záměrně porušoval. Nejvyšším vojenským soudem byl odsouzený ke čtyřem letům vězení, dva roky strávil v pankrácké věznici. Po revizi rozsudku byl po dvou letech propuštěný na svobodu. Dlouho nemohl získat práci adekvátní jeho vzdělání a pracoval jako pomocný dělník v plzeňské Škodovce. Po čase si udělal svářečské zkoušky a ve Škodovce zůstal až do odchodu do penze. V listopadu 1989 se společně s dělníky plzeňské Škodovky zúčastnil demonstrací. Byl dlouholetým členem Konfederace politických vězňů. Václav Tichý zemřel 27. září 2021.
