Štefan Tišer

* 1950

  • „Tak my jsme se scházeli za komunistů a cítili jsme doopravdy nějaký smysl, co nás tahalo, a to bylo to, aby tady byly ty práva pro Romy. Aby se tady neříkalo cigáni, když od sedmdesátého čtvrtého bylo v OSN řečeno, že my jsme romský národ. Všude bylo pořád v povědomí ‚cikán, cikán, cikán‘. Mě to slovo strašně uráží. Ono taky záleží, jak to kdo řekne, jo? Ale už jenom, když se vezme význam toho slova – ‚cikán‘ – to je cikánit, lhář, špína, verbež. A dneska kdekoliv, na demonstraci ‚cikáni do plynu...‘ Špína, verbež. To už má to slovo ‚cikán‘ v sobě. Ale Rom? My když se potkáme na ulici a neznáme se, my si neřekneme: ‚Ahoj, cikáne!‘, ale ‚Sar džives, Roma?‘ [Jak žiješ, Rome?] Říkali to i ti naši staří, kdokoli, děda, praděda, a já to mám v sobě. Já kamkoli jsem chodil na nějaké kampaně, tak jsem mluvil romsky. Nejvíc mě naštvalo, že mladí neuměli, nerozuměli mi. A to já nadávám, protože to je na rodičích. To je náš mateřský jazyk. Já jsem doma tady, v Čechách, jsem Čech. Ale národnostní menšiny jsou tady utvořené. To znamená, že když je Rus, tak taky mluví česky, na úřadě a tak dále, to je úřední jazyk, ale doma mluví rusky, Chorvat mluví chorvatsky. Němec německy. Nikdo jim to nebere. Proč jim to nezazlívají? A nám to mají zalívat?“

  • „Jmenuji se Štefan Tišer, v současné době bydlím v Plzni. A strašně rád vzpomínám na krásné prázdniny u mého dědy a babi, kde jsem prožil nádherné dětství, jakýkoli volný čas, kde jsem poznával krásný vesnický život, už jako batole. Moje babička mě strašně milovala. Moje maminka byla ráda a svěřovala mě jim, samozřejmě byl jsem její první syn, tak se bála. Ale když zjistila, jak mě babička miluje, tak absolutně neměla strach. Babička měla takovou pec, kde pekla chleba, a probouzela mě vůní čerstvého chleba, čerstvě nadojeného mléka a hroudou másla. Dodneška mám takovou nostalgii v srdci, a vždycky když si vzpomenu na babičku a dědu, tak je mi špatně. Děda mě zaučoval, koně, ovečky, prasata, to tam choval. A vždycky mi přišlo, já nevím, jestli to nemám od nich, že jsem měl takový cit, protože oni strašně pomáhali těm, co neměli. Ať byla zabijačka, cokoliv, Vánoce, tak dávali výslužky lidem na té vesnici. Babička byla kořenářka, léčila lidi, měla právě nad tou pecí taková bidýlka, chodila i v noci na nějaký bylinky a sušila to a léčila. Chřipku, cokoli. A děda byl ten pracovitý. Byly to Betlanovce, v srdci Slovenského ráje. Tam byl zámek, Bethlenfalvy, to byl kníže, kde praděda dělal lovčího. A on mu dal pozemek za to, že mu zachránil život. On na něj útočil divoký kanec na lovu a děda ho propíchnul oštěpem. A dostali jsme takový lén, jako praděda, a tam byla určitá půda a on tam hospodařil a předal to nejstaršímu synovi, a to byl děda.“

  • „Ještě v mezidobí jsme se setkávali – Emil, nebožtík Andrej Giňa, Vláďa Rusenko, Margita Reiznerová, Pepík Čonka, Ivan Veselý... V tom období jsme se setkávali, ale to bylo trestné, takže jsme vždycky brali, když byly nějaké kulturní akce, zábavy, tak jsme vzadu projednávali, co bysme dělali. Samozřejmě jsme se báli, že na nás přijdou, protože špiclové byli všude, že nás zavřou. Ale měli jsme štěstí – nic. A já jsem měl takový nápad založit tuhle organizaci: ‚A to bude perfektní scházení, budu mít kulturní akce, vždycky mi přijdou, pozvu kapely, děti...‘ Takže jsem šel na Národní frontu tady v Plzni a založil jsem Romskou kulturní jednotu. Musel jsem ještě na ministerstvo vnitra, to muselo být, tak jsem to tam šel osobně podat, ty stanovy mi potvrdili, udělal jsem si razítko. A my jsme měli barák v Černické ulici, potom jsem z toho udělal hotel, tak tam jsme měli kanceláře. A tehdy jsem dělal tyhle akce a vždycky jsem dostal od města nějakou tu dotaci, byly malý, tehdy byli ti komunisti, ty dávali jenom nějaké příspěvky, že sál se neplatil, a tak.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 21.10.2016

    (audio)
    duration: 02:38:54
    media recorded in project Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Full recordings are available only for logged users.

Děda mi kladl na srdce, abych byl čestný, spravedlivý a vždycky pomáhal slabším

Štefan Tišer, Plzeň, 2016
Štefan Tišer, Plzeň, 2016
photo: foto Helena Sadílková

Štefan Tišer se narodil v roce 1950 ve Stráži u Tachova a dětství strávil na Slovensku u svých prarodičů v romské osadě v obci Betlanovce. V Liptovském Hrádku, nedaleko svých prarodičů, vystudoval střední školu, obor ekonomie. Po ukončení vojenské služby zůstal v Plzni, kde pracoval v závodech Škoda: na vlastní žádost se z účtárny podniku nechal přeložit do provozu a dále se živil jako dělník. Na počátku 80. let pracoval jako havíř na Karvinsku a po návratu na Plzeňsko vedl podnik přidružené výroby, orientovaný na stavební a výkopové práce. Ve stavebnictví podnikal i po roce 1989. Od 70. let se angažoval v romském společensko-politickém životě na Plzeňsku. Podílel se organizaci koncertů nebo turnajů romských fotbalových týmů, během nichž docházelo také k setkávání a jednání Romů usilujících o společenskou emancipaci romské menšiny v tehdejším Československu. Po roce 1989 se zapojil do činnosti na podporu Občanského fóra a do romského politického hnutí. Byl členem Romské občanské iniciativy, v roce 1991 spoluzakládal Hnutí angažovaných Romů a účastnil se činnosti Romského národního kongresu. V roce 2011 založil Stranu rovných příležitostí, se kterou se ve spolupráci se Stranou zelených zúčastnil voleb do Poslanecké sněmovny a Evropského parlamentu v roce 2014. Po neúspěchu v obou těchto volbách rezignoval na vedení i na své členství ve straně. V současné době žije v Plzni a je i nadále členem komisí a pracovních skupin řešících otázky spojené se situací Romů v České republice na regionální i vládní úrovni.