"A jednoho dne mi přišel ten přípis z Děčína, máte tady...vyzvedněte si papíry. Tam jsem přišel, takový podivný chlapík ke mně, prý jak se to dělá, dostat se do Německa. Já mu říkal, ať vyplní papíry a třináct let čeká, pak to bude mít. A on říká: ‚Normálně to necháváme lidem tak dva až tři měsíce, aby si vyřídili svoje věci. Vy tady během pěti dnů zmizíte odsud.‘ Tak, já si musel všechno, co jsem měl, prodat, pak sem musel platit výpalné, protože opustit Československou republiku to nebylo jen tak. Já jsem musel za všechno zaplatit. To bylo tenkrát hodně, asi tři měsíční výplaty. To sem musel rychle začít prodávat a během pěti dnů jsem byl venku.“
- „Jak jste odjel?“-
„Vlakem!“
-„A co jste měl s sebou?“-
„Dvě tašky a 16 marek v drobných penězích. Kam se poděly peníze z rozprodaného majetku a tak? Něco jsem propil, něco jsem rozdal a něco jsem... Neměl jsem nic. Já jsem přišel a měl jsem jenom... V jedné tašce jsem měl spací pytel a v druhé něco prádla.“
-„A to bylo v jakém roce?“-
„To bylo v říjnu 1982.“
-„A Vás k tomu vlastně motivoval ten osmašedesátý?“-
„Ano, tam to začalo, že prostě jsem zjistil, že pro nás Němce není v téhle zemi nic, co by nás mohlo živit."
"Děda měl být vyvlastněn. A jako všude se do těch továren dostali takzvaní národní správci. Někteří věděli, co dělají, protože uměli ten obor. Ale byli třeba holiči, co převzali obrovskou strojní továrnu. Holič! Ale měl dobrý kádrový posudek. A my jsme sem dostali jakéhosi Josefa Šíra jako státního správce. Ten chlap nerozuměl vůbec ničemu. Později se ukázalo, že to byl nějaký vrah. Já si jako tříletý vzpomínám, když jsem byl nahoře v ložnici, jeho manželka v takové polouniformě s pistolí na zadku křičela do dveří, které tu kdysi byly. Co, to už si nevzpomínám. A ten Šír kouřil, ačkoliv se tam nesmělo kouřit v textilce, tak běžně kouřil, smrděl věčně kouřem. Ukradl nenahraditelné odborné knihy, bral si z podnikové kasy peníze a ničemu nerozuměl absolutně."
"Otec i děda nebyli ve stavu do vojenské služby, tak museli převzít takzvanou náhradní službu. A dostali se tady k hasičům. A hasiči udělali schůzi dole v radnici. To je dokonce zapsáno v úředním listě. A jednou přišli neoholení, v bačkorách a v civilním oblečení. A odmítli ostentativně zvednout ruku k německému pozdravu. Oni ho považovali za idiotský, naprosto. Zvedat někam ruku pro ně bylo idiotské. Následovalo udání. Nejdřív zavřeli dědu na šest týdnů, to byla základní sazba, šest týdnů. Kdo dostal víc, skončil v koncentráku automaticky. Těch šest týdnů bylo na rozhodování. Musel taky zaplatit nějaký ochranný poplatek, to byl tisíc říšských marek, to bylo hodně peněz. Gestapo bylo ve Varnsdorfu, tady v Rumburku určitě a definitivně nebylo. A nebylo tady ani SS, byli tady lidi od SA, ti tu řádili. Takže děda musel nastoupit do vězení do Varnsdorfu, na šest týdnů."
Tomáš, nebo také Thomas, Titze pocházel z německé tkalcovské rodiny, která v Horním Jindřichově, dříve Oberhennersdorfu, u severočeského Rumburku žila přes čtyři stovky let. Narodil se 2. září 1945. Jeho prarodiče se neúspěšně pokusili v roce 1938 emigrovat do Švédska, zhatila jim to ale nacistická okupace a začátek války. Pamětníkova rodina vlastnila textilní manufakturu v Rumburku, kterou po roce 1948 řídil národní správce. O dva roky později ji stát zabavil úplně. Po srpnové okupaci v roce 1968 už neměl Tomáš Titze v Československu stání a podal si žádost o vystěhování do Německa. Protože měl ale v dokumentech záznam o tom, že je politicky nespolehlivý, trvalo dlouhých třináct let, než mu úřady vystěhování povolily. Během pěti dnů pak musel z Československa odjet, rodný Rumburk opouštěl se dvěma taškami osobních věcí a šestnácti markami v kapse. V Německu se protloukal jak se dalo. Ve zralém věku tam potkal svoji ženu Danu, děti spolu neměli. Do Čech, do domu jeho rodičů a prarodičů, se natrvalo vrátil v roce 2005. Zemřel 31. ledna roku 2023 v Rumburku. Pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Rumburk.
